Kriminalista Jan Kudry: Od kapsářů k drogovému podsvětí

V patnácti letech se rozhodl, že se stane policistou. Začínal v Praze v takzvaném kapsa týmu, poté se postupně vypracoval na vyšetřovatele Služby kriminální policie a vyšetřování na protidrogové linii v Berouně. Aktivně se zapojuje do řešení věcí veřejných a uplatňuje při tom znalosti z pedagogiky, kterou vystudoval také v doktorském programu. Dalo by se říct, že JAN KUDRY nedokáže nečinně přihlížet špatnostem kolem nás.

Začít pracovat u policie není úplně jednoduché. Je mi jasné, že na vás nikdo nečekal s otevřenou náručí nebo okamžitě nepustil k vyšetřování těch nejzávažnějších případů.

Nastupoval jsem v období, kdy se měnil služební zákon a policisté bez vysoké školy šli buď s hodností dolů, nebo si školu museli do nějaké lhůty dodělat. Já už v té době studoval peďák, a tak jsem měl přislíbeno, že pokud projdu u policie všemi přijímacími procesy, budu moct sloužit na kriminálce. Slib dodrželi, a já nastoupil do pražského kapsa týmu. Vzpomínám, jak se doslova běhalo ve dvou nebo třech lidech po městě, v civilu jsme vyhledávali kapsáře, kteří kradli příruční zavazadla ve fastfoodech nebo nic netušícím lidem peněženky z kapes.

Většinu lidí nejspíš teď napadne, že těmi kapsáři byli Romové.

Související článek

Mezi osvobozením a "sametem". Z poválečné historie tábora v Letech u Písku

ROMEA

Možná to někoho překvapí, ale českých Romů jsme chytli nejméně. Většinou se jednalo o kapsáře různých národností. Předtím by mě nenapadlo, že kapsáři byli někteří Maročani, Alžířani, Rumuni, Bulhaři, nebo že Italové, když tu jsou zrovna na dovolené, budou krást v obchodech oblečení. Zažívali jsme každodenní adrenalin, neustále jsme riskovali, že se s kapsáři dostaneme do křížku. A ani kolegové v práci mě v tu dobu nepodrželi, naopak mi dávali dost najevo, že jsem Rom.

Jak se to projevovalo?

Přestože to na mně není poznat, pokaždé jsem se k romství otevřeně hlásil. Až to některé už i štvalo a divili se, proč to pořád říkám. Horší bylo,když mi kolegové nalepili na dveře samolepku bílá síla od Orlíku. To už fakt překročilo určitou mez. Nezbylo, než se obrnit a ukázat, že jsem stejně tak dobrý policista, jako jsou i oni. A přestože mě narážky na mou etnicitu zamrzely, snažil jsem se jim ukázat, že být Romem je svým způsobem i určitá přednost. Když nakonec viděli, jak pracuji, přestali mít se mnou problém a začali mě respektovat. Na mravnostním a i teď v Berouně jsem ale spokojený. Hodně záleží na osobnosti vedoucího, jak k lidem přistupuje a především vedoucí v Berouně je velmi kvalitní a má neobyčejně rozumný přístup.

Pracovali s vámi i další Romové, nebo jste byl na oddělení jediný?

Chvilku ano, ale na jiném oddělení. Pochází z vážené romské rodiny, vystudoval policejní akademii, ale psychicky to nováčkovské období nezvládl a od policie odešel. Bohužel nedostal od svých kolegů takovou podporu jako já.

To je docela smutný.

Je. A já jsem v té době ještě nebyl na takové úrovni, abych mu mohl více pomoci.

Od kapsářů jste se po docela krátké době dostal ke kriminalitě páchané na mládeži a mládeží.

Přešel jsem po roce na mravnostní, takže krádeže, sprejerství, poškozování cizí věci, prostituce… A bohužel také trestné činy páchané na dětech a mládeži a také jimi páchané. To se mi víc jak hodilo, že jsem studoval vysokou školu s pedagogickým zaměřením. Ale i tak to bylo psychicky hodně vyčerpávající. Ono když máte na stole vyšetřování zneužití dítěte, tak to není prostě nic příjemného.

Jak v případě zneužitého dítěte policie postupuje?

U dětí je to specifické, dbáme předně na to, aby nedocházelo k sekundární viktimizaci dítěte – to znamená, aby nebylo znovu a znovu podrobováno výslechům. Není žádoucí, aby si dítě opakovaně připomínalo traumatizující zážitek, spíš se snažíme, aby dítě bylo vyslechnuto jednou a pořádně. Ale setkával jsem se i s tím, kdy rodič cíleně navedl dítě, aby otce označil za někoho, kdo ho zneužil. Dělo se tak třeba u rozvádějících se manželů.

A když se tak stane, že rodič donutí své dítě lhát? Jak to poznáte?

Pak je patrné, že při výslechu dítě používá slovník, který je nepřiměřený jeho věku, nebo popisuje detaily, které by nemohl ani vědět. V takovém případě se přizve soudní znalec, který posoudí věrohodnost dítěte. To byly chvíle, kdy jsem o tom pořád přemýšlel. Ale musel jsem se umět i vžít do role pachatele. Není moc příjemné být obviněný ze sexuálního zneužívání nebo znásilnění dítěte. S tím člověkem se to pak táhne celý život, je vystaven obrovskému tlaku okolí, stane se z něj pro ostatní pedofil. A to může člověka společensky absolutně zlikvidovat. Takže než sdělíte podezřelému, že je obviněný ze zneužití nezletilého, musíte to mít podchycené ze všech stran a absolutně nic nepodcenit.

Ani tady jste nezakotvil nastálo, po třech letech jste se dostal na protidrogové oddělení do Berouna, kde působíte dodnes.

V Berouně jsem byl vnímán jako už zkušený kriminalista, takže hned mi na stole přistál celkem velký a náročný případ. Jednalo se o distribuci heroinu. Výsledek byl, že hlavní dealer dostal deset let. Tahle práce vyžadovala naučit se pracovat jiným způsobem. Protože jde i o další trestnou činnost, která se na to váže. Většina uživatelů páchá další trestnou činnost buď pod vlivem drog, nebo aby na ně měli peníze. Na rozdíl od nezletilých pachatelů nebo kapsářů, kriminalista na protidrogovém musí být neustále ve střehu. Podezřelí či svědci nechodí na výslechy, vymýšlejí si, často berou u soudu svou výpověď zpět. Jiné je to pokud má před sebou kriminalista například lékaře, právníka nebo někoho, kdo spáchal úvěrový podvod a je dost inteligentní, o to je to těžší. Tihle lidé vědí, co mají říkat, a jsou silnými soupeři.

U těch drog se na chvilku zastavíme. Když má policie podezření, že někdo drogy přeprodává, předpokládám, že ho měsíce sleduje, zajišťuje důkazy nebo na to není čas a musí se jednat rychle?

Pokud se tohle děje na tak malém městě, jako je Beroun, tak o tom víme. Ale ještě se snad nestalo, aby nám to někdo přišel ohlásit a my měli něco v ruce a mohli s tím hned pracovat. Většinou to dále rozpracováváme, protože v okamžiku, kdy nám soud nenapíše povolení k odposlechům nebo sledování, máme svázané ruce. Spoluodpovědnost občanů za bezpečnost ve svém okolí a spolupráce s policií se u nás pořád nenosí. A je to škoda, protože veřejnost zcela opomíjí fakt, že za tu dobu, než se o tom policie dozví a zarazí to, je výrobce a dealer vážnou hrozbou pro okolí.

Ale když tedy víte, že je v nějakém bytě varna, motají se kolem narkomani, domem se line zápach z výroby, nejde tam jednoduše vlítnout a usvědčit je?

Z taktických důvodů ne. Abychom se dostali do bytu, potřebujeme k tomu mít informace a příkaz k domovní prohlídce. Žádný soudce nám jej nedá jenom proto, že barák páchne chemikáliemi. A hlavně nás bude i zajímat kolik dealer drogy vyrobí, kdo jsou jeho odběratelé a jak moc je jeho činnost rozsáhlá. Podezřelý může uvařit třeba jenom jednu várku po deseti gramech pervitinu. My tam vlítneme a můžeme ho dostat před soud podle prvního odstavce, protože vyrobené drogy nebylo moc. Ale když ho nějakou dobu sledujeme, vyslechneme lidi, kterým to prodává, zjistíme, že toho vyrobil a prodal dvě stě gramů, nasadíme lidi, kteří sledují každý jeho pohyb, odsedí si vyšší trest, protože už spadá do jiného odstavce.

Záleží taky, zda se jedná o organizovaný zločin nebo ne. Prakticky s dotyčným žijete dvacet čtyři hodin, telefon je online napíchnutý, posloucháte, s kým si volá, co říká. Je to náročné, protože se nedá záznam přetočit – přišli byste o cennou informaci. No a taky i ten nejhloupější dealer, aby se nějak jistil, vymění za měsíc tři sim karty a můžete začít znovu. A takových dealerů sledujete třeba čtyři, mají denně desítky až stovky hovorů a vy si je musíte všechny poslechnout, vyhodnotit a zapsat.

Dealeři a toxikomani z tohoto důvodu používají specifický žargon. Co dnes mezi nimi frčí?

Málokdo se baví o drogách otevřeně. Převádějí to třeba na minuty. Například, že se sejdou na jednu minutu, na pět. Nebo že chtějí pneumatiku, olej. Kreativita opravdu nebere meze. Naposledy to převáděli na dny v týdnu. Když chtěli středu, tak měli na mysli, že chtějí dávku za tři stovky, když pátek, tak za pět stovek. Pak je problém vyslýchat svědky, kteří zarputile tvrdí, že o drogy nešlo, ale nakonec je ostatní výslechy prozradí, že právě tenhle žargon použijí.

Jak je to v současnosti s kriminalitou u Romů? Opravdu je to tak, že co se týče kriminality, jsou to právě Romové, kteří ji páchají nejvíce?

Nemohu mluvit za všechna oddělení v různých městech. Policie nesmí etnicizovat. Ale třeba mě se u mravnostní policie nikdy nestalo, že bych vyšetřoval Roma. Setkávám se s Romy až teď, na protidrogovém. Bylo mezi nimi pár distributorů, kteří to rozjížděli ve větším, ale většinou to jsou běžní uživatelé, kteří mají problémy se svou závislostí. Prodávají, aby měli na svou dávku, a k tomu často páchají drobné krádeže v obchodech. Kradou konzervy s tuňákem, čokolády, voňavky a pak je prodávají nejčastěji do asijských večerek.

Ale pak stačí, aby byli jednou trestaní za krádež, poté něco ukradli a už se to s nimi zase veze. Opravdu, už jsem zažil usnesení, že žena ukradla čokoládu za třináct korun a šla do vězení. Znám však i případ, že drogově závislý mladík zabil svoji babičku kvůli penězům na drogy. Ale tento případ byl ojedinělý, protože v našem romském sociokulturním prostředí je až nemyslitelné, že bychom páchali podobné trestné činy na příbuzných. Naopak, Romové si pořád ještě drží úctu ke starším, jde to vidět na příkladu pečovatelských domovů, kde se Romové prakticky nevyskytují.

A co třeba trestný čin na základě rasového podtextu, s tím jste se během své praxe setkal?

V Praze ano. Ale to je tak těžké vůbec dokázat, a pokud se to povede, je to vždycky přitěžující okolnost v tom trestném činu, spadá to do vyššího paragrafu, je za to pochopitelně i vyšší trest. Ale v Berouně se s tím vůbec nesetkávám.

Práce policisty není jen o vyšetřování, jak se může na první pohled znát, součástí vaší práce jsou například i domovní prohlídky.

A nejen ty. Pravda je, že jako vyšetřovatel se s domovní prohlídkou setkávám celkem často. V některých případech nám sekunduje i zásahová jednotka a to v případě, když třeba víme, že podezřelý má na sebe registrovanou zbraň. Domovní prohlídky probíhají většinou v brzkých ranních hodinách, hodně se u nich křičí, aby se zmátly smysly. Osobně kluky od zásahovky za takový risk obdivuju, protože při jedné domovní prohlídce jsme našli několik pušek a pokud by muž něco tušil, mohl by na nás třeba začít střílet.

Ale součástí naší práce je i ohledání místa činu, to považuju za jedno z nejdůležitějších, protože to je věc, která se nedá už prakticky opakovat. Kriminalistický technik, musí být maximálně precizní, zajistit všechny stopy, které tam jsou. Říká se, že u jakýchkoliv úmrtí, kde je nalezeno tělo, se musí přistupovat jako u vraždy. Když se následně pitvou zjistí, že člověk umřel násilnou smrtí, tak už nejde navodit tu atmosféru, nejdou zajistit stopy, stopy podléhají zkáze a vražda může být pak neobjasněná.

Veřejnost se občas v médiích setká s portréty pachatelů. Dokáže je sestavit každý policista nebo na to má policie vyškolený speciální tým lidí?

I když jsme měli ve škole různé programy, jak sestavit portrét hledané osoby nebo pachatele, nikdy mi nevyšel obrázek, tak, jak by měl vypadat. Je to náročná disciplína, ale ten identikit je skutečně věrohodný. Takže ano, je na to policista specialista. Já spíš než identikt častěji využívám rekognici, což je označení, poznání nejčastěji pachatele za sklem nebo na základě fotografie.

Vždycky jste chtěl být policistou?

Vždycky ne. Přemýšlet jsem o tom začal až kolem patnácti. Ale i tak jsem vystudoval pedagogiku a k policii jsem se dopracoval později. Měl jsem štěstí, že mě kolegyně Linda mentorovala, bez její pomoci bych neměl šanci na kriminálce uspět.

Jste vy osobně pro obnovu trestu smrti?

S kolegy jsme na toto téma několikrát zabředli diskusi a došli jsme k tomu, že jedině kdyby justice byla neomylná, tak ano.

Před časem jste se coby záskok ocitl v roli starosty obce Svatý Jan pod Skalou. Jaké dojmy jste si odnesl z té „druhé strany barikády“, jak dnes většina občanů politiku vnímá?

Politika na malé obci je něco jiného než ta na parlamentní úrovni. U policie se prakticky nesetkávám s tím, že by mi někdo poděkoval, ale jako starosta jsem to poznal. Starostou jsem byl krátce, ale i tak jsem se touto zkušeností naučil spoustu nových věcí. Dodalo mi to vyšší míru zodpovědnosti. Myslím si, že každý z nás má šanci v lokální politice uspět.

Řekl jste, že být policistou-Romem může být přednost. Jak jste to myslel?

I přes to, že mě většina odsouzených nemá příliš v lásce, zažívám situace, že mi odsouzení poděkují, že se dostali od drog. Berounští Romové vědí, že jsem Rom. Ke všem se chovám slušně, prakticky všem vykám. Je to ale tím, že jsem vyšetřovatel, a ne detektiv. Ti mají jiná, svá určitá pravidla. Myslím tím, že se k pachatelům chovám s respektem. Kdokoliv z nás se může snadno ocitnout na druhé straně. Můžete se dostat na sociální dno a při snaze se od něj odrazit páchat trestnou činnost nebo třeba neúmyslně spáchat smrtelnou dopravní nehodu.

Časopis si objednejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz. I na konci roku to má smysl – kromě posledního (prosincového) čísla vám poštou přijdou i všechna čísla, která od začátku letošního roku vyšla.