Mezi osvobozením a "sametem". Z poválečné historie tábora v Letech u Písku
Hovoří se a částečně také spekuluje o tom, co se v takzvaném cikánském táboře v Letech u Písku dělo během druhé světové války. Několik posledních let se řeší otázka velkokapacitní výkrmny vepřů, ale jak se na historii místa romského holocaustu nahlíželo v období mezi osvobozením a sametovou revolucí? Bohužel ne tak, jak by si zasluhovalo, ale i tom bychom měli mluvit a připomínat si, že jsme na nějakou dobu zapomněli.
Od prosince 1942 řádila v cikánském táboře v Letech u Písku epidemie břišního tyfu. Prvním krokem velení bylo zamezení styku vězňů a zaměstnanců s civilním obyvatelstvem a provádění dezinfekcí a očkování. Nejprve byli zemřelí pohřbívání na hřbitově v Mirovicích, ale jejich počet stále stoupal. V polovině ledna 1943 tak bylo zřízeno pohřebiště v lese poblíž tábora. Následně se objevil i skvrnitý tyfus. Vzhledem k tomu, že panovaly obavy z rozšíření nákazy do okolních vesnic a měst, ocitl se tábor v přísné karanténě. Po odeznění epidemií pak byli někteří vězni transportováni do Osvětimi, jiní přesunuti do tábora v Hodoníně u Kunštátu či na práci v Praze-Ruzyni a Pardubicích a malá část jich byla pod dohledem propuštěna.
Dne 21. května 1943 generální ředitelství neuniformované policie rozhodlo o zrušení tábora. V rámci toho se některé věci pečlivě dezinfikovaly a odvážely, ale většina vybavení se pálila. Následovalo rozebrání plotů a budov a rovněž jejich spálení. Poslední etapu představovalo zasypání celé plochy chlórovým vápnem, čímž byl tábor dne 8. srpna 1943 zcela zlikvidován. Na přístupové cesty byly umístěny cedule se zákazem vstupu, na jehož dodržování měla dohlížet příslušná četnická stanice. Starostové z okolních obcí museli přislíbit, že pozemky nebudou uvedeny do původního stavu dříve než na jaře 1944 a na místě tábora po několik desítek let nebudou probíhat zemědělské práce.
Po uzavření a likvidaci upadl tábor de facto v zapomnění. Obyvatelé okolních vsí a měst se převážně chovali, jako by se v uplynulých letech na tomto místě vůbec nic nestalo, stejně tak mu poválečná ani komunistická vláda nevěnovala pozornost a otázku situace českých Romů za druhé světové války ignorovala. S tím se také pojí poválečné vypořádání se s personálem tábora. Jediné trestní řízení probíhalo s bývalým velitelem tábora, který byl nakonec zproštěn viny, a jeden z dozorců obdržel důtku. Malou připomínkou toho, co se u obce Lety u Písku za druhé světové války dělo, tvořili přeživší a rodiny bývalých vězňů, kteří chodili na pohřebiště a na hřbitov v Mirovicích zapalovat svíčky a vzpomínat. Ovšem žádné pietní místo nevzniklo ani na místě tábora, u hrobů či v Mirovicích. Martina Sádlová ve své práci zmiňuje, že po válce vztyčili obyvatelé obce Lety u Písku první dřevěný kříž s trnovou korunou z ostnatého drátu tam, kde byly pohřbeny oběti tyfu. Marcus Pape na druhou stranu píše, že kříž zhotovili pozůstalí Romů, kteří byli v táboře internováni.
V 50. letech projevil o takzvaný cikánský tábor Lety u Písku zájem dokumentarista Miroslav Bárta, jenž se rozhodl natočit o tom, co se zde v době druhé světové událo, snímek. Příprava filmu trvala několik let, neboť musel neustále přepracovávat a zkracovat svůj scénář, aby mu jej komunistické úřady schválily. A tak nakonec byl v roce 1959 vytvořen krátký několikaminutový film s názvem Nezapomeňte na tohle děvčátko. Miroslav Bárta se s ním zúčastnil několika mezinárodních festivalů a po dobu jednoho roku byl také v pražských kinech promítán jako předfilm. V roce 1961 vyšla recenze v Lidových novinách a pak na několik desítek let zmizel v archivu Krátkého filmu. Ve snímku se objevuje také záběr na výše zmiňovaný dřevěný kříž, tedy ačkoliv není zcela jasné, kdo jej na místo hromadných hrobů umístil, dílo Miroslava Bárty nám poskytuje jednoznačný důkaz, že na konci 50. let zde kříž opravdu stál.
Jistá uvolněnost 60. let se projevila také na poli odborné literatury. Ačkoliv se zatím o táboře Lety u Písku (a také Hodoníně u Kunštátu) nepublikuje přímo, ve své práci zaměřující se především na koncentrační tábor Osvětim o něm píše česká historička Vlastimila Kladivová. Od 70. let se tématu romského holocaustu věnuje rovněž historik Ctibor Nečas. V 60. letech se také otázkou památky tábora začíná zabývat nově vzniklý Svaz Cikánů-Romů. Dle některých zdrojů se měl na konci dekády postarat o obnovu onoho dřevěného kříže na pohřebišti, který byl poškozen během polomů. Taktéž měl zamýšlet vytvoření důstojného památníku jak v Letech u Písku, tak v Hodoníně u Kunštátu a vydání publikace o obou táborech. Ovšem než mohl přejít k jakémukoliv konkrétnímu plánování, byl Svaz Cikánů-Romů v roce 1973 zrušen.
VIDEO
Pro památku romského holocaustu v Letech u Písku byla přelomová první polovina 70. let, kdy v těsném okolí a také částečně na místě, kde tábor stával, byla zřízena velkokapacitní výkrmna vepřů. Josef Císler ve článku Tábor Lety – předmět sporů a útoků uvádí, že velkovýkrmna vznikla na základě zkušenosti dvou mužů, kteří absolvovali stáž v USA, a jejich snaze posunout živočišnou výrobu kupředu i u nás. Valná hromada se v lednu 1974 shodla, že ideální pro tento projekt je plocha nazývaná Lety – Bobina nacházející se nedaleko vodního zdroje, s dostatečně podmáčenou půdou a v určitém závětří. Tato lokalita však leží právě v oblasti tábora. Před tím, než se začalo s budováním samotného objektu, proběhlo územní i stavební řízení, které prostor schválilo bez námitek. Z místních pamětníků také nikdo významně neprotestoval, mělo se objevit pouze pár hlasů (patrně převážně z řad pozůstalých) požadujících, aby zde výkrmna nevznikla. Ty však byly ignorovány a v letech 1973–1974 se objevilo prvních deset objektů s celkovou kapacitou 10 000 vepřů. Dne 28. ledna 1974 vydal Odbor výstavby a územního plánování Okresního národního výboru v Písku rozhodnutí o povolení k trvalému provozu s platností od poloviny prosince téhož roku. Čtyři roky poté došlo k rozšíření velkovýkrmny a v roce 1985 přibyly další budovy.
Spolu s výstavbou výkrmny vepřů přišlo i omezení už tak malého zájmu o vzpomínku na tábor v Letech u Písku. Přeživší a rodiny obětí sem přestávali jezdit, neboť přítomnost takového podniku na místě jejich utrpení představuje něco, co se dá jen těžko přejít. Jistému oživení se místu dostalo v roce 1986, kdy byl opět v okolí pohřebiště vztyčen nový dřevěný kříž bratry Janem a Martinem Čermákovými. Na konci 80. let však měla v této oblasti řádit vichřice. Buď přímo během ní nebo při likvidování polomů kříž zmizel. V rámci práce na odstranění následků větru na nouzovém hřbitově byly srovnány se zemí i hromadné hroby obětí tyfu a místo, kde se nacházely, nebylo nijak označeno. O několik let později našel Paul Polansky a Lubomír Zubák dřevěný kříž, jak trouchniví v okolním lese.
První záchvěvy alespoň částečně důstojného uctění památky obětem a vězňům z tábora v Letech u Písku se se objevily až na začátku 90. let, kdy se nový starosta obce Mirovice Adolf Vondruška zasadil o vznik pomníku a pamětní desky a jejich umístění na mirovickém hřbitově, kde je pochována část zemřelých Romů. Ovšem ke vzniku oficiálního pietního místa ze strany české vlády došlo až 13. května 1995 odhalením památníku na bývalém pohřebišti, čemuž předcházelo značné rozbouření vod na mezinárodní úrovni americkým novinářem Paulem Polanským.
Článek vyšel ve speciálním vydání Romano voďi o romském holokaustu. Více na www.romanovodi.cz
