Jana Horváthová: Řešení situace Romů je v pozitivní diskriminaci a v inkluzi

“Pořád jsem se někde krčila, aby někdo náhodou nemluvil o cikánech, o Holomcích, aby někdo neodhalil moje kořeny. Byla jsem vevnitř pokřivená, bázlivá. Když jsem přijala svoje romství, jako kdybych se narovnala. Můžete najednou volně dýchat, nečekáte ránu. A začnete žít lépe. I když ne vždycky říkám otevřeně, že jsem Romka,” řekla v otevřeném rozhovoru Jana Horváthovám, etnografka, historička, muzeoložka a ředitelka Muzea romské kultury pro časopis Vlasta.

V rozsáhlém rozhovoru pod titulkem Jsem radioaktívní Romka se dotýká historie své rodiny, odhaluje jak vnímala v mládí svůj romský původ a věnuje se současné situace Romů v České republice.

Romský původ a historie rodiny Holomků

“Romský původ jsem vnímala jako svou třináctou komnatu. Děti na mě občas pokřikovaly, styděla jsem se. Ale nejenže jsem to neuměla přijmout, já o tom nedokázala mluvit ani doma. Tak jsem se biflovala. Aby nikdo nemohl říct, že jsem ten nevzdělavatelný debil. Vyrovnat se s původem jsem dokázala až na vysoké,” uvádí v úvodu rozhovoru.

Dědeček Jany Horváthové byl první vysokoškolsky vzdělaný Rom v Česku. “Dědeček se narodil v roce 1911, byl dítě štěstěny. Jeho otci se na konci první světové války podařilo našetřit peníze, za něž si mohl koupit domeček přímo ve Svatobořicích. V romské osadě byl ubohý život, děti do školy nemohly, všichni byli negramotní. V roce 1917 se mohla úzká dědečkova rodina přestěhovat, takže ty děti, jako ostatní ze vsi, mohly nastoupit do školy,” popsala Horváthová.

Do života její rodiny stejně jako do života ostatních Romů v tehdejším Československu tragicky zasáhla válka. “Asi dva roky před hromadnými odsuny Romů, podle Himmlerova rozkazu z prosince 1942, lidi z Hraniček vystěhovali do různých obcí, tábor zanikl a jeho obyvatelé byli později odvezeni do koncentráků. Dědeček byl s předstihem varován, zachránil se útěkem na Slovensko. Ostatní museli k odsunu, jeho otec a tři bratři. Za rodinu sestry Rosíny se zaručil starosta jejich obce Nesovice, takže odjet nemuseli. To je u nás jediný známý případ, kdy se starosta ujal „svých“ Romů. Jinak z naší rodiny zahynuli všichni uvěznění z rasových důvodů, bylo to na třicet Holomků,” uvedla.

Okupace, disent a svoboda po roce 1989

Maminka Jany Horváthové, které není Romka si otce Karla Holomka vzala v roce 1959. “Dědeček byl jako mnozí po válce přesvědčeným komunistou, tatínek byl nadějný vědec-strojní inženýr, směřoval podobně, ale když pak přišla vojska Varšavské smlouvy, otevřeně se vyjádřil. Celá osmdesátá léta pak množil a distribuoval zakázanou literaturu,” popisuje další etapu rodu Holomků pro časopis Vlasta Jana Horváthová.

Rok 1989 pak vnímala jako příležitost i pro Romy. “Nastoupila jsem do Muzea města Brna a zapojila se do zakládání Romské občanské iniciativy. Tehdy byli ještě Romové braní se sympatiemi, připojili se k revoluci, panovala euforie. Devadesátá léta ale už byla poznamenaná rasismem. Měla jsem touhu udělat maximum pro to, aby se klima ve společnosti změnilo a moje děti už nemusely mít problém s tím, že jsou Romové, a nesly své romství přirozeně,” uvedla.

Zakládání Muzea romské kultury

Pak s otcem založila v Brně Muzeum romské kultury. “Měli jsme v Brně prvního romského historika Bartoloměje Daniela a mého otce, poslance Národní rady. Oba byli u toho. Říkala jsem doma: Tati, co kdybychom to muzeum, o kterém Romové pořád mluví, udělali tady a teď? Táta je jak já, radioaktivní. Oba se umíme dětinsky nadchnout. Hned se toho chytil, nažhavil se, získal nějaké peníze a na jaře 1991 jsme registrovali spolkové muzeum,” popisuje začátky Muzea romské kultury, které je dnes příspěvkovou organizací Ministerstva kultury.

Kromě sbírkové činnosti probíhá v muzeu i doučování dětí ze sociálně vyloučených lokalit. “Máme takový přetlak zájmu, že musíme děti odmítat. Rodiče, i když jsou sami pologramotní, chápou, jak jim můžeme pomoct. Sami jsou často nezaměstnaní a žijí ve vyloučené lokalitě. Jejich děti chodí do segregované školy. A i když máte v takové škole jedničky, jen stěží se dostanete na střední, ta škola vás tak dobře nepřipraví,” uvádí Jana Horváthová.

Jak uvádí, tak rodiče dětí obvykle zápasí i s bydlením, hrozí, že jim děti odeberou do dětského domova, protože nemají na nájem, a vyhodí je z bytu. Řešit to musí podle ní politická garnitura bez ohledu na strany.

Řešením je pozitivní diskriminace a inkluze

Na otázku jak, pak uvádí: “Pozitivní diskriminací, jejíž součástí bude i důsledná inkluze. V Brně máme čtyři pouze romské školy. Školský odbor řekne, že s tím nejde nic dělat. A ty děti jsou pak ztracené: neví, jak funguje majorita, neznají nic než své sousedy a spolužáky od vedle. Každý sociálně handicapovaný žák by měl mít v první třídě asistenta. Co nechytnete do té doby, už nenapravíte, jen hasíte požáry. Učitelé ve škole nemají kapacitu zachytit problémy všech dětí.”

Jako největší problém u Romů vnímá závislost na systému. “Když jsem unavená, zlobí mě to taky. Ale vím, že to sami nevyřeší, že potřebují pomocnou ruku. Žili po staletí izolovaně, Romové z vyloučeného prostředí mají mnohdy o fungování světa mimo pomyslné zdi ghetta zkreslené představy. Měli by mít denní kontakt s majoritou. Vidím to i na naší širší rodině. Moje děti vyrůstají v krásné čtvrti, doma s knihami v knihovně. Příbuzné děti, se kterými si jako malé hrály, rostly ve vyloučené lokalitě a dneska střídají jedno vězení za druhým, jsou drogově závislé,” dodává otevřeně.

Budoucnost Romů je podle závislá na přijetí systémových řešení a ve změně atmosféry ve společnosti. “Budou přibývat jednotlivci, kteří se někam vyšvihnou. Ale pokud nenastane systémové řešení a s ním i postupná změna atmosféry ve společnosti směrem k Romům, nic moc se nezmění. Čas od času mi některý vzdělaný kolega řekne: Paní doktorko, vy jste dobrá, ale kazí vám to ti vaši soukmenovci! Pokud budou romskou otázku takhle vnímat i vzdělaní lidé, nikam se nedobereme ani za sto let. Co na něco takového chcete říct?!” ptá se v závěru rozhovoru pro časopis Vlasta ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová.

CELÝ ROZHOVOR SI MŮŽETE PŘEČÍST v časopise VLASTA 44/2018