Martin Šimáček: Novela školské vyhlášky otevírá prostor pro větší segregaci dětí
Ministerstvo školství vložilo do připomínkového řízení novelu vyhlášky č.
27/2016 Sb. o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a nadaných
žáků. Pokud projde, negativně ovlivní možnosti vzdělávání těchto dětí, které se
budou více než doposud ocitat mimo běžně školy, i když to nebude v jejich
nejlepším zájmu.
Návrh charakterizuje vypuštění odstavce 1 z § 19 vyhlášky, který deklaruje
přednostní vzdělávání v hlavním vzdělávacím proudu pro všechny děti. Podle něj
se do speciální třídy žák zařazuje až v okamžiku, kdy pro něj pobyt v běžné
třídě není produktivní.
Ministerstvo vypuštění přednosti obhajuje tím, že „současná vyhláška pouze
duplikuje text zákona“. To je ale velmi sporné: odstavec 1 má symbolický a
metodický význam, s vyhláškou pracují poradenská zařízení i školy denně. Navíc
zákon a vyhláška neříkají zcela totéž. Zatímco vyhláška v současném znění
přednost prostě konstatuje, ve školském zákoně je přednost podmíněna tím, že
žákovi pro vzdělávání v běžně škole „postačují podpůrná opatření“. Je zde tedy
zřetelně prostor pro výklad poradenského zařízení.
Koncepční obrat dokládají další změny v § 19, které umožní, aby ve
speciálních školách nově vznikaly třidy pro děti s různými typy postižení. Tím
ministerstvo mimo jiné otevírá možnost vzdělávat děti s poruchami učení a
chování v bývalých praktických školách (zřizovaných pro děti s lehkým mentálním
postižením), které trpí úbytkem žáků. Přitom počet dětí s diagnostikovanými
poruchami učení a chování v poslední době extrémně narostl, podle České školní
inspekce jich je aktuálně v základních školách více než 57 tisíc. Nyní se
vzdělávají převážně v běžných školách, do kterých bezpochyby většina z nich
patří. Ve speciálních třídách jsou asi 3 % z nich.
Neobstojí argument, že děti s poruchami učení a chování ruší ostatní děti a
do běžných škol nepatří. Patří, mimo jiné proto, že tuto diagnózu dostávají děti
s velmi rozličnými individuálními potřebami a české školství je nemůže
vytlačovat na okraj a oddělovat je od ostatních dětí. Naopak, ministerstvo se
musí ujmout své metodické role a pomoci školám a učitelům zvýšenou zátěž
zvládnout. To ale dlouhodobě nedělá.
„Zvyšování efektivity a odstraňování administrativy“
Návrh novely vyhlášky ministerstvo odůvodňuje potřebou „zvýšit efektivitu
systému podpůrných opatření a snížit administrativní zátěž“.
Jenže především u nejdražšího podpůrného opatření – asistentů pedagoga, jí
novela nedocílí. Jde na to totiž mechanicky, plošně škrtá počty asistentů
v běžných školách z maximálního počtu třech na jednoho. I Česká školní inspekce
ve své tematické zprávě upozorňuje, že důležitější je řešit metodickou podporu
spolupráce učitele s asistentem, naučit je pracovat v tandemu. Důležitost
asistentů se potvrzuje stále více, a je nezbytné, aby ve školách měli adekvátní
pozici.
Přitom ministerstvo nemá statistiky o počtech asistentů ve třídách a neví,
v kolika třídách jich působí více než jeden. Než se ministerstvo pustí do
škrtání úvazků, musí mít velmi podrobný přehled o tom, jakou roli asistenti
v českých školách postupně získávají, tuto roli dále upřesnit a definovat, kdy
je podpora asistentem na místě a v jakém rozsahu, a kdy už nikoliv. A tato
vodítka předat poradenským zařízením, aby s nimi závazně pracovala.
Snižovat administrativní zátěž chce ministerstvo také omezováním pravidelné
rediagnostiky (nového posouzení) žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.
Není pochyb, že poradenská zařízení (především pedagogicko-psychologické
poradny) čelí velkému náporu na provádění nového posuzování. Zvýšení efektivity
se však nedocílí prostým omezením povinné rediagnoostiky. Připomeňme, že doposud
byli nejčastěji přešetřeni žáci s vývojovými poruchami učení (55,8 %) a žáci s
mentálním postižením (16,4 %), přičemž více než čtvrtina z nich byla díky
doporučení zařazena do speciální třídy. Rediagnostika je tedy v jejich případě
zcela zásadní, nové posouzení může vést k doporučení, aby byli s podporou
zařazeni do běžné třídy a integrovali se. To je životně důležitý zájem dítěte,
který prostě nejde škrtnout nebo odsunout o rok nebo dva.
Odstranění povinnosti vytvářet plán pedagogické podpory pro žáky v prvním
stupni podpory (jež navrhuje, na rozdíl od stupňů 2-5, samotná škola) považuje
ministerstvo také za úsporu administrativy. To je ale kardinální nepochopení
jeho účelu. Tato zdánlivá maličkost totiž definuje přistup k dětem. Děti ve
třídě nejsou homogenní skupina, ale čím dál různorodější směs individualit. Není
to snadné, ale učitelé to musí ve svém přístupu ke vzdělávání reflektovat. A
skrze plány podpory pro děti, které individuální přistup potřebují ještě o něco
více než ostatní, se mění celý koncept vzdělávání v Česku. Zprávy z terénu
dokládají, že učitelé, kteří na to přistoupili, si plán podpory osvojili a
pochvalují. Umožňuje jim koordinovat se s ostatními pedagogickými pracovníky,
kteří se na vzdělávání žáka podílejí, zaznamenávat jeho progres a vyhodnocovat
ho. Odstranění povinnosti jej zpracovávat se negativně podepíše na dětech, a do
vzdělávací soustavy posílá zprávu, že podpora v prvním stupni vlastně není zase
tak důležitá.
Po třech letech od přijetí novely školského zákona a následně také této
vyhlášky by bylo na místě seriózní vyhodnocení novinek a návrh oprav, které
systém nepodkopou, ale zpřesní. Informace k tomu má ministerstvo mimo jiné od
České školní inspekce, ale nepochopitelně je ignoruje a vzdělávání dětí se
speciálními vzdělávacími potřebami plánuje koncepčně proměnit v jejich
neprospěch.
Autor je ředitelem Institutu pro sociální inkluzi
