Jan Cina: Ideální je posuzovat lidi podle toho, jací jsou, co udělali a ne podle toho, jakou dostali nálepku

Mottem letošního Mezinárodního dne Romů v režii organizace Ara Art byl romipen. A protože identita nás zaměstnává všechny,
ptáme se letos respondentů na to, jak ji vnímají oni. Jinými slovy – ptáme se na to, jak rozumí slovům romipen potažmo čechipen. Pokračujeme s Janem Cinou.

Rozhovor s Janem Cinou

Jana Cinu asi není nutné představovat – herec, moderátor, zpěvák. Vloni moderoval koncert na Střeleckém ostrově v Praze v rámci festivalu Khamoro. I letos se na festival chystá, tentokrát jako divák. Kromě toho, že přemýšlí o našem společném soužití, pochází sám ze smíšeného manželství, takže můžeme hezky navázat na rozhovor s Ivetou Demeterovou. 

Co pro Vás znamená čechipen a v jakých situacích ho zažíváte?

Čechipen slyším opravdu úplně poprvé, ale vlastně se mi to označení ještě ve spojení s mým romským původem líbí. Líbí se mi, že to je propojení toho romského označení s češstvím. Ale co je samotné češství – to je fakt těžká věc a přicházím na to postupně. Nejsilnější moment, na který si pamatuji, není zas tak dávno – před 7 – 8 lety jsme byli na návštěvě v New Yorku u rodinných příbuzných, kterým je kolem osmdesáti let. Strávili jsme spolu krásný večer. A asi v jeho polovině se otevřelo téma, zda bychom byli ochotní položit život za naší zem. A tahle otázka mě zastihla naprosto nepřipraveného.

Nikdy jsem si ji nepoložil, nechápal jsem, na co se mě ptají. A pro ty Američany bylo hrozně zajímavé, že jsme o tom nikdy neuvažovali a pro mě zase bylo zajímavé, že pro ně je to naprosto normální. Zároveň se nabízí otázka, jak moc to jejich položení života za zemi je opravdové a jestli to není jen nějaká propaganda nebo něco, v čem vyrůstají a berou to jako samozřejmost. Nicméně pro mě to byl první okamžik, kdy jsem o něčem takovém uvažoval a to ve fázi, kdy už člověk přemýšlí o životě. A zanechalo to ve mně velký dojem. Od té doby občas přemýšlím, jak to mám.

Druhý silný moment byl, když jsem poprvé slyšel naživo v Rudolfinu hrát Vltavu. Mou vlast, to byla síla, kdy jsem cítil nějaké vlastenectví. To je taky slovo, které zní jako z divadla nebo z dějin českého jazyka, jako maturitní otázka a člověk neví, co si pod tím má představit. Ale tak nějak jsem to cítil, když jsem slyšel Vltavu. A teď třeba v poslední době češství cítím v tom, že republika slaví 100 let a vlastně mě to dojímá a cítím hrdost. Já jsem se nedávno vrátil z Brightonu, kde jsem byl studovat angličtinu. Člověk tam potká spoustu lidí z celého světa. Tam už narážím spíš na evropanství, protože přicházíte k lidem z Asie, jižní Ameriky a tam je to o nějakém životním stylu, hodnotách, tak to je potom taky zajímavé.

Vybavíte si nějaké další situace, kde jsou tahle slova nějak živá?

Myslím si, že je hlavně dobré si na začátku říct, že neexistuje žádná šablona, jak má tenhle pocit vlastenectví nebo češství vypadat. Pro mě je dobré si to hned na začátku říct. Protože jinak mám pocit, že to nějak má být, a že moje představa není dostatečně velkolepá. Pamatuji si třeba ten zážitek s Vltavou, tam je to propojené s hudbou a emocemi. Já jsem se dokonce rozbrečel, byl to emoční zážitek, který se mě dotkl.

O čem byla ta emoce?

To je fakt těžké. Jsou to v mém případě takové jednoduché věci, že člověk cítí lehkost, cítíte, že všechno do sebe zapadá a všechno to dává smysl. A hlavně se člověk cítí jistý sám sebou. A dodá mu to nějakou odvahu, sebejistotu a tak…

Co pro Vás znamená romipen a v jakých situacích jste ho zažil nebo zažíváte?

Vlastně to taky neznám, slyším to teď poprvé. Věřím tomu, že to zřejmě nějak existuje, ale je to pro mě neznámá věc. Nedokážu si pod tím nic představit. Neznám asi žádný konkrétní případ, s kterým bych se setkal. Naše rodina nebyla nijak tradiční.

Myslím si, že to souvisí i s tím čechipen. Oboje se vlastně týkalo mých rodičů. Maminka pochází z malého města v jihozápadních Čechách. Táta z Prahy a v osmdesátých letech, kdy se seznámili, to bylo velké téma. Myslím, že víc pro rodinu mojí mámy. Tedy víc pro Čechy než pro Romy. A byl to velký problém, museli si svůj vztah vybojovat a to bylo dost šílené. Jenže od roku 80, kdy to prožívali moji rodiče, uplynula už dost dlouhá doba, a přesto to prožívají lidi pořád dál. Když jsou smíšené vztahy, tak to pro jednu nebo druhou stranu je nějaký problém.

O čem ty problémy jsou?

Pro mě to bylo třeba v 7 – 10 letech s příchodem na základní školu, kdy jsem začal řešit, že táta je trochu tmavší než máma a nějak mi to přišlo zajímavé a něco mi tam nesedělo. A mluvil jsem o tom s rodiči. A teprve tehdy mi řekli, že jsem napůl Rom. A pro mě to byl zvláštní moment, ne úplně příjemný. Mně přišlo divné, že jsem to dlouho nevěděl, a že je to nějak označkované. Zároveň mám pocit, že jsem jeden z nejšťastnějších lidí v téhle zemi.

Nikdy jsem nezažil šikanu, naopak jsem měl ve třídě kamaráda, který mě chránil, když se k něčemu schylovalo. A důvody pro šikanu jsem měl velké, protože jsem se pořád kamarádil s holkami. Měl jsem tmavého tátu a nehrál jsem fotbal. Takže jsem byl úplně divný kluk. A ještě jsem nosil košile a chodil na ZUŠku. Ale paradoxně mě všichni brali a životem jsem proplul dobře. A myslím, že to opravdu není tak, že jsem to nechtěl vidět, ale že když se člověk snaží normálně fungovat, tak to vždycky všichni ocení. Ale možná je to taky o tom, na jaké střední škole jsem byl.

Je vtipné, že táta měl tři sourozence a jenom jeden si vzal romskou ženu a ostatní mají taky Češky. Jsme všichni namíchaní. To mi příjde zajímavé a asi to taky není běžné. Nevím, jestli to byl rodinný sport, ale tak se to stalo, ti chlapi se takhle rozhodli.

Je a může být romipen/čechipen něco, co nám v soužití pomáhá (a v jakých situacích) nebo nás naopak spíš odděluje?

No k tomu mě nejvíc napadá poslední zkušenost po návratu z Brightonu. A není to o čechipen a rompien, ale o sexuální orientaci. Brighton je známý jako LGBT město, je otevřené pro spoustu umělců, festivalů, celé to tam žije. Večer jsme šli se spolužáky ven a já jsem navrhoval, abychom šli do gay klubu. A pak jsme zjistili, že tam neexistuje, aby byl klub jen pro kluky nebo holky, všechno je tam smíšené. Tam se to prostě neřeší. Mají klub pro všechny a není to vůbec otázka, což mě hrozně překvapilo a říkal jsem si, že to je vlastně ideál. Samozřejmě – byl jsem tam jen 14 dní, asi to taky není takhle zalité sluncem pořád, i tam budou problémy. Ale napadá mě, že ideální řešení je dát označování pryč.

Moje další osobní zkušenost je taková, že po mém “mediálním objevení “ pro většinu novinářů bylo nejzajímavější, že mám přítele, a že jsem napůl Rom. A nic jiného – co člověk dělá, co ho zajímá, co dokázal, nedokázal, jaké jsou jeho sny. Že to označkování je pro nás důležité a bezpečné, že se máme čeho chytit. A tomu rozumím, taky si rád pojmenovávám věci, mám rád návody na všechno. Je dobré vědět, jak k těm věcem přistupovat, ale to je asi ten hlavní problém. Ideální by bylo posuzovat lidi podle toho, jací jsou, co udělali, co zažívají a ne podle toho, jakou dostali nálepku.

Kdybychom se mohli v čase přesunout do budoucnosti a mohl jste si vysnít, jak by se pochopení těchto slov mělo posunout, kterým směrem by to bylo? Jak by to vypadalo?

Přišlo by mi dobré, aby si vůbec lidi uvědomovali, že ty slova existují. Protože mám pocit, že když je nějaký problém, něco, co chci vyřešit, tak je dobré si to nejdřív pojmenovat, podívat se na to a teprve potom s tím můžu něco udělat.

Buď můžu pracovat na tom, aby to zmizelo, protože je mi to nepříjemné, nebo naopak zjistím, co s tím udělat. Aby si každý dokázal odpovědět, co to je pro něj, co to znamená. Pro mě je nejvíc podobné čechipenu slovo vlastenectví, které je ale taky hrozně ověšené těmi bobkovými listy. Ale takové hezké čechipen by se mi líbilo, kdyby ho v sobě každý trochu měl a dokázal s ním pracovat. A myslím, že by díky tomu mohlo zmizet i to negativní, co je v čechipenu a romipenu obsaženo. To označování, které sebou člověk táhne. Ale asi je dobré začít spíš opravdu u sebe. Hromadně to vyřešit nejde.

A hlavně je důležité o tom mluvit a mít osobní zkušenost. Protože naše fantazie je bezbřehá a náš strach je velký pán a umí vytvářet věci, kterých se pak držíme. A když si to člověk zažije a ví, co to znamená kamarádit se s Romem. Jaké to vlastně je, co všechno umí a neumí, no tak na základě toho potom může zodpovědně fungovat.

Je ještě něco, co byste rád zmínil, a na co se neptám?

Nevím, jak je to na té romské straně, to mi přijde zajímavé. Mám pocit, že snaha něco změnit přichází více z české strany. Ale je to možná tím, že já jsem víc na té české straně a nevidím na tu romskou. Je to takový pocit a nevím, jestli je oprávněný nebo neoprávněný. Ale prostě zase – nevyhovující je asi to, že vůbec jsou dvě strany. Ideální by bylo to, kdyby si každá strana uchovala něco svého, ale uměli si navzájem pomoct a otevřít se a přijmout i ty nedobré věci na druhé straně, ale nenechat se tím odradit a chtít komunikovat. Kooperovat, to je ideální.

A ještě bych možná zmínil, jak se to promítá do mojí práce. Pro českou televizi se točí seriál Lynč. Je inspirovaný událostí, která se stala před třemi lety, kdy na severu Čech zmlátili romského kluka, který pak umřel. Seriál řeší rasismus v Čechách, v nás. Odehrává se to na malém městě. A já tam hraji toho lynčovaného Roma a pro mě je to hrozně zajímavé, protože i když k tomu mám blízko a jsem napůl Rom, tak v televizi moje romství najednou nefunguje.

Musí se to nějak stylizovat – obarvené vlasy, tmavší make up, řešili jsme dialekt, etnolekt. Jak mluvit česky s romským přízvukem a myslím, že to je poprvé, kdy se v Čechách něco podobného odehrává. Petr Václav dělá filmy, téměř dokumentárně laděná díla, kde Romové hrají Romy. A tohle je vlastně hrozně zajímavé a jsem hrozně zvědavý na výsledek. Oceňuji, že něco takového vzniká a mohlo by se to celé posunout kousek dál. Uvidíme.