Elena Turnovská: Je důležité vědět, že z bludného kruhu existuje cesta ven

Rozhovor s MUDr. Elenou Turnovskou, neuroložkou, psychoterapeutkou, sociální pracovnicí, matkou
zakladatelkou občanského sdružení Dům tří přání, které bylo zřizovatelem
Azylového domu Přemysla Pittra pro děti, a spoluautorkou novely zákona o
sociálně-právní ochraně dětí.

Jakým životním zvratům vděčíme za to, že se z Vás, lékařky nervů a duší stala
odbornice na péči o děti ve stavu ohrožení?

Vystudovala jsem Fakultu dětského lékařství, během studia se vdala, porodila
syna a rozvedla se. Po promoci a atestaci v oboru neurologie jsem pracovala jako
odborná lékařka na poliklinice. Ve druhé půli 80tých let mne postihla série
problémů: bratr s rodinou emigroval do USA, pak náhle zemřela maminka a rapidně
se zhoršující zdravotní stav táty vyžadoval stále větší péči.

Znovu jsem se vdala a po narození druhého syna jsem se stala ženou v
domácnosti. Paralelně jsem pokračovala ve vzdělávání a v roce 2000 jsem získala
funkční specializaci v systematické psychoterapii. Po smrti táty v roce 1999
jsem začala provozovat soukromou poradenskou praxi a o rok později jsem měla
krátkodobou příležitost pracovat jako psychoterapeutka v azylovém domě pro děti,
kde jsem se poprvé setkala s prací s ohroženými dětmi.

Jak vidíte, můj osobní a rodinný příběh se prolínal s profesním směřováním od
neurologie k práci s ohroženými dětmi poměrně logicky.

V roce 2001 jste byla "matkou zakladatelkou" dnes renomovaného a úspěšného
Domu tří přání, občanského sdružení, které bylo zřizovatelem Azylového domu
Přemysla Pittra pro děti. Co Vás vedlo k založení tohoto, ve své době unikátního
zařízení?

Práce v azylovém domě pro děti byla pro mě – po dlouhé době věnované rodině –
první pracovní zkušeností. Učila jsem se novým věcem, seznamovala se s
legislativou, zajímaly mě alternativy péče o ohrožené děti a jejich rodiny, díky
nimž by bylo možné snížit počet dětí vyrůstajících mimo rodinu. Především mě ale
nadchla přímá práce s dětmi a rodiči, a to do té míry, že jsem se s ročním
odstupem rozhodla iniciovat založení krizového pracoviště, nabízejícího pobytové
služby dětem a ambulantní služby jejich rodinám, umožňujícím návrat dětí domů.

Podstatná pro mne byla i osobní zkušenost velkých obav o rodinu v USA. Kromě
bratra a jeho rodiny tam žije i bratranec s rodinou. Po útoku na dvojčata 11.
září 2001 jsme neměli možnost spojení a dlouhé hodiny jsem nevěděla, zda jsou
všichni živí a v pořádku. Strach, bezmoc, potřeba něco smysluplného udělat, když
nemohu ovlivnit události vzdálené, byly zřejmě v pozadí mého definitivního
rozhodnutí. A tak jsme již 13. září s kamarádem plánovali, koho dalšího oslovíme
k založení občanského sdružení a v hlavě se mi honilo, jak se sdružení bude
jmenovat, až uzrál název Dům tří přání.

Jaká jsou to přání a proč jste se hlásili k odkazu Přemysla Pittra?

Název evokující otázku je příležitostí k setkání, k dialogu, příležitostí slyšet
a být slyšen, ke společnému tázání i hledání odpovědí. Na otázku, kterou jsem
často dostávala, proč tento název a jaká přání skrývá, jsem mimo jiné
odpovídala, že je to název kouzelný a mně že zbyla přání dvě, neboť si velmi
přeji založit Dům tří přání pro děti, kterých se na jejich vlastní přání nikdo
neptal.

Stále nám ale chyběl odkaz k nějaké autoritě a Přemysl Pitter, jako jeden z
největších Čechů naší historie, byl nejlepší volbou. Odkaz k němu je závazkem,
vyjádřením úcty k důstojnému životu, jehož součástí vždy byla i pomoc potřebným.
Bez předsudků, bez rozlišování kdo a za jakých okolností je této pomoci hoden!

A jako se lidé ptali na tři přání, řada z nich se také ptala, kdo byl Přemysl
Pitter. I to byl účel: Vrátit jméno a odkaz Přemysla Pittra do povědomí lidí.
Mnozí z nich pak děkovali, že se mohli dočíst víc o jeho bohatém životě. A my
jsme měli navíc příležitost děkovat a setkávat se s těmi, kteří se s Přemyslem
Pittrem přátelili a pokračovali v jeho odkazu ve Švýcarsku i u nás.

Málokterému zakladateli v neziskovém sektoru se podaří „od svého dítěte“
odpoutat, připravit si následovníky a úspěšně jim jej i předat. Vám se to
podařilo a navíc jste začala pracovat v podstatně jiné funkci jinde, na jiné
výzvě. Jak k tomu došlo?

Předávání Domu tří přání byl čtyřletý proces. Nebylo to bezbolestné, neobešli
jsme se bez krizí. Byla jsem si vědoma svých limitů i toho, že rozvoj organizace
si žádá rozšíření pracovního týmu, jiné rozdělení kompetencí, profesionální
řízení bez kumulace funkcí kvůli nedostatku financí apod. Dlouhodobý stres se
odrazil i na mém zdravotním stavu a byla jsem stále nespokojenější s nedostatkem
času pro sebe a pro rodinu.

Také jsem chtěla vidět, že Dům tří přání funguje beze mě. Měli jsme štěstí,
že v té době vznikla nadace Sirius, od níž jsme získali finanční prostředky na
vše potřebné pro přechod na profesionální řízení. Moje úloha pak spočívala v
tom, že jsem v pozici metodičky předávala zkušenosti novému týmu Domu tří přání
s cílem zachovat kontinuitu a praxí ověřené postupy při komplexní práci s
ohroženými dětmi a jejich rodinami.

A díky tomu, že byl Dům tří přání respektován jako příklad dobré praxe, jsem
dostala, jako členka různých pracovních skupin při odpovědných ministerstvech,
možnost spoluvytvářet podklady pro legislativní změny v oblasti péče o ohrožené
děti a jejich rodiny.

Dům tří přání od počátku spolupracoval se soukromým dětským domovem Korkyně.
Ředitelka tohoto prvního soukromého dětského domova Antonie Boťová mne oslovila,
abych se stala členkou dozorčí rady obecně prospěšné společnosti, která je jeho
zřizovatelem. Vedly jsme spolu řadu rozhovorů o předávání organizace, které jsem
měla za sebou a paní ředitelka před sebou, o transformaci péče o ohrožené děti,
o transformaci ústavní výchovy apod.

Poté paní ředitelka nečekaně zemřela. I proto jsem odložila své plány věnovat se
více vnoučatům, koníčkům i soukromé praxi a nastoupila jsem do Korkyně jako
vychovatelka a metodička, abych mohla pokračovat v tom, o čem jsme s paní
ředitelkou hovořily a pokusit se také v Korkyni předat své zkušenosti. Konkrétní
práce s dětmi a jejich rodinami mě vždycky naplňovala nejvíc.

Podílela jste se na přípravách návrhu novely zákona o sociálně-právní ochraně
dětí. Jak byste cestu k této v lecčems převratné legislativní normě zhodnotila?

V roce 2008 jsem byla členkou expertní meziresortní skupiny, která připravovala
podklady pro Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o
ohrožené děti na období 2009-2011. Jednalo se o první vládní meziresortní
dokument, zavazující všechny resorty ke krokům směřujícím ke zlepšení péče o
ohrožené děti.

V roce 2010 jsem byla vyzvána v rámci legislativní skupiny MPSV k přípravě
podkladů k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí, respektive části
týkající se zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a dále jsme v
pracovních skupinách připravovali standardy sociálně-právní ochrany dětí a
standardy pověřených osob. Novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí společně
se zákonem o sociálních službách, standardy kvality sociálních služeb, standardy
sociálně-právní ochrany dětí a pověřených osob jsou pak naplněním výše zmíněných
kroků. Mají za cíl vytvořit kompatibilní systém podpory ohrožených dětí a jejich
rodin.

Síť služeb poskytovaná dětem a rodinám má v první řadě umožnit práci s
vlastní rodinou s využitím moderních nástrojů sociální práce, tak aby děti mohly
vyrůstat doma. Teprve po vyčerpání možností podpory vlastní rodiny má být
přistoupeno k náhradní rodinné či náhradní výchovné péči. Podle mne je třeba
vést zas a znova dialog a mít dostatek alternativ péče, aby v tom kterém
individuálním případě bylo možné nabídnout služby a podporu „šitou na míru“.

A je také dobře, bude-li způsob práce s ohroženými dětmi a jejich rodinami
standardizovaný a kontrolovatelný. Podle novely zákona by měli být sociální
pracovníci OSPOD klíčovými pracovníky, kteří znají a využívají síť služeb
poskytovaných v tom kterém regionu ohroženým dětem a jejich rodinám.

Snad žádné novele zákona nebyla věnována taková pozornost a podpora, jak při
přípravě, tak při vytváření podmínek k jejímu zavádění. Nadace Sirius společně s
MPSV připravila vzdělávací cyklus pro sociální pracovníky OSPOD v celé
republice, aby se zmírnily obavy, které jsou se zaváděním těchto změn spojené.

A jaké jsou podle Vás důvody rozporuplného přijetí zákona a velmi vypjatých
reakcí na něj?

Zavádění jakýchkoli změn vyvolává zpočátku odpor a obavy. Novela zákona má být v
platnosti od ledna 2013, o nutnosti novelizace a standardizace práce s
ohroženými dětmi, o rizicích roztříštěnosti systému péče mezi jednotlivá
ministerstva se hovoří už řadu let.

Přes mnohá meziresortní jednání se doposud nepodařilo zklidnit atmosféru a
dospět ke konsensu. Problémy v oblasti péče o ohrožené děti vždy byly a budou.
Povinností nás, kdo se jakýmkoli způsobem podílíme na péči o ohrožené děti a
také nejlépe víme, k jak vypjatým situacím tu dochází, je dospět ke konsensu.
Jinak se podílíme na dalším zhoršování situace ohrožených dětí. Nyní poprvé jsou
připraveny legislativní normy, které nám tuto povinnost dokonce ukládají. Neměli
bychom se tedy proti nim bouřit, ale dobře se s nimi seznámit.

A děláme-li svou práci dobře, ať už v oblasti školských, zdravotnických, či
sociálních zařízení, dělejme ji dál. Novela nás nikterak neohrožuje! Novela
zákona je vykládána, jakoby se týkala pouze náhradní rodinné péče v protikladu k
náhradní výchovné péči a pravdou je, že v této oblasti nastává opravdu nejvíce
změn. Nejčastější námitky a obavy se týkají srovnávání, co je lepší, zda
náhradní rodinná, či náhradní výchovná péče, zda máme dostatek profesionálních
pěstounů, zda není riziko, že pěstouni budou svou práci vykonávat jen kvůli
finanční odměně apod.

Když selže vlastní rodina, neexistuje dobré řešení! Jestliže dojde k situaci,
kdy je nutný pobyt dítěte mimo vlastní rodinu, vždy musíme řešit etické dilema
volby menšího zla. Měli bychom si být vědomi velké míry zodpovědnosti za takové
rozhodnutí. Tato odpovědnost by ovšem neměla být na jednotlivcích, ale na
odborných týmech! Uvažování buď, anebo, jednostranná interpretace, obava z
překotného rušení ústavů, nedostatečná znalost novely zákona o sociálně-právní
ochraně dětí, to vše mohou být důvody, proč novela vyvolává takové obavy.
Meziresortní diskuse o tom jsou na místě, ale pokud možno na odborné úrovni, bez
zbytečného vzájemného obviňování, zastrašování a dehonestace.

A jaká největší rizika vidíte v procesu uvádění tohoto zákona do praxe?

Rizika při péči o ohrožené děti vždy byla a budou. Myslím, že nyní, před
platností novely, je těchto rizik víc.Všichni víme o přetíženosti sociálních
pracovnic a pracovníků ÚMČ a OSPOD. Vím, jak je těžké uvádět do praxe například
standardy kvality sociální práce, sociálně-právní ochrany, ve výsledku to ale
práci nejenže usnadní, ale pracovníci s ohroženými dětmi si navíc budou moci být
jisti, že při práci s rodinou vyčerpali všechny možnosti podpory a že jsou děti
i rodiče připraveni na náhradní řešení.

Hovoří-li se o obavě, že pěstouni budou vykonávat svou práci kvůli finančnímu
ohodnocení, je i tato obava lichá, neboť by svědčila o špatné práci
tzv.pověřených osob, které mají pěstounské rodiny vyhledávat, školit, provázet,
supervidovat a rizika tak minimalizovat.

K novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí nelze přistupovat mimo kontext
lokálních specifik. Jsou oblasti, kde je řada organizací, nabízejících sociální
služby, nebo pověřených k výkonu sociálně-právní ochrany dětí, kde funguje
komunitní plánování sociálních služeb a rozvoj sítě služeb je součástí
strategického plánu regionu, jinde jsou sociální pracovnice a pracovníci
přetíženi a nemají se na koho obracet. Jedna věc je legislativní norma, druhá
věc je její praktické uplatnění a tady je vždy riziko selhání lidského faktoru…

Jak časté jsou případy násilí z nenávisti na dětech?

Budu-li hovořit z praktických zkušeností desetileté práce s ohroženými dětmi,
nebyly případy násilí z nenávisti tak časté, jako zanedbávání, či násilí v
důsledku stresu a frustrace. Jistě jsou i statistiky, které si vedou jednak
specializaovaná pracoviště pro týrané, zneužívané a zanedbávané děti, domácí
násilí apod., či statistiky MPSV. Asi nezapřu praktika, kterého víc zajímá, jak
násilí předejít, respektive jak vytvořit podmínky pro nenásilné řešení
konfliktů, ať už se jedná o násilí rodičů vůči dětem, mezi partnery, mezi dětmi,
nebo, ruku na srdce, mezi odborníky.

Navíc se domnívám, že identifikované násilí, které je statisticky
vyhodnoceno, je pouhou špičkou ledovce, zvláště v době sofistikovaných, těžko
odhalitelných forem násilí. Žijeme v době manipulací, které jsou více tolerovány
než plácnutí po zadku. O řadě těchto smutných případů se ani nedozvíme.

…a případy násilí rasově motivovaného? Například na romských dětech?

Necítím se kompetentní na tuto otázku odpovědět. Opět zkusím vyjít ze zkušenosti
a vysvětlit, proč tomu tak je. Při své práci jsem si opakovaně kladla otázky v
souvislosti s překvapujícím poznáním, jak silná a rychlá je tendence k násilí, k
exkomunikaci mezi dětmi, mezi dospělými, či od dospělých směrem k dětem a
opačně. A to hovořím de facto o chráněném prostředí, kde si jsme vědomi rizik a
máme nástroje k jejich předcházení či minimalizaci.

Také jsem v Domě tří přání, který jsem si pracovně nazývala laboratoři
mezilidských vztahů, viděla, jak málo stačí aby se prostředí stalo bezpečným,
hovořila jsem o tzv. terapii prostředím. Proto mě vždy zajímalo násilí jako
takové, co k němu vede, co udělat pro to, aby se minimalizovalo. Jakmile stres
dosáhne určitého stupně, frustrace je vždy v pozadí některé z obranných reakcí,
útoku, útěku, či paralýzy. Ve stresových, konfliktních situacích máme tendenci
hledat viníka, ať už trpíme pocitem viny sami, nebo obviňujeme okolí. A co se
děje na individuální úrovni lze vidět i ve skupinovém dění, kde k tomu navíc
přistupuje identifikace se skupinou. ( K rasismu mám takový odpor, že se mi o
tom ani nechce hovořit).

Jaké následky si do života nesou oběti takového násilí?

Z obětí se bez odborné podpory mohou snadno stát viníci, mohou si osvojit vzorce
chování, jejichž součástí se násilí stává. Mohou se také ztotožnit s rolí oběti,
což je náročné jak pro ně samotné, tak pro jejich blízké a trvale to ovlivńuje
kvalitu jejich života. Oběti mají problémy se sebeúctou, sebepřijetím, mohou být
nedůvěřivé, plaché, nebo naopak násilnické a přehnaně agresivní. Mohou trpět
různými formami závislosti, psychosomatickými obtížemi, depresemi, úzkostmi.
Mají tendenci vztahové vzorce opakovat, vyhýbat se vztahům, či vyhledávat vztahy
rizikové. Hovořím úmyslně o možnostech.

Stejně jako o negativním dopadu traumatizujících zkušeností násilí můžeme
hovořit o možnostech zpracování, přijetí, možnosti trauma přerůst. Je proto
důležité vědět, co trauma může způsobit a že z bludného kruhu existuje cesta
ven. Chceme-li, máme možnost volby.

MUDr. Elena Turnovská, narozená 28.5. 1954

1981 – promoce na Fakultě dětského lékařství UK
1984 – specializace v oboru neurologie, následně neurologická praxe
1995 až 1998 – komplexní vzdělávání v psychoterapii
2000 – funkční specializace v systematické psychoterapii, poradenská a
psychoterapeutická praxe
Od r. 2000 práce v sociální sféře
2001 – iniciátorka a spoluzakladatelka občanského sdružení Dům tří přání s
posláním zřizovat a
provozovat azylové domy pro děti rodinného typu s cílem poskytnout komplexní
služby
mnohoproblémovým rodinám s dětmi od 3 do 18 let s tím předcházet návrhům na
ústavní výchovu
dětí.
Od 1. 7. 2003 ředitelka a psychoterapeutka Azylového domu Přemysla Pittra pro
děti, metodické vedení týmu a navazování spolupráce s odborníky z resortu
školství, zdravotnictví a sociální sféry, vytváření metodiky práce s dětmi a
jejich rodinami přijatelné všemi resorty.
Od ledna 2010 metodičkou této organizace, odborná a metodická podpora nového
rozšířeného týmů Domu tří přání o.s. s cílem zachovat kontinuitu. Filosofické
předpoklady a metody práce s dětmi a rodinou v organizaci a prosazovat koncepční
a legislativní změny na úrovni MPSV a MHMP (prezentace Domu tří přání o.s.,
členství v pracovních skupinách, poradních sborech, komisích
sociálně-právní ochrany dětí, vše s cílem přispět na základě praktických
zkušeností ke zlepšení situace v oblasti péče o ohrožené děti a jejich rodiny –
příprava a realizace Národního akčního plánu k transformaci a sjednocení systému
péče o ohrožené děti, vypracování podkladů k novelizaci zákona č.359/1996 Sb. o
sociálně-právní ochraně dětí týkající se práce s dětmi a rodiči v rámci zařízení
pro děti vyžadující okamžitou pomoc,
příprava standardů práce sociálních pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany
dětí-OSPOD úřadů
městských částí a standardů práce pověřených osob – pěstounská péče a práce v
rámci ZDVOP .
Soukromá poradenská praxe.

Karel Navrátil je publicista a předseda občanského sdružení
Múzy dětem, které různými způsoby
spolupracuje s cca 70 zařízeními náhradní výchovy v celé ČR a pomáhá jim děti
připravovat na budoucí samostatný život.