David Kraus pro Romano voďi: Než zlikvidovali Romy v Osvětimi, dědeček je slyšel zpívat
„Jel jsem do Indie, abych poznal místo, odkud pocházejí Romové,“ říká v rozhovoru zpěvák David Kraus, který své židovství vnímá především přes Osvětim, kde mu během holokaustu zahynulo sedmdesát členů jeho rodiny.
Jako dítě jste musel být ve škole tak trochu outsider – potýkal jste se s dysgrafií a dyslexií, tehdy se ještě při výuce nezohledňovaly. Myslíte, že i kvůli tomu máte pochopení pro lidi, kteří se z různých důvodů ocitají na okraji společnosti?
Během dětství a dospívání jsem byl na okraji společnosti podobně jako Romové. Byl jsem jednoduše odlišný, protože jsem se narodil jako dítě herců. Takže jsem slýchával takové to: nojó, tví rodiče jsou komedianti… Malé dítě chce být stejné jako ostatní. Nechce se vymykat. To, že je dobrý se něčím lišit, mi došlo až o několik let později. Rodiče mi vždycky říkali, že je dobré být originální, zpívat ze srdce a dělat věci po svém. Každý Rom je originál, neznám žádného, který by v hudbě někoho napodoboval, ale u gádžů to vidím často. Romové mi byli blízcí od školních let, protože s nimi byla sranda a zažíval jsem s nimi jedno dobrodružství za druhým.
Věřili vám, že ten zájem se s nimi poznat je z vaší strany opravdový, kamarádský?
Setkávám se s tím dodnes. Nedivím se, že někteří Romové mívají vůči majoritě nedůvěru. Když na vás někdo kouká skrz prsty, cítíte to ve škole, na ulici nebo na hřišti, tak se stáhnete a vytvoříte si svůj prostor. Já byl přesně ten outsider, na kterého se všechno svádělo, proto jsem to moc dobře znal. Ve škole byl nějaký průšvih a hned „zavolejte Krause“. Naší rodině zahynulo sedmdesát lidí v Osvětimi. Otevřeně říkám, že odmítám posuzovat lidi podle barvy pleti, etnika nebo jiných pro mě nedůležitých aspektů.
Takže díky už známému jménu Kraus jste zažíval předsudky. Říkám to proto, že řada Romů se potýká právě s tím, že jsou odmítáni kvůli jménu znějícímu „romsky“.
Je dobře, že to říkáte vy, protože kdybych to řekl já, mohlo by to vypadat, že se lituju, ale lítost je to poslední, co bych dnes řešil. Když jsme byli s bratrem malí, šli jsme jednou po Letné a proti nám šla partička romských kluků. Když jsme se míjeli, drkli do nás. S bráchou jsme se nedali, i když jich bylo víc. Dostali jsme tehdy oba na budku. Za pár dní jsme se potkali znovu a já jim říkám, „hele, my se nechceme rvát, nic proti vám nemáme. Jen se bojíme, protože je vás víc, ale to neznamená, že po sobě necháme šlapat, protože máme taky svoji hrdost.“ A ten malej šéf, který je vedl, mi na to řekl, „tak vypij pivo,“ a podal mi uslintaného lahváče. A já se napil.
A tím, že jste se napil po Romovi a neštítil se, jste složil takovou pomyslnou zkoušku.
Přesně… A on mi na to pak říká, „tak a už jsme bráchové“. A to platí dodnes. Kdyby se mi cokoliv stalo, vím, že právě tihle kluci za mnou budou vždycky stát.
Na 90. léta vzpomínáte jako na dobu, kdy se k sobě lidi chovali mimořádně hezky, ale taky je to doba rasových útoků.
Přesně si pamatuji rok, kdy to začalo. Chodil jsem do deváté třídy, kde byli žáci, kteří se nikam nedostali, takže to byli zase tak trošku outsideři. A chodil tam se mnou kluk, který byl dohola, měl na sobě kanady a maskáče. A já mu říkám, „co blbneš? Ty jdeš někam do války?“ A on, že ne, že poslouchá Orlík, je skinhead, doma má nůž a chodí na Romy. Přitom jsem věděl, že jen tak mele. Maximálně se někde s někým schází, frajeří, a přitom je to srab, který chce někam patřit. A on pořád, jak ho zajímá Hitler, Mein Kampf a tak podobně. A já na to: „Zajímá tě to? Tak to mám pro tebe úplnou pecku, můj děda byl v Osvětimi a ukáže ti takové obrázky, knížky, co si ještě nikdy neviděl.“ A já tohohle kluka opravdu k dědovi přivedl a on u něho byl dva dny a odcházel se sklopenou hlavou a jako úplně jiný člověk. Nechal si narůst vlasy a nikdy už o ničem takovém nemluvil.
“Děda po návratu z Osvětimi vyprávěl, že naproti jeho ubikaci stál romský tábor.”
K čemu vás zavazuje pohnutá historie vaší rodiny?
Myslím si, že jsou rodiny, které na tom byly ještě o poznání hůř. Děda po návratu z Osvětimi vyprávěl, že naproti jeho ubikaci stál romský tábor. Vždycky říkal, že je slýchával zpívat a nacisti je pak během jednoho dne všechny zlikvidovali. Díky tomu, že s Romy byl lidově řečeno na jedné „hromadě“, tak o nich celý život mluvil hezky. Židé jsou jedním z nepronásledovanějších národů vůbec a Romové jsou hned za nimi. O tom, co prožil v Osvětimi, napsal děda i knihu Továrna na smrt, která je jedním z nejznámějších svědectví a je přeložena do osmdesáti jazyků. Děda si vždycky přál mít hodně dětí, protože si uvědomoval, že přesně o to nacistům šlo – vyhubit pro ně nepohodlné lidi. A tak se mu postupně narodilo pět dětí. Pak vstoupil do komunistické strany, a po kauze s Miladou Horákovou zase vystoupil. Byla to pro nás těžká doba. Můj táta byl vlastně taky outsider, nosatý grázlík z rodiny, která byla napůl vycestovaná do Ameriky, Kolumbie a Francie. Nemohli se vrátit domů pětadvacet let. Až já si užil tu svobodu.
Jak své židovství vnímáte vy?
Židovství vnímám nejvíce právě přes Osvětim. Děda z tátovy strany byl Žid, který přežil válku. Pravda, nebyl ortodoxní. Byl politický vězeň, rozdával letáky proti Hitlerovi a někdo ho naprášil. Jeho rodina šla do tábora o něco později, zato v době, kdy probíhal holokaust opravdu naplno. Já se ho vždycky ptal, jak dokázal Osvětim přežít, a on mi odpovídal, že za tím byla němčina, hygiena a že na sebe zbytečně neupozorňoval. Tím posledním se řídím dodnes. Vloni jsme se tam byli podívat a našli jsme místo, kde měl děda svou tajnou dílnu. Byl zámečník a předstíral, že jsou rozbité zámky. Díky tomu mohl chodit do míst, kam se žádný vězeň nikdy nedostal, měl kontakty a přehled o celém táboře. A přímo naproti místu, kde stála jeho dílna, stojí dnes pomník romským obětem holokaustu.
Na rozdíl od mnoha romských přeživších tedy váš děda o svých zážitcích z války mluvil zcela otevřeně?
Když jsem se nechtěl ráno umýt, byla historka z Osvětimi. Když jsem nechtěl dojíst jídlo, byla historka z Osvětimi. A říkal to tak cynicky drsně. Vyprávěl i vtipné historky, ale je pravda, že nikdy nemluvil o tom nejhrůznějším, protože jsme byly děti.
Vrátím se k tomu neupozorňovat. Sociolog Fedor Gál před časem pro Romano voďi řekl, že poznat Žida na ulici chce šestý smysl, ale poznat Roma jde na první dobrou.
Žida poznám docela dobře a Roma až na malé výjimky také. Těm, kterým leží v žaludku, že Romové bydlí ve vyloučené lokalitě, v nuzných podmínkách, říkám: „Tvůj děda chodil do školy? A jeho děda chodil do školy?“ Odpovídají, že jo, jo. A já na to: „A teď si představ, že chceš jít do školy, a oni ti řeknou, že půjdeš do zvláštní, pořád tě někam zavírají, protože jsi Rom. A to se děje třeba po několik generací. Jak si můžeš myslet, že takový člověk bude žít jako ty?“ Ale přijde mi, že předsudky o Romech se stále více obrušují. Když vystupuji se svou kapelou Gipsy Brothers před neromským publikem, je vidět, že romská hudba dokáže spojovat, publikum se baví, tančí a dokáže každou píseň prožívat naplno.
“Neumím si představit, že bych šel na schůzku kvůli bytu a řekl bych, že se velmi omlouvám, že jsem Rom, ale že se za mě můj kamarád, který vystupuje každý týden na Primě, zaručí.”
Někteří si rádi na romskou hudbu zatančí, ale Roma by za souseda nechtěli.
To jsem už zažil třeba se svým perkusistou Milanem Šenkim, který nemohl dlouho se svým malým synem sehnat podnájem. Byl úplně zničený. A já říkám, „víš co, tak jdeme.“ Zavolal jsem do TV Prima, že člověk, který vystupuje v jejím pořadu, nemůže najít bydlení, protože je tmavý. Tehdy se mnou Milan vystupoval v tátově show. A jak tam byla ta televize, všechno šlo. Ale ta potupa. Neumím si představit, že bych šel na schůzku kvůli bytu a řekl bych, že se velmi omlouvám, že jsem Rom, ale že se za mě můj kamarád, který vystupuje každý týden na Primě, zaručí. A ten pán na to odpoví, že když se za něho zaručí, tak mi věří. Milan, který dělá spousty krásných projektů pro děti, pomáhá, pracuje jako sociální pracovník… A víte, co je nejhorší, že Romové jsou na to vlastně zvyklí a vůči tomu otupělí. Já bych to tam rozmlátil na maděru.
Kdo z romských muzikantů vás na počátku ovlivnil?
Jednou za mnou přišel Arpád Čuga, tehdejší zpěvák kapely Khetane s tím, že by mi chtěl pustit svoji hudbu. Sešli jsme se, já si ho vzal do kapely a oslovil i jeho bratrance Josefa Tinka. Seznámili mě s Milanem Šenkim, který na nic nehrál, ale mně přišel jako typický perkusista. Druhý den si opravdu perkuse koupil a já se začal bát, jak se s tím popere. Popral se s tím skvěle a dnes se známe už šestnáct let a hrajeme spolu v Gipsy Brothers.
Dá se podle vás nějak porovnat židovská hudba s romskou?
Přesto, že se říká, že Romové pocházejí z Indie, jedna z teorií je, že Romové jsou ztraceným židovským národem. Mně by to ohromně sedělo, protože židovská hudba je podobná té romské. Byl jsem v Indii, v Himalájích a chtěl jsem se podívat, odkud Romové pocházejí, ale jako bych tam žádného nepotkal. Připomínali mi spíš typ lidí, jako byl Freddie Mercury, všichni měli knírky. Ale pak jsem odjel do Ománu, a tam jsem „Milana Šenkiho“ potkal několikrát. Říkal jsem si, že tady vidím chodit v bílých hadrech Romy z Karlína. I povahou.
Jak se vám hraje před romským publikem a jak na vás reaguje? Ptám se i proto, že romština není vaše mateřština – máte před nimi o to větší trému nebo obavu, aby vám bylo rozumět?
Teď jsem se o tom bavil s kluky a ti mi říkali, jak se jedno romské slovo dá říct i pěti dalšími způsoby a pořád bude správně. Tak jako čeština má moravštinu a brněnskou hantýrku, má něco takového i romština, která je úzce příbuzná s hindštinou. Před vůbec prvním vystoupením se mě někdo ptal, zda opravdu chci zpívat romsky, bál se, že to bude strašná ostuda. A já se s ním domluvil, ať po koncertě přijde a řekne mi, co si o tom myslí. Nakonec to bylo v pohodě. Mám vedle sebe profíky, kteří moji výslovnost bedlivě sledují. Romsky zpívám, ale romština je mateřština Romů, ne moje. Znám spoustu pseudoRomů, kteří tvrdí, že celý život jsou Romové, ale já nejsem Rom a nikdy se do něj nebudu stylizovat. Jsem kmotr, viděl jsem romský pohřeb a situace, který jiný Čech nevidí.
“Mně třeba vadí filmy, kde Romy ukazují v nějaké roli, která je jen představou gádžů o Romech, ale Romové takoví ve skutečnosti nejsou.”
Chcete, aby vaše hudba měla jedinečný zvuk, ale zároveň si udržela „živej drive“. Nejedou si romští muzikanti tak trochu to svoje, nebo jsou naopak schopni zahrnout do své hudby jiné vlivy?
Romové zbožňují Karla Gotta a stejně tak milují i Stevieho Wondera. Když hrajeme romskému publiku, tak si od nás přejí funky. Jsou vlivy, které upřednostňují, chytlavou taneční muziku, rap nebo černou hudbu. Ale třeba metal, tvrdou rockovou muziku nebo rockovou kytaru slyšíte málokdy. Ale Karla Gotta uznávají po generace a musím říct, že i on měl Romy a romskou hudbu rád. Důkazem je i jeho působení s Gondolánovci. A když vezmu někoho z gádžů na náš koncert, tak se bojí, když vidí Romy postávat s cigaretou v hloučku, že se mu tam něco stane. Pak celý nadšený vypráví, že na slušnější zábavě ještě nebyl.
Jak vznikla písnička Pod vodou jsme bílí?
To jsme se šli jednou koupat a už jsem slyšel takovéto „pozor, už lezou do vody, tady se nebudeme koupat, když se tu koupali Romové“. Já jsem tou písničkou chtěl ukázat, že když skočíme do vody, tak jsme všichni stejní. Může za to odraz slunce o hladinu. Ale hlavní důvod byl ten, že vás bez mrknutí oka hodí do jednoho pytle jenom kvůli barvě kůže. Mně třeba vadí filmy, kde Romy ukazují v nějaké roli, která je jen představou gádžů o Romech, ale Romové takoví ve skutečnosti nejsou. To jsou komedie, které dělají z Romů blbce. Někdo může mít za to, že něco protlačuju, ale já mám jen pocit, že je to potřebný, jinak bych o Romech otevřeně nemluvil. Ano. Jsou Romové, za které by nikdo ruku do ohně nedal, a to se taky po nikom ani nechce. Ale když Rom dělá někde bordel, tak by se nemělo říkat, že všichni Romové ten bordel dělají. Nebo že všichni Romové kradou. Na to pokaždé odpovídám, zda dotyčný nikdy neměl problém s Čechem a zda taky říká všichni Češi? Tak proč všichni Romové? Říkej Jarda nebo Franta. Takhle to bylo s Židy. Všichni Židi do plynu. Proč neříkají Češi „bílí svině“ pokaždé, když se dívají na zprávy, kde politici kradou ve velkém nebo vidí někoho, kdo ubil novorozence, znásilnil dítě nebo někoho ubodal? Rom ho jednou okrade o pětistovku a on se s tím nemůže celý život vyrovnat, ale s tímhle se vyrovná okamžitě.
Vystupoval jste také s Českým národním symfonickým orchestrem.
Vystoupil jsem s nimi i nedávno na koncertě a plánujeme i další projekty. Zazpíval jsem si s nimi velké filmové melodie, pod taktovkou dirigenta světového formátu Carla Davise. Nabídli mi třeba píseň od amerického skladatele Dannyho Elfmana, který pracuje pro Tima Burtona. Byl to, nejtěžší song, který jsem se kdy učil. Ale já si tak moc chtěl zazpívat s tímhle tělesem, že jsem to nakonec dal. A oni mi po té prozradili, že to nejdřív nabídli Američanovi, ale nikdo nebyl schopný se píseň naučit. Orchestr doprovázel třeba George Michaela, Stinga, Bocelliho nebo natočili oscarovou hudbu k poslednímu Tarantinovu filmu. A já pak stojím jako sólista ve Smetanově síni, kde jsem vystupoval jako dítě ve sboru, a za mnou je osmdesátičlenné těleso… To je pak pro mě olympiáda. V plánu je i můj samostatný koncert s doprovodem orchestru. Rád bych tam měl něco ze své tvorby, něco romského i romského muzikanta.
Jste jedním z porotců talentové soutěže Miri giľi. Koho jste třeba ze známých zpěváků objevili nebo mu pomohli k úspěchu?
Už dávno nekoukám na talentové soutěže, protože si myslím, že to nejlepší už mají dávno za sebou. A když pak sedíte v porotě Miri giľi a přijde tam šestiletá holčička, která má hlas jako Aretha Franklin a zpívá s takovým prožitkem, tak já už se na české talentové soutěže neumím koukat. A mimochodem i v nich se často objevují Romové a prozpívají se i do finálových kol, protože mají v hlase emoci, kterou se nestydí ukázat. Mně taky rodiče odjakživa říkávali, ať ukážu prožitek, srdce a jdu do všeho naplno. Jsem z umělecké rodiny, vyrostl jsem v tom na rozdíl třeba od lidí, kteří pocházejí z rodin, kde se umění nebo herectví nikdo nevěnuje. Ale k vaší otázce. Objevili jsme třeba skvělého zpěváka Honzu Pohlodka, jehož jméno dnes není mezi mladými Romy neznámé.
“A já pak stojím jako sólista ve Smetanově síni, kde jsem vystupoval jako dítě ve sboru, a za mnou je osmdesátičlenné těleso.”
Dlouhodobě podporujete činnost spolku Alsa, který jako jediný v Česku i na Slovensku pomáhá pacientům s amyotrofickou laterální sklerózou. Proč jste si pro svou charitativní činnost vybral zrovna tuto organizaci?
Setkal jsem se s řadou organizací, které podporují spoustu nemocných lidí a myslím si, že tahle nemoc patří mezi jednu z nejhorších vůbec. Pacientům s ALS postupně přestávají fungovat svaly a to pro ně může být psychicky velmi náročné. S organizací ALSA mě propojil fotograf Štěpán Hon, vymysleli tehdy kampaň Společně proti bezmoci, do které jsem se zapojil, protože jsem to cítil jako potřebnou věc, kterou jsem nemohl ignorovat. Zorganizoval jsem na jejich podporu koncert nebo pro ně přichystal výlet na Stezku v korunách stromů, kam jsem s nimi taky i vyrazil. A podporovat je budu i 12. září, kdy v Praze na Střeleckém ostrově zahrajeme s Gipsy Brothers koncert na jejich podporu.
Víte, jaké je to nést cejch. Být dítětem známých rodičů, jako herec a zpěvák čelit zájmu bulváru. Našel jste recept, jak se s tím vyrovnat?
Naše rodina se rozdělila i mezi další herce, tím to nabralo další grády. S bulvárem nespolupracujeme a soukromí si střežíme. Ženy, které jsem poznal, nebyly připravené, že když někam spolu půjdeme, tak nás bude někdo fotit. Mám rád obyčejné věci. Teď jsem byl třeba na Orlíku a bydlel v karavanu, žiju v osadě mezi běžnými lidmi, jezdím vlakem. Žít svobodně a skromně je pro mě všechno. Můj otec také tak žil a nikdy se nikomu o nic neprosil. Ale svůj cejch mám a to soukromí je věc, kterou si chráním. Pokud bych jednou měl dítě, což bych i rád, nebudu ho vystavovat na internetu. Těch malých dětí se nikdo neptá, zda chtějí být veřejně vystavené a ještě s dudlíkem od nějaké známe značky. Lidi se v tomhle zbláznili.
Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi – objednejte si pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.
