František Bikár: Od automechanika, přes dělníka v Anglii až k natáčení dokumentů o Romech
František Bikár, který nyní pracuje v organizaci ROMEA, má toho – přes svůj
stále mladý věk – za sebou více jak dost. Pracoval v Člověku v tísni, v Nadaci
Nová škola, odjel do Anglie, která v mnohém změnila jeho pohled na život. Tím si
vždy razil svojí vlastní, svéráznou cestu. Právě proto jsem se na rozhovor s
Františkem těšil.
Františku, my se známe poměrně dlouho, ale vůbec například netuším, odkud vlastně pocházíš…
Já pocházím z Nymburku, mám dva bratry. Vyučil jsem se automechanikem, ale umím i řídit vše, co jezdí, zároveň jsem svářeč i řezač. Zkrátka umím toho víc než dost (úsměv).
Nic z toho ovšem nenapovídá, že jsi dnes jedním z předních romských aktivistů.
To je pravda. Věci se začaly měnit po mém přesunu do Prahy, chtěl jsem si dodělat maturitu, což se povedlo, získal jsem ji v oboru management v oboru strojírenství. Dokonce jsem se přihlásil na vyšší odbornou školu sociálně pedagogickou, ale tu jsem už nedodělal… Začalo mi totiž nějaké „telecí“ období a já odjel do Anglie, kde jsem strávil půl roku. Nakonec jsem se vrátil, protože jsem tam byl sám.
Ale určitě toho nelituješ. Takový dlouhý pobyt v cizině přece vždy znamená zajímavou skutečnost.
To platí i pro mě. V Anglii jsem vyhledal několik romských rodin z osady Bystrany, protože jsem tam kdysi dělal takový malý výzkum, a tak jsem je znal z dřívějška. S nimi jsem i začal pracovat ve fabrice, kde nám práci řídili Poláci, kteří měli pracovní agentury. Zacházeli s námi jako s hadry, bylo to otročina. Musel jsi být 24 hodin denně k dispozici, kdykoliv ti mohl zazvonit mobil a ty jsi musel okamžitě jít makat.
To nezní jako právě pozitivní skutečnost.
Ale vlastně je. Díky této práci jsem se naučil anglicky, i když mám trochu podezření, že mluvím podobně jako Vietnamci u nás česky (smích). Také mě to přivedlo k víře, začal jsem s ostatními Romy chodit do baptistického kostela. Nejdříve jsme chodili do takové, dalo by se říci, přípravky, kde se o nás starali dva kluci z Mali. Byli to křesťanští misionáři, kteří si s námi četli z bible. Ale nejen to – bylo to i velká zábava. Tančili jsme a zpívali, nechyběl gospel, byla legrace. Zkrátka stejná atmosféra, jako můžete zažít v amerických baptistických kostelích.
Představa Boha v tomto pojetí je zřejmě Romům bližší… To, o čem mluvíš, je vlastně oslava života, radost z víry, tady je Bůh především ten, kterého prosíme, aby nám odpustil naše hříchy… Ta atmosféra je asi hodně jiná…
Přesně tak. Tady je Bůh tzv. „na vypínač“. Voláme ho jen, když máme problémy, pomodlíme se a máme pocit, že je vše vyřešeno. Tady z Boha těžíme.
Po svém návratu z Anglie začala tvoje cesta napříč neziskovým sektorem…
Pracoval jsem v Člověku v tísni, ve kterém jsi kdysi působil i ty. Dělal jsem terénní výzkum na Liberecku. To mě hodně bavilo, jezdil jsem po lokalitách a sbíral data, byl to dlouhodobý stacionární výzkum. Postupně se ke mně přidávali další lidé, kteří měli vystudovanou antropologii, sociologii, ale neměli zkušenosti s terénem.
Takže ses pro ně stal klíčem do romských rodin?
Ano, uvedl jsem je do lokalit, otevřel jim dveře do jednotlivých rodin. Tak to už bohužel standardně bývá… Pak jsem byl asi tři roky v Nadaci Nová škola, kde jsem pracoval na projektu literární a výtvarné soutěže Romano suno a postupně se zapojoval do dalších projektů a aktivit, spolupracoval jsem s různými nízkoprahovými kluby, pořádal letní tábory pro romské děti, a tak jsem se vlastně etabloval v komunitě romských a proromských aktivistů.
A pak už následovala ROMEA?
Ano. Strašně mě lákalo pracovat s lidmi, kteří byli v médiích, s ROMEOU jsou spojení Jarka Balážová, Ríša Samko, Tomáš Bystrý, chtěl jsem se stát součásti takového týmu. A to se nakonec podařilo, a vděčit můžu za to svojí schopnosti vypadat jako gádžo (smích).
Je fakt, že nejsi tak tmavý, jako třeba já. Ale tomu nerozumím, proč
ti tvůj ne docela – ale úplně – neromský vzhled pomohl k práci v ROMEE?
Zdeněk Ryšavý (ředitel ROMEA) mě oslovil, jestli bych nezačal dělat monitoring nacistických demonstrací. Já to vzal a na první jejich sraz vyrazil do Pardubic a byla to pěkně drsná akce, kde se ještě náckové netvářili jako konstruktivní politici. Došlo tam k několika potyčkám s policií a pro mě to bylo pěkné vzrůšo. Byl jsem v té době ještě mladý kluk, který měl dlouhé vlasy, brýle a kulicha za sedm babek. Měl jsem pocit takové neohroženosti, takže mě to chytlo a následovali další náckovské srazy. Ty mě například naučily, jak mít na kameře stabilní obraz, když před nimi prcháš jako blázen.
Absolvoval jsi předtím nějaké kameramanské školení?
Ne, v té době to ještě nebylo žádné umění, protože oni mi to dali jenom zapnout a vypnout (úsměv). Ale brzy to nestačilo, takže jsem přihlásil do kurzu Transition on line, který vedly hvězdy žurnalistiky z Ameriky včetně držitelů Pulitzerových cen. Byli to profíci, kteří dodnes určují směr, jak bude vypadat vysílání takových gigantů, jako jsou CNN nebo CNBC.
Co vše bylo součástí kurzu?
Začali jsme jednoduchými praktickými cvičeními s technikou, ale hned to následovali výjezdy do terénu a natáčení vlastních dokumentárních projektů, včetně postprodukce, tedy střihu a titulkování. Kurz to byl velmi náročný, měl několik kol, levelů, a já jsem jako jeden ze čtyř absolvoval všechny.
Skvěle nás naučili pracovat pod velkým tlakem a stresem, hned nám dávali zpětnou vazbu. Byli to detailisté, vadila jim každá sebemenší chybička, každý nedokonalý záběr nám omlátili o hlavu. Během kurzu vzniklo několik krátkých dokumentárních filmů:
Tančím z tvého srdce (2010), Identita (2012),
Protože
je naděje (2013).
Všechny nabité schopnosti a dovednosti teď můžeš naplno uplatnit při náročném projektu Paměti Romů…
Paměť Romů jsou vlastně reakcí na Paměť národa. Ta vlastně obsahovala 3 tisíce osobností a mezi nimi byly jenom tři Romové, Karel Holomek a další dva. To mě naštvalo a chtěl jsem to změnit, proto vznikl tento projekt. Další silný impuls mi dal Ríša Samko, který říkal, že je potřeba točit vzpomínky nejen slavných starých romských osobností, ale i dalších Romů, kteří prožili trochu jiné příběhy…
A jsem rád, že právě s Pamětí národa teď spolurpacujeme.
Jakým způsobem jste tedy vybírali Romy pro natáčení?
Chtěli jsme hlavně zachytit ještě zřejmě poslední generaci, která si pamatuje válku a první poválečná léta. Jsou mezi nimi i pamětníci Letů u Písku, ale i například lidé, kteří poutavě vypráví o roce 1968, jak jim tyto události změnily život.
Taková natáčení musí být velmi náročná, protože paměť je zrádná a ty se musíš otázkami umět dobrat důležitých faktů, stejně jako detailů… Jak jste to řešili? Navíc pamětníci zřejmě vyprávěli v romštině…
Přesně tak, starým Romům se mnohem lépe vypráví v romštině, což byl o důvod navíc přibrat do realizačního týmu romisty, odborníky, kteří ještě k tomu umí konkrétní vyprávění zasadit do koloritu doby, umí je rozvést, začlenit do širších souvislostí, dobrat se těch podstatných informací. Praxe ukázala, že to byla dobrá volba a my se z jednotlivých vyprávění dovídáme spoustu zajímavých informací. Jako hlavní konzultantku jsme si vybrali šéfku romistiky Helenu Sadílkovou.
Jak celý proces probíhá? Kolik materiálu natočíte a co se s ním děje pak?
Během natáčení většinou vznikne skutečně obsáhlý, dvou až tříhodinový materiál, který si poté musí sestříhat na finální dvacetiminutovku. Celý natočený materiál nejdříve exportuju pro romistu, který to zkontroluje po faktické stránce, poté udělám hrubý střih a opět konzultuju s romistou. Výsledek je tedy hotov teprve poté, kdy je jak romista spokojený z odborného hlediska, tak já z toho technického a obsahového. A jelikož jsou
některé rozhvory v romštině, tak pro širší uplatnění výsledná vyprávění titulkujeme.
Kde se pak na ta vyprávění můžeme podívat?
Videa jsou umisťovány na Youtube, na profil Paměti Romů, ale ten nám slouží jenom jako prolink na web
pametromu.cz.
A nemyslíte si, že je škoda aby to viselo „jen“ někde na netu, nemáte ambice aby tyto příběhy odvysílala například České televize?
Obzvlášť, když už nějakou dobu vysílá ČT Art pro náročnějšího diváka… to by
určitě stálo za to, ne?
Určitě ano, rozhodně máme ambice dál tento projekt rozvíjet, umístěním na web nekončí. S hlavním donorem projektu, Bader Philanthropies jsme se domluvili, že chceme tato vyprávění umístit do vzdělávacího prostoru, chceme, aby se jejich projekce stala součástí výuky Dějepisu nebo Občanské nauky. Navíc hodláme pokračovat v natáčení dalších Romů, například potomků starých pamětníků, jak pohnuté osudy rodičů a prarodičů ovlivnili jejich vlastní osudy.
