Veronika Kmetzová z Předlic: To, jak budeme žít, máme každý ve svých rukou

Veronika Kmetzová (29 let),  je romská aktivistka, která ve spolupráci s dalšími společníky založila spolek Amare Předlice, jenž si dal za úkol pomoci vylepšit životní a sociální situaci obyvatel ústeckých Předlic. Jak sami ve svém manifestu tvrdí, jedním z cílů spolku je „soustředit se na zlepšování veřejného prostoru Předlic, práci s místní komunitou, kterou chtějí zapojit do hledání řešení“. V Předlicích chtějí také „pořádat kulturní a sportovní akce, uklidit je a postavit je znovu na nohy“. Jak si sdružení přesně představuje svůj nelehký záměr a jak se vlastně žije v sociálně vyloučené lokalitě?

Pocházíte  přímo z Předlic?

Ne, nepocházím, ale moje rodina ano. Asi do 14ti let jsem bydlela na dobětickém panelovém sídlišti, kde si rodiče později pořídili dům. Do Předlic jsme ale předtím často jezdili kvůli babičce, pro kterou bylo obtížné se za námi na sídliště dostat. Pak už jsme tu rovnou zůstali.

Proč jste se rozhodla založit občanské sdružení? Co od toho očekáváte?

Sdružení jsme založili jako reakci na neutěšenou situaci v Předlicích. Domnívám se, že jako místní nejlépe rozumíme zdejším problémům, a že dokážeme společně najít řešení k vylepšení zdejší životní úrovně.

Jak si ho představujete v konkrétních krocích?

Chtěli bychom, aby se do našeho programu zapojilo co nejvíc předlických obyvatel. Zatím o možných změnách debatujeme a pochopili jsme, že jedním z prvních konkrétních úkolů, které musíme řešit, je svoz odpadků. Dále pak plánujeme vybudování hřiště pro děti. Jako místo na hraní totiž děti používají místní vybydlené domy, které jsou velmi nebezpečné. Chceme postavit pískoviště s houpačkami a prolézačkami a stejně tak bychom v blízké době uvítali i výstavbu nového fotbalové hřiště.

Co už se spolku Amare Předlice podařilo vylepšit ?

Jednou už jsme si tu vybudovali menší hřiště. Moje sestra s kamarádkami se rozhodly uspořádat malý romský festival, z jehož výtěžku jsme pak sami nakoupili a nechali dovézt písek a prolézačky. Pak jsme je svépomocí instalovali.

Můžete jmenovat další konkrétní body, které byste chtěli se svým spolkem v budoucnu řešit?

Je toho hodně, co bychom chtěli změnit. Například dopravní bezpečnost. V  Předlicích chybějí přechody, ve vozovce jsou metrové díry a město jako by s opravou vozovky na Předlice trochu pozapomnělo. Komunikace s městem je vůbec na velmi špatné úrovni. Dalším bodem, o kterém mluvíme, je přilákat více lidí do kostela. Předlický kostel je krásný, skoro nikdo tam ovšem nechodí. Potkáte tam nanejvýš pět místních babiček. Proto chceme v budoucnu  jednat s panen farářem o tom, jak situaci v tomto směru vylepšit.

Jak vnímáte komplikovanou bytovou situaci předlického ghetta?

Situace je čím dál tím horší, hlavně od té doby, co začali  nemovitosti  skupovat soukromí majitelé za účelem zisku z pronájmů. Z doslechu víme, že tu domy kupují lidé, kteří k místu nemají vztah a byty  pronajímají za vysoké nájemné. Mnohdy i přesto, že jsou v katastrofálním stavu. Pak si podnikání rozmyslí a dům znovu prodají, majitelé potom přivedou do lokality nové, “nepřizpůsobivé nájemníky”. Stejně se chovají i tzv. „Moraváci“, lokální Romové, kteří s domy a byty často nelegálně manipulují a využívají špatné sociální situace obyvatel ke vlastnímu prospěchu.

Dá se najít něco, co se v Předlicích změnilo k lepšímu?

Určitě ano. Mám pocit, že se z Předlic stáhli  drogově závislí a i samotná produkce drog.  Kdysi jste mohla narkomany potkat na každém kroku. Dnes se situace docela uklidnila, z čehož máme velkou radost. Jenom se bojíme, aby se v důsledku nově příchozích situace neopakovala. Obáváme se hlavně proto, abychom se nemuseli dívat, jak v tom vyrůstají naše děti. To byl ostatně jeden z důvodů, proč jsme  sdružení založili.

Teď trochu odbočím od bytové problematiky. Jak vidíte plán místostarosty Karla Kariky vybudovat v budoucnu z Předlic rekreační oblast a zřídit zde muzeum Jaroslava Foglara?

Já osobně musím říci, že s tím, aby tu bylo muzeum Jaroslava Foglara
nesouhlasím, stejně jako s velkolepými plány pana místostarosty. Mám dojem, že Karla Kariku náš hlas příliš nezajímá, ačkoliv v médiích se prezentuje jinak. Chybí tu komunikace. Byli bychom rádi, abychom se k podobným plánům měli šanci vyjádřit, aby náš hlas byl také slyšet.

Upřímně si také myslím, že naše čtvrť má jiné, palčivější problémy, které je potřeba teď řešit víc, než to, jestli tu bude v budoucnu stát muzeum. Jsou to problémy, které už jsem jmenovala. Uvítala bych, abychom se nejprve začali společně zabývat právě jimi. 

Na druhou stranu se nám teď ve vyjednávání s městem podařil úspěch. Město nám
zadarmo poskytne kontejner na odpad a my zorganizujeme veřejný úklid Předlic, do
kterého doufáme, že se zapojí, co nejvíc místních obyvatel.

Co považujete v souvislosti s bydlením za klíč pro spokojený život a lze vůbec žít v Předlicích důstojně?

Co já považuji za důležité především, je mít ke svému domu a místu bydliště vztah. Moje rodina zde žije už desítky let, rozhodli jsme se tu natrvalo usadit a o svůj majetek se pečlivě starat. V tom spatřuji právě klíč k tomu, aby se situace zlepšila. Přistupujete-li k majetku jako k něčemu, co vám vlastně nepatří, nemáte potřebu o něj pečovat. Jakmile si ale uvědomíte, že bydlení máte ve svých rukou, začnete uvažovat jinak. Navíc, pokud se o něj staráte dobře, nepřímo tím vlastně zvelebujete i svoje bezprostřední okolí, jako je ulice, čvrť a město.