Valeriu Nicolae: Všemohoucí církev sociálního začleňování
Během uplynulých deseti let jsem se účastnil více jak padesáti konferencí
pořádaných hlavně Evropskou komisí na téma Romů. Dříve jich bývalo více. Na
počátku jsem si myslel, že tyto konference jsou cestou ke změně. Minulý rok jsem
byl pouze na jedné konferenci Evropské komise. Po konferenci jsem napsal článek
o strukturálním rasismu, který
byl publikován v časopise European Voice. Toto “extraordinérní setkání o
Romech” bylo zvláštním důkazem podstaty problému a infiltrace rasismu v Evropské
komisi. Z dvacetidevíti panelistů byli pouze dva Romové.
Letos mne pozvali na další konferenci pořádanou Evropskou komisí. Byla to
moje poslední.
Na této konferenci dne 15. března 2013 v Bruselu bylo dvacetpět
přednášejících. Z toho, jako obvykle, byli pouze dva Romové. Dva komisaři
Evropské komise přečetli projev, který jim napsal někdo jiný a zmizeli.
Neobtěžovali se dát možnost účastníkům jim položit otázky. Nezúčastnili se žádné
další přednášky kohokoli jiného, natož diskuse. Každý z byrokratů ze středního
managementu Komise udělal to samé. Ukázali se pouze na svém panelu a pak rychle
opustili sál.
Ale co můžeme očekávat, když i jejich šéf to tak dělá? Nikdy jsem neviděl
místopředsedkyni Komise Viviane Reding – nejvyšší představitelku, která se
zabývá v Komisi romským tématem – aby vyslechla byť jediného romského účastníka
nebo se ho dokonce na něco zeptala. Vždy stejný scénář: přečte projev na papíře,
který jí někdo jiný připraví a odejde.
Většina z těch, kteří se zabývají v Evropské komisi romskou otázkou, mají
pouze velmi chabé, spíše zprostředkované nebo akademické zkušenosti (dokonce i
ti nejlepší v Komisi se nemohou pochlubit víc než turistickým pohledem na
romskou komunitu). Prakticky jedinou jejich možností setkat se s Romy nebo
romskými odborníky a aktivisty je pouze na těchto konferencích.
Ale ani toho nevyužívají. Nejvyšší úředníci přijdou – přednesou své kázání –
pomodlíme se a my se pak mezi sebou sejdeme (vždy jsou přestávky na oběd a kafe)
a popovídáme si. Mezitím ti z vyšších pater spěchají na nějaké další jednání na
důležitější téma.
Jenže tentokrát jsem už nechtěl dál hrát tuhle hru.
Program byl naplněn, jako obvykle, obstojným počtem Romů s expertízami s
širokým záběrem témat stejně jako příspěvků (neromských) romských odborníků.
Komisaři a další úředníci Komise dohromady na konferenci strávili méně času nad
otázkou Romů než každý jeden z nás ostatních.
Poprvé jsem si uvědomil, že bychom měli dělat to samé, co ti vysocí evropští
úředníci. I já mám spoustu jiné důležitější práce. Starám se o třicet dětí z
ghetta, kteří se nemohou dočkat až zítra přijdu na trénink basketbalu. Alberto,
Tottonel a Andrea doufají, že je o víkendu vezmu domu a že si uděláme společně
palačinky a ovocný salát. Napadlo mě, že když zůstanu tady na tomhle kázání,
nebudu mít možnost to udělat. To jsem si řekl a odešel. A pár ostatních mě
následovalo.
Občanská společnost by se měla ozvat. Způsob jakým většina evropských
komisařů přistupuje k romské problematice je nezodpovědný, bezohledný a hluboce
rasistický. A my bychom je měli za to činit zodpovědnými.
Za prvé a především, Komise potřebuje nově k základnímu minimu standardu
spolupráce s romskou společností vytvořit společně způsob nové komunikace a ne
jí diktovat, co by měla dělat.
Evropský parlament by měl iniciovat nezávislé vyšetřování využívání
evropských peněz pro Romy. Napomohlo by to transparentnosti a zodpovědnosti
využívání zdrojů – tedy zásadám, které Komise požaduje po všech, jenom ne po
sobě.
Evropská komise není všemohoucí církví v sociálním začleňování Romů. Její
panovačné chování je ponižující pro Evropu a je hlavní překážkou sociálního
pokroku. Ozvěme se a žádejme změnu!
