Vadí – nevadí. Dana Moree o romských dětech, inkluzi, etnicitě, ministrech, systému a alibismu

Sedí proti mně – drobná dívka s hnědýma očima, která si trochu nervózně pohrává se sešitem. Nikdy mi neřekla, že je Romka, i když se známe už spoustu let. A nikdy jsem se jí na to nezeptala – nebyl důvod. Sedíme spolu, popíjíme čaj, a v rámci našeho rozhovoru mimo jiné dojde i na praktické školy.

„Mně se to taky stalo“ pípne nesměle.
„Jak to?“ Vylétne mi z pusy bez přemýšlení.
„No kvůli jménu. Když mně máma přišla zapsat do první třídy, slyšeli příjmení a hned ji posílali na zvláštní školu. Jenže máma se nedala, udělala bugr a nastoupila jsem do normální školy.“
Dnes studuje vysokou a chtělo by se říct, že už se to neděje.

Tohle dítě do zvláštní školy nepatří

Jenže týden na to jdu na představení Vadí nevadí. Je to krátká sonda do života Kostelce nad Orlicí – hrají místní, na podiu se setkávají lidé z místního azylového zařízení, lidé z ulice, Romové i ne-romové, cizinci i starousedlíci. Na podiu exceluje asi osmiletý klučina – hrozně šikovný, neuvěřitelně disciplinovaný, i v pozdní večerní hodinu plně soustředěný, hraje, zpívá, tančí. V poslední scéně dojde ke coming-out jednotlivých herců. Každý z nich předstupuje před diváky a otevírá svoji třináctou komnatu – vždy na sebe řekne něco, co v českém kontextu není právě lichotivou nálepkou, a ptá se diváků – vadí – nevadí? Jsem cizinka – vadí – nevadí? Jsem Romka – vadí – nevadí? Přijde klučina a s úsměvem říká – chodím do zvláštní školy – vadí – nevadí?

Vadí, mně ano. Je to šok.

Tohle dítě, že patří do zvláštní školy?

No nepatří. Zvláštní (pardon dnes již jen praktické) školy jsou určeny dětem s lehkým mentálním postižením. Tím však tenhle klučina evidentně netrpěl a netrpí jím ani moje kamarádka, kterou tam taky chtěli poslat. Začnu se trochu pídit a vyptávám se mých dalších romských kolegů a kamarádů. Jednoho ve škole odmítli podpořit, když si chtěl dát přihlášku na konzervatoř místo na učňák. Jiní se rozhodli jít raději na školu, kde už bylo víc Romů, aby měli klid od šikany. Ptám se i v klubu pěstounů – narážky ve školách na jejich děti, které vyrůstají v bílém prostředí, jsou hlavním tématem – jak romským dětem vyrůstajícím v bílé rodině pomoct s identitou navzdory reakcím, které zažívají od většinové společnosti?

Pocit pana ministra

Zvláštní, že má pan ministr školství pocit, že se nic zlého neděje. Kde k němu přišel? Po tomto tématu se pídím už několik let. A podle všeho existují dvě varianty. Když se romští nebo pěstounští rodiče rozhodnou nechat věcem volný průběh a dát dítě do nejbližší školy, zažívají zpravidla tyto děti nějaký typ ústrků na téma jejich romství. Jedna pěstounka to lapidárně shrnula tak, že ve škole se dnes sice děti učí, jak se mají mít navzájem rády a jak jsou rozdíly v pořádku, když se ale o přestávce něco stane a ona požádá učitelku, aby to řešila, tak se jí dostane vyhýbavé odpovědi o tom, že ten kluk/holka jsou sice darebáci, jinak ale dobráci od kosti, nemysleli to tak a dotyčný postižený si to nemá tak brát. Agresorovi se lehce pohrozí, aniž by kdokoli čekal, že se zachová příště jinak. A oběť to má vydržet.

Podle mých informací získaných několika terénními průzkumy a mnoha lety setkávání ve školách, je situace dána několika faktory, které jsou už ale notoricky známé. Jen pro shrnutí. Z hlediska učitelů je situace taková, že mají pocit, že inkluze je možná jen tehdy, pokud budou zavedena systémová opatření, která jim v tom pomohou. Mezi nejčastěji zmiňovaná patří asistenti pedagoga, snížení počtu dětí ve třídách a odstupňovaný normativ na žáka dle potřeb dítěte. Učitelé mají pocit, že jinak je inkluze nemožná.

Učitel občanské výchovy: Romové jsou paraziti

Zvláštní je, že existují školy, které tenhle pocit nemají. Jsou to zpravidla školy, které se rozhodly jít jinou cestou. Hlavní důraz kladou na vztahy, učitelé pracují systematicky a ne nahodile na tom, aby se dětem dařilo navázat hezké vztahy se všemi ve třídě i napříč ročníky, a mají na to různé strategie. Děti např. systematicky mění svého souseda – děti každou chvíli sedí jinde a s někým jiným, pracují v projektech, hlavní důraz je kladen na spolupráci a nikoli na soutěž. Je to zkrátka systematická snaha vytvořit prostředí, kde bude všem dobře.

Když děti z takovéto školy zažijí situaci na pouti, kde se všichni odstrkují, aby se co nejdřív dostali k autíčkům na autodromu, jsou sice schopné si to svoje auto taky vybojovat, jednou se svezou, ale pak mávnou rukou a řeknou, že nechápou, proč se ostatní chovají jako stádo, a jdou si za svým.
Jsou ale samozřejmě školy, které jedou spíš na výkon, vztahy jsou až na druhém místě a každý, kdo nějak vybočuje, je vnímán jako ten, kdo brzdí ono svižné tempo. Zkrátka – autodrom je vnímán jako meta, rychlejší vyhrává (i když se přitom chová jako stádo). Na takových školách jsem zažila i učitele, který mi na diktafon řekl, že Romové jsou paraziti, což je dáno jejich genetickou výbavou. Byl to učitel občanské výchovy na jednom elitním pražském gymnáziu.

Je logické, že romští i adoptivní rodiče a pěstouni reagují na danou situaci různě. Někteří volí cestu nejmenšího odporu, a pokud sami nevnímají vzdělání jako prioritu, tak děti raději pošlou do školy, která je nejblíž, a o které slyšeli, že se tam k Romům chovají slušně – praktická – nepraktická, hlavně, když tam dítěti bude dobře. Jiní se snaží dítě udržet na škole, kde zažívá ústrky, jen aby mohlo jít dál studovat. A někteří dítěti radši ani neřeknou, že je Rom, aby mu nic zlého nehrozilo.
Všichni se ale jaksi shodnou na tom, že to vše se netýká jednotlivců, ale systému. I na dobrých školách, kde se děti rozhodně odstrkované necítí, si učitelé, kteří chodí rádi do práce a s dětmi mají hezké vztahy, postesknou, že to vše se děje navzdory systému a ne s jeho pomocí.

Hra na velká slova. A bezradnost

Jak je to tedy s tím systémem? Funguje nebo nefunguje? Po reakcích ministra Chládka na zprávu Amnesty international a ministra Dienstbiera ohledně propuštění Martina Šimáčka z Agentury pro sociální začleňování má člověk pocit, že oba ministři tvrdí, že systém funguje. Na rozdíl od těch dole, kteří naopak mají pocit, že systém nefunguje. Tady ale přece něco nesedí.

V posledních dvou týdnech mě zaráží, že kromě slova systém se ještě ve zpravodajství cyklicky opakují slova etnické faktory a sociální vyloučení. Tak trochu to vypadá, že dokud si nebudeme jistí, zda etnické faktory ovlivňují sociální vyloučení nebo ne, tak se nemůžeme hnout z místa. Jenže ono je to přece banální. Samozřejmě, že etnické faktory vliv mají. Ale na co? Vypadá to, že hlavní vliv mají na to, že se ze situace sociálního vyloučení člověk hůř dostává, protože kromě vší té bídy řeší ještě to, že se na něj pohlíží jako na občana druhé kategorie. To ale přece už dávno víme.

Implicitně tedy v podtextu zaznívá i otázka, jestli se člověk chová jinak, pokud je Rom. Ale to je přece stejně absurdní, jako kdybych se ptala na to, jak souvisí to, co si ministři Chládek nebo Dienstbier myslí o inkluzi s jejich etnicitou? Jenže ono absurdně se nám to jeví proto, že jak říká Eriksen, o etnicitě se bavíme jen u minorit, ohledně majority nás ani nenapadne, že také nějakou etnicitu má. A navíc – i kdyby názory ministrů nakrásně jejich etnicita ovlivňovala, tak nám to nepomůže. Moc mají tak jako tak. 

Jenže ona se takováto argumentace možná trošku hodí. Vytváří totiž dojem, že pokud nerozluštíme záhadu systému – tedy toho, zda funguje nebo nefunguje, jakou roli v něm hraje etnicita apod. tak také nelze udělat ani krok z místa. No jo, jenže není to tak trochu naopak? Není to tak, že tahle hra na velká slova za sebou zkrátka skrývá jen čirou bezradnost z toho, jak situaci řešit?

Jenže hrdost (daná systémem?) nám nedovolí sednou si společně k jednomu stolu a domluvit se, co zkusíme, aby malý herec, moje kamarádka a těch pár adoptovaných dětí mohlo chodit do normální školy a mohly tam být navíc spokojené…..Pokud by tomu tak bylo, tak mám ještě jedno vzletné slovo, které bych ráda nabídla do sbírky. Alibismus. A moc by mě zajímala odpověď pánů ministrů, jak se dívají na to, že děti, které do praktické školy nepatří, se tam pořád ještě vyskytují. Tak jak to vlastně je páni ministři – vadí – nevadí?