Tomáš Feřtek k odvolání ministra Chládka: Problémy českého vzdělávání nejsou úkol pro náhradníka
I když to vypadá, že Marcel Chládek odchází především proto, že se nechoval hezky k ženám a málo sportujícím kolegům na ministerstvu, důvodů je víc. Míra nekoncepčních nápadů, jako bylo třeba rozdávání tabletů školákům nebo zavádění „praktických“ tříd v základních školách, přerůstala únosnou mez. Stejně tak přibývalo stále podivnějších výroků. Třeba ten o pánovi z Indie, co nám nemá co mluvit do výchovy líných Romů, které musíme každé ráno tahat z postele. Či ten o zrušení poloviny vysokých škol, protože vysokoškoláků stejně máme moc.
Blesky tloukly stále blíž Chládkova korábu a k proslulé chaotičnosti předchozího „nejlepšího ministra školství“ Josefa Dobeše scházelo nejspíš jen pár týdnů. A zatímco Dobeš skákal z hořící paluby ministerstva sice na poslední chvíli, ale alespoň naoko dobrovolně, Chládek to nestihl. Kvůli své aroganci byl odvolán dřív, než stačil vzbudit dojem, že rezignuje kvůli neochotě ministra Babiše přidat školství peníze.
Za co Chládek nemůže
Na Chládkovi, pomineme-li jeho osobnostní rysy, byla nejproblematičtější nekoncepčnost a neuchopitelnost. Nastupoval s řečmi o „finském“ modelu, ve funkci obrátil a nejčastěji mluvil o tom, že „učňovské obory dávno nejsou o špinavých montérkách“ a hodlal nahnat více dětí na učiliště, aniž se příliš staral o to, co se tam reálně naučí. Vládě předložil ke schválení osvíceně pojatý strategický materiál, jak by se mělo vyvíjet vzdělávání do roku 2020 (vznikal za ministra Fialy), ale místo podpory učitelské profese a snižování selekce, což byly priority Strategie 2020, se jal zavádět plošné přijímačky, centralizovat maturitu a ordinovat u všech zkoušek povinnou matematiku.
Úspěšný byl spíš v jednotlivostech. K jeho kladům patřila schopnost komunikovat s řediteli a zástupci vysokých škol, podařilo se mu prosadit rozumně pojatou novelu školského zákona a poslat do parlamentu po léta odkládaný vysokoškolský zákon. Ale bylo stále jasnější, že v ostatních oblastech jsou jeho výsledky spíše průměrné. Mnoho důležitých opatření -kariérní systém, financování základních a středních škol – bylo stále na začátku a jeho agresivní personální politika vedla k tomu, že kvalifikovaní lidé z ministerstva odcházeli. Například na místa náměstků bylo vůbec obtížné někoho sehnat. A počáteční snaha komunikovat s odbornou veřejností prostřednictvím kulatých stolů pomalu usínala, až skončila u obvyklé neochoty ministerstva vydávat oficiálními cestami jakékoli relevantní informace o tom, co chystá.
Na druhou stranu je fakt, že ty koncepční kroky, které by bylo třeba udělat, všechny vyžadují velké peníze. A ty se současná vláda do vzdělávání nalít nechystá. Tedy Marcel Chládek se neukázal zrovna jako koncepční osobnost, ale pravda je, že bez radikálního dofinancování rozpočtu nemůže české vzdělávání změnit ani o řád schopnější politik či politička.
A chystá se na uprázdněné křeslo nějaká taková? Pověření ministryně Marksové je jednoznačně jen okamžitým řešením z nouze. Ale ani jmenování jakékoli další ministryně nemůže být jen volbou vlídněji vyhlížející náhradnice. Jistě bude hezké, že navrhované osobnosti budou méně křičet na podřízené, ale to, co je třeba na ministerstvu udělat, to opravdu není úkol pro náhradníka. Naopak. Musí jít o osobnost schopnou postavit se autoritě ministra financí a obhájit, proč vzdělávání peníze nutně potřebuje. Otázka je, jestli sociální demokraté vůbec takovou osobnost mají, i kdybychom do výběru zahrnuli i premiéra Sobotku.
Nebude to snadné
Co by bylo možné dělat? Uklidnit personální situaci na ministerstvu, začít brát vážně vládou schválené dokumenty, dokončit kariérní systém, program inkluze i návrh změny financování škol. A hlavně jasně vyčíslit, kolik by jejich zavedení stálo a co by to přineslo. A doložit daty, na čem lze postavit pozitivní očekávání. Nic takového zatím nemáme, není tedy divu, že ministr Babiš rozpočtové požadavky tak snadno odmítá. S takovými plánem je i v případě neúspěchu v této vládě možné jít do dalších voleb jako s reálným sociálnědemokratickým programem.
Druhá možnost je začít s podporou učitelské profese, o níž se také po léta mluví, a ještě se v tomto směru nic nestalo. Budovat postupně, od nuly a po malých krocích, síť učitelských mentorů, kteří budou školám pomáhat ve složitých situacích, zavádět do škol pomocné profese, speciální pedagogy, psychology, asistenty. To je něco, co je realizovatelné alespoň zpočátku z evropských peněz, co už je vyzkoušeno a přináší výsledky. A je to postup, kterému se stejně nevyhneme. Nedávný „kartáč“, který schytal ministr Chládek od Evropské komise ve věci zacházení s romskými dětmi, se bude opakovat nejpozději v září. Nové paní ministryni, ať už to bude kdokoliv, není opravdu co závidět. Uhrabat zahrádku, kterou tak přičinlivě rozryl kozlík Marcel, to nebude snadné.
/ Komentář vyšel v Lidových novinách 30.5. 2015, přetiskujeme ho se svolením autora /
