Stanislava Ondová k případu týrání malé Valerie: Zajímáme se jaké má soused auto nebo sousedka kabelku, ale týrání dítěte si nikdo nevšimne?
Ve většině rodin je babička ta, která je vždy na straně vnoučete. Když k ní přijdete, dostane okamžitě najíst, není nic neobvyklého, že vám v deset hodin večer uvaří vaše oblíbené jídlo, zahrnuje vás pusinkami, i když nechcete. Je šťastná, když u ní přespíte, nemusíte tam uklízet, všechno vám dá až pod nos a cokoliv se tam stane, zůstane jen mezi vámi a nikdy se žádný průšvih nedostane k rodičům. Babičky jsou po maminkách druhou největší oporou dětí. U babičky bývá vždycky dobře. A je jedno, jestli jste romská rodina nebo nejste.
Takovou babičkou měla být i Soňa K., které obvodní soud v Praze 8 v roce 2016 svěřil její čtyři vnoučata. Jenže nebyla. Tato osoba svoje vlastní vnoučata týrala. Nejvíce však tehdy čtyřletou Valerii. Bila ji, svazovala, nechávala připoutanou u topení nebo v koupelně, nechávala ji několik hodin bez vody a jídla. Po Valerii se slehla zem. Rok po rozhodnutí soudu se rozhodl jeden z příbuzných jít na policii, protože malou Valerii dlouho neviděl. A policie začala pátrat, jenže holčičku už nikdo nenašel.
A já se ptám, kde celou tu dobu byl OSPOD? Kde celou tu dobu byli ostatní příbuzní? Kde byla organizace Dobrá rodina, která měla kontrolovat, jak se ženě s dětmi daří? Nikdo si ničeho nevšiml. Podle informací, které během vyšetřování vyšly najevo, žena bila malou holčičku pravidelně a modřiny maskovala make-upem. Jak je možné, že si nikdo na ulici ničeho nevšiml. Copak k Soně K. nejezdili příbuzní?
Myslím si, že v tomto případě v první řadě velmi pochybily úřady a státní instituce. Nerozumím tomu, že civilní soud neměl oprávnění k tomu vyžádat si opis rejstříku trestů (ten obsahuje úplný seznam prohřešků posuzovaného člověka na rozdíl od výpisu, v němž je uvedeno jen několik posledních let jeho života). Pokud by totiž civilní soud tuto pravomoc měl, při svěřování do péče by věděl, že tato žena již byla v minulosti trestána za týrání svých vlastních dětí!
Víte, v naší rodině máme také osvojené a adoptované děti. První tři roky po osvojení k mým příbuzným jezdil OSPOD každé dva až tři měsíce. Chtěli vidět všechno, postel, hračky, prospěch ve škole, chtěli vidět, jak dítě vypadá, chtěli s ním mluvit o samotě. Pak si povídali s rodiči, mluvili i s učiteli ve škole. Má příbuzná pravidelně jezdí na různá školení, která se vážou právě k opatrovnictví. Postupem let se z nich a ze sociální pracovnice stali prakticky přátelé, teď k nim jezdí jednou za půl roku, jak se říká, spíše na kafe.
Co dělaly sociální pracovnice v případu Valerie? Chodily na kafe do špatné rodiny? Jak je možné, že neviděly make-upem zakryté modřiny, protože řekněme si pravdu, to by Soňa K. musela být ale opravdu skvělá kosmetička, aby dokonale zamaskovala modřiny…
Nikdo neudělal nic. Opět. A opět zde zaplatilo životem malé dítě. Nevinné dítě, které nemělo jednoduchý život, dítě, které ta, jež ho měla chránit, nejspíše zabila.
Když jsem poslouchala výpovědi ostatních tří sourozenců, běhal mi mráz po zádech. Člověk se snaží nebýt naivní a ví, že takové zlo existuje, ale raději ho vidí v násilných amerických filmech než v sousedství. Bratr Valerie popisuje, jak ho babička nutila, aby jí Valerii držel, zatímco ji ona bila. Říká, že to nechtěl dělat, ale bál se babičky. Bylo mu sestry moc líto, popisuje, že vařečkou, kterou byla dívenka bita, je to moc bolestivé, protože to znal z vlastní zkušenosti.
Výpověď sestry je pro mě pak jako z hororu. Ta vypověděla, že Valerie se nehýbala, že ležela a nereagovala, když se ji snažila ráno vzbudit, než šli do školy, ale nešlo to. Třásla s ní, mluvila na ni, ale nic nepomáhalo. Tak se zeptala babičky, jestli Valerie není mrtvá, a ona jí řekla, že ne, že tam byl v noci doktor a dal Valerii injekci, takže je taková z injekce. Když se sourozenci vrátili ze školy, Valerie tam již nebyla, babička jim řekla, že ji odvezla do ústavu, protože malá je narušená. A že teď bude v ústavu, ale nemají to nikomu říkat.
Soňa K. mlčí, k ničemu se nepřiznala, několikrát prý měla říct příbuzným, že Valerii dala žít k příbuzným do Německa, pak zase že si ji vzali nějací cizí lidé apod.
Soud ji před čtrnácti dny odsoudil do vězení na osm let za týrání a opuštění dívky, ohrožení její výchovy, zanedbání povinné výživy a zpronevěru dávek a příspěvků, protože ty brala i po tom, co už s ní Valerie nežila.
Policie nenašla žádné tělo, ale nenašla ani živou Valerii.
Zajímalo by mě, co bude dál? Budou hnáni k zodpovědnosti i sociální pracovnice? Ty evidentně nedělaly svoji práci tak, jak měly. Nebo máme špatné zákony, že mohlo dojít ke svěření dětí do péče trestané osobě? Co bude s ostatními sourozenci? Jak jim stát pomůže? Toto trauma si ponesou do konce života a tím nemyslím jen bití od jejich vlastní babičky.
Soňa K. děti týrala, manipulovala jimi, nutila je podílet se na vzájemném týrání a nakonec viděli svoji sestru mrtvou. Protože ano, já věřím, že je mrtvá. Myslím si, že pokud by holčička žila, tak díky medializaci případu by se již lidé, u kterých by byla, ozvali policii.
Takže tady máme další případ týrání, další mrtvé dítě a opět si nikdo ničeho nevšiml. Nepřijde vám to už jako ohraná deska? Mně ano. Je zajímavé, že se zajímáme o to, jaké auto si koupil soused, jakou kabelku má ta hubená potvora od vedle a kolikátého přítele už má dcera sousedů, ale týraných dětí si nikdo nevšimne. Tady je něco špatně a je na nás, abychom to konečně změnili!
