Stanislava Ondová k utýranému chlapci z Loun: Kde začíná a kde končí odpovědnost společnosti?
Minulý týden naší republikou otřásl příšerný případ smrti tříletého chlapečka z Loun. Podle všech informací, které jsou k dispozici, ho utýral jeho otčím a matka tomu přihlížela.
Na sociálních sítích se objevila informace, že zdravotnickou záchrannou službu měl přivolat spolubydlící páru, který se domů vrátil po dvou dnech a našel oteklého chlapce ležícího bezvládně v posteli. Bohužel bylo pozdě, dítěti už nebylo pomoci.
Po těchto událostech se na facebookovém profilu matky začaly scházet výhružné zprávy a nadávky. Pročítala jsem si komentáře a narazila i na takové, v nichž lidé píší, že ji potkávali s dítětem venku, na hřišti nebo v obchodním centru. Že na chlapečkovi bylo vidět, že má modřiny, strupy, dokonce mu na některých částech hlavy chyběly vlasy. Na sv. Valentýna ho dokonce měli vidět s oběma rodiči a chlapec měl opět viditelné modřiny, nateklý obličej a lysiny na hlavě. Na údajné dotazy prý oba dva reagovali tak, že chlapec spadl ze schodů a vlasy si vytrhává sám. Po několika dnech od smrti vnuka se pro noviny jeho babička vyjádřila, že ho otčím opravdu bil, sousedé se začali rozepisovat o tom, že slyšeli, jak obviněný bije chlapečka, nebo jak ho viděli opět s modřinami či popáleninami. Po smrti chlapečka se objevilo tolik svědků, kteří věděli o možném týrání, jako v žádném jiném podobném případě nepamatuju. A přitom ani jedna fyzická osoba či instituce neoznámila lounskému oddělení sociálně právní ochrany dětí své podezření!
A já se ptám: kde jste všichni byli, když žil? Jak je možné, že teď se nikdo nebojí vyjít na světlo se svým obviněním, se svým svědectvím. Teď, když je pozdě?
Proč jste se vy, kteří jste viděli dítě zmlácené a s vytrhanými vlasy, spokojili s vysvětlením, že si to udělalo samo? Kde byli příbuzní, kteří najednou tvrdí, že matka dítěte se bála svého partnera? Bála se o sebe tolik, že raději nechala utýrat své dítě? Kdo jste vy všichni, kteří najednou víte, co je správné a co se má v takových případech udělat?
To, co se stalo a co muselo nebohé tříleté dítě prožít, není vina jen jeho matky a jejího partnera. Je to vina i všech lidí, kteří o týrání věděli, a nic neudělali. Je to vina všech „hrdinů“, kteří teď na svém Facebooku přejí matce, která je mimochodem stíhána na svobodě, smrt. Osobně si myslím, že na smrti dítěte nese stejnou vinu jako její partner a měla by být také ve vazbě, ale to je jen můj osobní názor.
Ke smrti dítěte nemuselo dojít, kdyby alespoň jeden člověk, třeba i anonymně oznámil podezření na týrání úřadům, kdyby si dal tu práci a zavolal nebo zašel na policii. Jediný odpovědný občan, který by riskoval, že na něho matka chlapečka nebo její partner budou venku křičet nebo mu nadávat, a chlapeček mohl být živý. Kde byly babičky, tety, strýcové? Kde byli jejich kamarádi a známí, sousedi? Nikdo si ničeho do doby, než dítě umřelo, nevšiml? Kde začíná odpovědnost okolí rodiny za to, co se v ní stalo?
Vzpomínám si na příběh z dětství. Do našeho domu se přistěhovali noví „bílí“ sousedi. Tehdy to nebylo nic výjimečného, před pětadvaceti lety bydleli Romové a Neromové ve stejných domech běžně. Po čase se se mnou děti skamarádily a já zjistila, že jedna ze sester je vlastní dcerou muže a že ostatní jsou z předchozích vztahů matky. Nejstarší se mnou chodila do třídy, premiantka, přirozeně inteligentní, učení jí šlo krásně. Bála se ale chodit domů, protože za každou dvojku byla bita. Byla bita i za to, že neumyla nádobí nebo nedala správně najíst nejmladší sestře, biologické dceři otčíma. Nějakou dobu trvalo, než mi to jako dítěti došlo. Bylo mi divné, že se bojí chodit domů, když z té těžké písemky, ze které já dostala zase čtyřku, ona má dvojku. Chodila k nám a jí bylo zase divné, že mě moji rodiče za známky nenadávají, že nedostávám vařečkou ani ničím jiným. Naši tělesné tresty neschvalovali. Jednou si k nám sedla i moje maminka, asi po půl roce, co bydleli u nás v baráku (a až později, po x letech, mi došlo, proč a co už tehdy mamka zamýšlela udělat) a přirozeně a nenápadně zjistila, jak to u mé spolužačky doma chodí. A pak pozvala její maminku k nám na kafe. Nevím, co přesně jí tenkrát moje maminka řekla nebo jak to formulovala, jen za mnou večer přišla a řekla mi, ať se nebojím, že už mou kamarádku její otčím bít nebude. A jestli ano, udá ho na policii.
Někdy stačí si všimnout, nebýt lhostejný k utrpení ostatních.
V dnešní době jsme všichni „stateční“ na sociálních sítích. Umíme ublížit slovy, ale statečné činy v reálném světě jsou nám cizí.
Někteří diskutující tvrdí, že se báli něco říct. Ale čeho se báli? Koho se báli? Jednoho ubožáka, který si vybíjel svoji zlost na maličkém dítěti?
Chlapečka nezabila jenom ruka jeho otčíma a liknavost matky. Zabila ho lhostejnost celé společnosti. Všech těch, kteří o týrání věděli, a nic neudělali. A je jedno, jak neohroženě teď vystupujete na sociálních sítích, život tříletému dítěti nevrátíte. Měli jste být silní, když žil, a zajít na policii. Je lepší tisíc obvinění, u kterých policie zjistí, že nejsou podložená, než jedna smrt dítěte.
