Petr Uhl: Romipen je demokratický, a proto obohacuje nejen Romy, nýbrž i českou společnost, Evropu a svět
V pátek 8. Dubna je Mezinárodní den Romů. V České republice bude k tomuto dni
nejvíce akcí v Brně. Bohatý kulturní program IQ Roma servis tam začíná už dnes
odpoledne v Lužánkách, v dalších dnech na Fakultě sociálních studií a v Muzeu
romské kultury. Oslavy vyvrcholí v pátek odpoledne na náměstí Svobody. Brněnské
kulturní pořady a přednášky
Romea.cz už avizovala.
Slavnostní večer k Mezinárodnímu dnu Romů se chystá i v Praze, od 19:30 v La
Fabrice, v ulici Komunardů 30 v Holešovicích. Nese název Pray for prej s
podtitulem
„Nevěřte každýmu prej“. My žijeme jinak. „Přijďte se přesvědčit!,“ nabádají
organizátoři z romského divadelního spolku Ara
Art, který se věnuje problematice dvou menšin zároveň, nejen Romům, nýbrž i
gayům a lesbám. Tématem večera bude pocta mladým „neviditelným“ Romům, kteří
musejí čelit mnoha společenským "prej…". Fámám musejí a v minulosti museli
čelit všechny diskriminované a pronásledované skupiny lidí všude na světě, nejen
třeba Židé. Podněcování k nenávisti se vždy děje i pomocí lží, výmyslů a
překrucování faktů.
Roma Pride je projev důstojnosti
Ne všechna veřejná oslavování snáším, například Czech Miss nebo World Miss
považuju za sexistické akce, které se mi přímo hnusí. Z veřejných pochodů jsou
mi nejsympatičtější Roma Pride a také Prague Pride − projevit hrdost nad tím, že
je člověk Rom nebo gay, totiž představuje ve společnosti, v níž je stále
rozšířen anticiganismus a, byť už v menší míře, i homofobie, statečný postoj.
Ti, kdo takto veřejně pochodují, pomáhají nastolovat kulturní různorodost,
pestrost. Jinak řečeno, přispívají ke zpochybňované, ba často i vysmívané
multikulturalitě společnosti, jež překonává uniformitu. Ta je základním rámcem
pro nedemokratické autoritářství, které se v Československu a v ČR uplatňovalo
dlouhá desetiletí.
Mezinárodní den Romů (MDR) připadá na 8. duben. Rozhodl o tom čtvrtý sjezd
Mezinárodní romské unie ve Varšavě v roce 1990, kdy se tento den slavil vůbec
poprvé, v České republice se slaví teprve od roku 2001. Letošní 8. duben je také
45. výročím prvního sjezdu této unie v Londýně, kterou založili Romové z Velké
Británie, Francie, Jugoslávie, Československa a z desátky dalších zemí.
Vyhlášení MDR bylo dalším krokem k pěstování a kultivaci romipen, česky romství.
Romipen je kulturní základ romské emancipace, jíž je zapotřebí o to více, že
Romové nemají žádný stát. A kulturní emancipace skupiny, tedy těch Romů, kteří o
větší začlenění do většinové společnosti usilují, musí být vždy možnou cestou k
integraci Romů, navíc cestou, kterou stát povinně a závazně vytváří a chrání pro
ty Romy, kteří se nechtějí asimilovat, tedy nechtějí se zcela přizpůsobit,
splynout s většinovým obyvatelstvem, s jeho zvyky, jazykem, kulturou. „Každý má
právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoliv ovlivňování
tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“
Připomínejme si stále tyto dvě věty české Listiny základních práv a svobod,
vypracované a přijaté jako nejvyšší zákon v Československu už v lednu 1991.
Važme si této ústavní zásady a trvejme na jejím dodržování. V jiných zemích to
často neplatí, například ve Francii je oficiální politikou naopak etnická
asimilace a tamní právo a většinou ani praxe ve Francii národnost (etnicitu)
nebo národní menšiny ani neznají.
Romipen kulturně i politicky obohacuje většinovou společnost a svým příkladem
i další etnické a jiné menšiny. Je to soubor hodnot, jichž by si lidé měli vážit
nejen v České republice, ale v celé Evropě a kdekoliv na světě. Romská hrdost
není nic jiného než projev lidské důstojnosti. K romipenu patří dnes i vzdělání
o romské kultuře a pokud možno i v romštině. Patří k němu i mezinárodní kontakty
Romů, zvláště mladých, a výměna zkušeností. Kdo jiný než Romové ví lépe, že svět
je jeden.
Mezinárodní den Romů
První sjezd Mezinárodní romké unie rozhodl o vzhledu romské vlajky, kterou i v
České republice lidé už znají. Zvolil i romskou hymnu Dželem, dželem lungone
dromenca, tedy Šel jsem, šel jsem dlouhými cestami.
K romské soudržnosti a vytvoření romského národa značně přispělo to, že se
Unie dohodla na užívání obyvatelského jména Rom, odmítnuvši slova Gipsy/Gitano/Manouche/Tsigane/Cikán.
Pojmenování Rom bylo přitom původně jen většinovým autonymem, tedy romským
označením pro Romy v různých variantách romštiny, případně v jiném jazyce, který
Romové přijali. Ani to neplatí všude, v některých zemích si i romsky Romové
říkají jinak, například v německy mluvících zemí to jsou Sinti, v mnoha zemních,
ve Španělsku, Velké Británii a s výjimkou Olašských Romů třeba i v Maďarsku
Romové romštinu opustili. Ale i v němčině je dnes běžné, a i ve většinové
společnosti převažující, říkat Roma und Sinti, a ne Zigeuner. To mělo stejně
neuctivý nádech jako české Cikán. Ať si to každý přebere.
Slovo Rom se ale díky rozhodnutí sjezdu Unie časem stalo exonymem, tedy
označením pro Romy v jiných jazycích než romštině. Tím se odstranilo i dosavadní
mnohdy hanlivé použití, v souladu s obecnou tendencí, kdy Eskymáky nazýváme
Inuity nebo Křováky jsme přejmenovali také podle jejich autonyma na Sany, ani v
Americe už nejsou černoši nebo negři, nýbrž Afroameričané.
Záleží na kontextu, v němž je slovo Cikán použito. I Romové, když mluví česky
a jsou-li mezi sebou, se často nazývají Cigány, a je to významově neutrální.
Uživatel češtiny odmítající slovo Rom a tvrdící, že Cikán (nebo dokonce s malým
písmenem psáno cikán) pejorativní není, že je to běžné české slovo a že ho proto
bude používat navzdory tehdejšímu rozhodnutí Mezinárodní romské unie i jazykovým
úzům orgánů OSN, Rady Evropy a Evropské unie, ale klame buď sebe, nebo chce
projevit svůj anticiganismus, šířit etnický vzdor nebo odpor, mající blízko k
zášti, podněcovat k nim.
Migranti místo Romů
Bylo by jistě pošetilé, kdybychom pocítili radost nad tím, že averze k Romům v
posledních měsících ubylo, protože se přesunula k uprchlíkům a migrantům. Lidé,
kteří se podněcováním k nenávisti jako jeho kritici zabývají, se setkávají s
tím, že jednotlivci nebo i celé skupiny projevující se na veřejnosti politicky
jen vyměnili terč, na nějž slovně a někdy i fyzicky útočí – místo Romů mají nyní
běžence. Etnická (náboženská, rasová, kulturní, jazyková) zášť je především
projevem agresivity, osobní frustrace každého, kterou často posilují osobní
sociální potíže nebo neutěšené společenské poměry.
Cíl nenávisti vůči jednotlivcům, motivovaný jejich příslušností, skutečnou,
údajnou či domnělou, se může kdykoliv měnit a může opět zasáhnout Romy masově a
kampaňovitě, jako dříve. Lékem na tyto nespravedlivé a protiprávní postoje může
být jen systematický odpor nejen vůči podněcování k nenávisti, ale i vůči šíření
bludů, pomluv a předsudků. A to ve všech případech a situacích, ať jsou odmítané
osoby uprchlíci, nebo Romové.
