Rodič dítěte s Downovým syndromem píše Blesku kvůli inkluzi: Vedete kampaň proti nám, rodičům
Tomáš Hečko, rodič dítěte s Downovým syndromem, se rozhodl neposkytnout
rozhovor deníku Blesk na téma inkluze. "Váš
list rezignoval na byť jen zdání objektivity a namísto informování vede kampaň –
kampaň proti několika tisícům dětem s lehkým mentálním postižením, které
využívají své právo a vzdělávají se (nebo se v budoucnosti chtějí vzdělávat)
inkluzivně v běžných základních školách. Vedete kampaň také proti nám, rodičům,"
uvedl Hečko v otevřeném dopise redaktorce Blesku. Server Romea.cz zveřejňuje
dopis v plném znění.
Vážená paní Vetkovská,
dne 11. března jste mne oslovila s dotazem, zda
bych jako rodič dítěte s Downovým syndromem neposkytl rozhovor deníku Blesk na
téma inkluze. Přiznám se, že rozhodování, zda hovořit právě s vaším médiem, pro
mne bylo těžké, protože nepatřím mezi vaše čtenáře. A protože se rád rozhoduji
na základě ověřitelných informací, rozhodl jsem se zjistit, jakým způsobem o
tomto velmi komplexním tématu váš list informuje.
Dne 22. února jste otiskli
článek vašeho šéfredaktora Radka Laina „Slovo šéfredaktora Blesku: Stop škodlivé
inkluzi“ a představili dokonce poněkud depresivní logo představující nešťastného
osamělého žáka uprostřed prázdné třídy. Tímto grafickým symbolem od této chvíle
označujete články týkající se problematiky inkluze. To samo o sobě je dost
absurdní hned ze dvou důvodů. Jednak na inkluzi, tedy vzdělávání dítěte s
postižením ve spádové škole, mají děti v České republice právo již jedenáct let
(s výjimkou situace, kdy je kapacita spádové školy naplněna). Navíc inkluze
znamená nikoliv vyloučení, ale naopak přirozené začlenění dítěte mezi zdravé
spolužáky.
Do tohoto pátku 18. března bylo článků dvaatřicet a se zájmem jsem
si je všechny přečetl. Jejich témata a titulky stručně shrnuji v přiložených
grafikách, množství nepřesných, jednostranných, zavádějících či přímo lživých
informací, které obsahují, zdaleka přesahuje rozsah tohoto otevřeného dopisu
Do tohoto pátku 18. března bylo článků dvaatřicet a se zájmem jsem
si je všechny přečetl. Jejich témata a titulky stručně shrnuji v přiložených
grafikách, množství nepřesných, jednostranných, zavádějících či přímo lživých
informací, které obsahují, zdaleka přesahuje rozsah tohoto otevřeného dopisu (a
byly konec-konců mnohokráte vyvráceny jinde). Z 32 článků jich 31 vyznívá
negativně proti inkluzivnímu vzdělávání, jeden (komentář k vyjádření premiéra
Bohuslava Sobotky) pak neutrálně.
Mám-li výše uvedené stručně shrnout: váš
list rezignoval na byť jen zdání objektivity a namísto informování vede kampaň –
kampaň proti několika tisícům dětem s lehkým mentálním postižením, které
využívají své právo a vzdělávají se (nebo se v budoucnosti chtějí vzdělávat)
inkluzivně v běžných základních školách. Vedete kampaň také proti nám, rodičům.
Nevím, zda je vaší motivací čtenost nebo něco jiného, je mi to celkem jedno,
nicméně musím bohužel konstatovat, že vaše rozhodnutí je politicky i
podnikatelsky prakticky bez rizik. Útočíte na malou, zranitelnou a mediálně
bezbrannou skupinu lidí, jejichž možnosti se ozvat jsou z mnoha důvodů prakticky
nulové. Nejsem tak naivní, abych se snažil na vašem přístupu něco změnit. Sama
jste mi potvrdila, že o tématu budete psát „ještě několik měsíců“ a tento dopis
si při nejlepší vůli přečte pár set lidí, zatímco vaše čtenost je
mnohasettisícová. Přesto jen pro potřeby vlastního svědomí shrnuji to, co se
čtenáři ve vašem listě nedočtou.
Nedočtou se o tom, že na řadě míst inkluze
funguje a pro školy je zcela přirozenou součástí vzdělávání a výchovy všech
školních dětí. Nemají ponětí o skvělých speciálních pedagozích, často
terapeutech našich dětí, učitelích, ředitelích a asistentech pedagogů, kteří
inkluzi a naše děti podporují. Nedozví se o tom, jak se jako rodiče snažíme
pomáhat a vycházet vstříc školám, protože chápeme jejich složitou pozici.
Nedočtou se, že rozhodování, jakým způsobem naše děti vzdělávat, je velmi
složité a děláme je po velmi důkladné úvaze. Netuší, že chceme inkluzi pro naše
děti ne kvůli tomu, že se neumíme vyrovnat s jejich hendikepem, ale protože jsme
přesvědčení, že fungování ve zdravém kolektivu je tou nejdůležitější dovedností,
kterou se musejí pro život naučit. Nedozví se, že respektujeme všechny rodiče,
kteří se rozhodnou vzdělávat své děti mimo hlavní vzdělávací proud (kdo jiný pro
ně může mít větší pochopení). Nedočtou se o rodičích spolužáků našich dětí,
kteří po počáteční nedůvěře pochopili přínos inkluze pro celý školní kolektiv.
Unikne jim, že tak potřebnou metodiku a podporu rodin pro nás zajišťují z nemalé
části neziskové organizace, zatímco pro část pedagogické veřejnosti nebo některá
profesní pedagogická sdružení jsme především na obtíž. Takto bych mohl
pokračovat ještě velmi, velmi dlouho.
Jak jste zřejmě pochopila, rozhodl jsem
se na vaší kampani nepodílet. Mám za to, že i na české, nijak útlocitné mediální
poměry, je za hranicí dosud myslitelného. Osobně si nepamatuji, že by kdy v
Česku takto intenzivní, jednostrannou a cílenou kampaň proti právům malé a
sociálně zranitelné skupiny občanů, včetně dětí, vedlo jiné, než otevřeně
rasistické nebo extrémistické médium.
Tomáš Hečko
