Renata Berkyová: Tnul Červeňák do živého nebo Romům škodí?
Když se na serveru Romea.cz objevil komentář Romana Ciny Červeňáka, strhla se lavina. Veliké procento Romů na sociálních sítích s jeho textem radikálně nesouhlasilo, mnozí se snížili k vulgárním nadávkám či výhružkám.
Článek, ve kterém promlouvá Romům takřka do duše a kritizuje je za jejich přístup k životu, převzala také některá další média. Samozřejmě z toho vytěžila maximum, což vypadalo, že jen stvrdila slova Červeňákových kritiků, že nahrává anticiganistům. Jenže od takových obskurních a okrajových médií, která článek sdílela, nebo spíše zmanipulovala, ani nelze čekat nic jiného. A to je dobré si uvědomit. Už jenom informace o Červeňákovi jako o “publicistovi” by nám mohla napovědět s jak amatérskou a podřadnou novinářskou prací máme u nich co do činění.
Lavina pomalu utichá a komentář o tom, že Romové jsou “líní a špatně vedení” zůstal na bojovém poli jaksi sám.
Častou výtkou v diskuzích na adresu Červeňáka bylo, že se chtěl zalíbit gádžům, nebo že mu šlo o vlastní popularitu a sbírání lajků. Úpřimně si nemyslím, že cokoliv z toho bylo důvodem pro napsání komentáře. Původně ho zveřejnil pouze na vlastním profilu na facebooku, Romea ho pak publikovala veřejně. Šlo tedy o jeho osobní, subjektivní názor. Nevystupuje za žádnou stranu, ani organizaci, nereprezentuje Romy ve veřejném prostoru, je sám za sebe. Jak se tedy k tomu postavit?
Opomenu zde kritiky, kteří svou omezenou schopností respektu vůči jiným či reflexe při sebeprezentaci, jen zamořovali diskuzní prostor. Zbytek negativních hodnocení se však točil už jenom kolem toho samého. Až má člověk pocit, že rasizmus a diskriminace coby závažné pojmy s ještě závažnějšími důsledky svým častým používáním mezi Romy zlidověly.
Opravdu budu žít bez rasizmu, když mám vysokou školu a žiju “slušně”?
Jenže ač bylo i několik těch, co s komentářem souhlasili, doposud se nikdo neujal autorovi veřejně oponovat nebo argumentačně vyvrátit jeho tvrzení. Opravdu budu žít bez rasizmu, když mám vysokou školu a žiju “slušně”- jak to ve svém komentáři tvrdí? A dokáže mi odpovědět, proč si tedy nedávno má doktorka otřela ruku o plášť, když mě vyšetřovala? Proč mi při hledání podnájmu řekli, že Romy nechtějí? A jak mám vysvětlit dceři, že některé maminky s úšklebkem otáčí hlavu, když je cestou do školky zdravíme?
Mnoha lidem se vetřela pod kůži nenávist a my s tím můžeme dělat jen to, že odejdeme se vztyčenou hlavou a vědomím, že jsme udělali vše. Křičením a kopáním kolem sebe jen potvrzujeme jejich vlastní stereotypy a předsudky o nás. Jako bychom přijali roli bránící se oběti. Trvalo mi několik let, než jsem dokázala tyto lidi filtrovat (i když ne docela) a vybudovat v sobě dostatečné sebevědomí, že ne my, ale ty konkrétní osoby mají problém.
Velice důležitá je také ještě jedna věc. Uvědomit si, že kolem nás žijí i “normální“ lidi. A světe div se, jsou to gádžové! Ti, kteří vás s úsměvem pozdraví, podrží, rozveselí, anebo jenom pustí v autobuse sednout. Neviditelní gádžové. Svět prostě není černobílý, jak se nám snaží naznačit ostatně i Červeňákův komentář, který říká, že jsme to my, kdo se má změnit.
Je dokázáno, že pouze dítě, které dobře zvládá vlastní mateřský jazyk, je
schopno se kvalitně naučit jazyk druhý.
Je mezi námi hodně Romů, jež se profesně věnují pedagogice či vzdělávání, problematice sociálního bydlení, terénní práci a dalším odvětvím, kterých se mnohdy nelehký život Romů dotýká, a o kterých by mohli třeba autora komentáře poučit a ozřejmit proč není na místě obviňovat v mnoha případech Romy z jejich situace. Autor byl zjevně zaujatý vůči některým konkrétním Romům, avšak největší chybou, kterou mohl ve svém textu udělat bylo, že mířil na všechny Romy. Mnozí z nich se proto právoplatně rozhořčili.
Místy Červeňákův text připomínal fráze komunistické propagandy, která apelovala na Romy, aby na své děti nemluvili romsky, jinak budou zaostalé a v životě neúspěšné. Zřejmě autorovi nedochází, že sami někteří dospělí Romové dostali do vínku “českoromštinu”, se kterou se musí popasovat. Navíc je dokázáno, že pouze dítě, které dobře zvládá vlastní mateřský jazyk, je schopno se kvalitně naučit jazyk druhý. Autor si může vzít příklad třeba z Vietnamců či Ukrajinců žijících v ČR, kteří se na svoje úspěšné děti mluvit česky nejspíš ani nepokoušejí. V Anglii na dítě přece taky nebudu mluvit anglicky, když to neumím. Ať zkrátka každý mluví na své dítě tak, jak umí, třeba romsky! Je to plnohodnotný a bohatý jazyk.
V něčem autora dokážu pochopit. Kritizuje některé romské představitele, kteří apelují na Romy příliš agitačně a nekonkrétně, s využitím všech těch zlidovělých frází. Jen stěží lze uvěřit, že jim nejde o sbírání morálních či politických bodů. V jejich prospěch však hraje fakt, že opravdu konají. Jsou tam, venku, mluví s reálnými lidmi, dělají reálné činy. Nesedí doma na zadku schovaní za svými monitory či telefony a nehrají si na falešné internetové hrdiny. V tomto by si měla do svědomí sáhnout asi většina těch, co kritizují z tepla domova.
