Petr Uhl: Jako terč nenávistného štvaní médií a politiků tu jsou místo Romů migranti
Iniciativa Antifa uspořádala před 17 lety, v září 1998, pod hesly “Černí,
bílí, spojme síly!” a “Proč dělat rozdíly, když nás nic nedělí!” v Brně
manifestační pochod. Jeho organizátor Dušan Rosenbaum v závěru demonstrace řekl,
že rasismus a fašismus není už jen problém Židů, Romů a jiných obyvatel barevné
pleti, nýbrž i homosexuálů, mentálně postižených lidí, etnických menšin a také
humanistů a bojovníků za lidská práva. “Braňme se tomu, aby se stával konflikt z
přirozené mezilidské různorodosti, ať už etnické, kulturní, národnostní, rasové
a sexuální,” varoval.
Mezi terči veřejně hlásané nenávisti dnes dominují
i tehdy neznámé skupiny, tedy imaginární a virtuální uprchlíci, „ekonomičtí
migranti“ a takzvaní vítači, potažmo sluníčkáři. Samostatnou nepřátelskou
skupinu tvoří v posledních měsících Angela Merkelová.
Kdo je tady
nepřizpůsobivý?
Celých 25 let se média a před volbami i politici vymezují
vůči bezdomovcům, příjemcům sociálních dávek, „sockám“, „nemakačenkům“ a třeba i
vězňům propuštěným z vězení. Ti všichni se vejdou do pohodlného paušálního
označení „nepřizpůsobiví“. Romové do této kategorie však spadají tak samozřejmě
a masově, že se ve veřejném vystupování, v němž se člověk, který podněcuje k nenávisti,
snaží předejít kritice, raději používá místo výrazu Romové označení
nepřizpůsobiví. Až se ta dvě slova stala málem synonymy.
Marné byly
pokusy, i moje, dosáhnout odsouzení a nepoužívání slova „nepřizpůsobivý“, třeba
pomocí rady České televize nebo rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která
je správním orgánem, jehož rozhodnutí podléhají soudnímu (kasačnímu) přezkumu.
Protože trestní stíhání pro podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování
jejich práv je v tradiční národovecké, etnicky sebestředné české společnosti
zřejmě nedostižným právním nástrojem nápravy, bylo by pro další správní a soudní
řízení významné mít v ruce judikát Nejvyššího správního soudu. Ten by veřejnosti
a státním orgánům potvrdil, že výraz „nepřizpůsobivý“ je založen na fiktivní
kolektivní povaze a na neexistující kolektivní neschopnosti a že svou dokonavou
formou hodnotí údajný postoj osoby, k níž je přiřazen, jako nezměnitelný. Je to
stigmatizující výraz.
Mohli jsme během samostatné existence českého
státu v mediálním, politickém a vládním informování o společenských skupinách,
do nichž domněle či skutečně patří lidé vystupující ve střetech a situacích
tohoto typu, zaznamenat aspoň nějaký posun k lepšímu? Protože mediálními zdroji bývají často ne příliš vzdělaní a přitom kulturně-politicky hodně tradiční policisté, prosazují právě oni policejní výrazy, které udávají tón při informování o konfliktech, kde se objevují Romové, cizinci nebo různé politicky motivované skupiny. A média, jak známo, mnohem častěji a raději informují spíše o konfliktech než o příkladech „dobré správy“.
Boj vnitra proti totalitářům v roce 2016
Také proto, že svědky a
současně regulátory různých veřejných konfliktů bývají obvykle řadoví policisté,
je základem veřejného informování o těchto konfliktech černobílý pohled,
založený na vhodném jednoslovném či nanejvýš dvouslovném pojmenování obou „znesvářených“
skupin. (Mediální zmatek trochu nastane, vyskytnou-li se na jednom místě ve
stejnou dobu „znesvářené“ skupiny tři.) Od poloviny devadesátých let to byli
skinové a Romové, nebo jeden Rom (opravdový či jen domnělý), kterého mlátili,
topili či jinak zabíjeli, případně to byli skini versus anarchisti.
Trochu serióznější média k těm anarchistům ještě přidávala „a jejich
sympatizanti“, až jednou v Ústí nad Labem nějací lidé, protestující proti
rasistickým hrozbám a násilí, vydali prohlášení, že nesympatizují s anarchisty,
nýbrž protestují proti veřejnému vystupování těch, kdo podněcují k nenávisti a
porušují tím ústavní pořádek a zákony, a že jednají ve jménu lidské slušnosti.
Tato terminologie se udržovala dlouhá léta, ale postupně skiny a anarchisty
postupně vytlačili „extremisté“. Toto slovo se používá i v jiných zemích, i když
v Německu je častější výraz „pravicoví/levicoví radikálové“ a ve Francii se
většinou píše a mluví o krajní pravici či krajní levici. Zajímavé je, že v Německu,
kde křesťanští demokraté i křesťanští sociálové jsou při pohledu z Francie nebo
z České republiky, při porovnání se sociálními demokraty, liberály a zelenými,
jednoduše pravicí, znamená slovo „pravice“ totéž, co Francouzi označují jako „krajní
pravici“, o níž se často hovoří jako o pravici fašistoidní či dokonce
neonacistické.
Slova „extremismus“ a „extremisté“, která české právo
nezná, a doufám, že ho nezná ani právní řád v jiných zemích, se tu rozšířilo
díky úsilí ministerstva vnitra a Bezpečností informační služby v polovině 90.
let. Osobně se o to zasloužili ministr vnitra Jan Ruml a jeho mluvčí a pak
náměstek Martin Fendrych. Od té doby zaplavují tato slova zprávy Bezpečnostní
informační služby a různé koncepce ministerstva vnitra. Ta poslední platná, z loňského
května, se jmenuje Koncepce boje proti extremismu. Jedna její kapitola je tato
výzva: Vědomostí proti totalitářům. Připomnělo mi to boj proti buržoustům ještě
pár let po únoru 1948, třídní boj. Vnitro stále bojuje, tedy bojuje proti někomu.
Bojuje i Milan Chovanec a jeho dnešní ministerstvo.
Lexi versus pexi
Dnes už nejsou skinheadi a anarchisté, nýbrž extremisté, a to pravicoví, nebo
naopak levicoví, v policejních zkratce pex a lex. Policie to vážně používá ve
svých záznamech. Připodobněním moderních německých slov „Ossi“ a „Wessi“, která
označují obyvatele někdejšího východního a západního Německa (ti však naštěstí
proti sobě nebojují), máme díky policii v českých bojových podmínkách dobré
označení pro dvě strany většiny pouličních konfliktů – lexi a pexi.
V sobotu
27. února se v Praze konala manifestace solidarity s žižkovským autonomním
sociálním centrem Klinika, odhadem dva až dva a půl tisíce lidí. Byl jsem tyto „lexi“
podpořit a na vinohradském náměstí jsem si všiml nápisu na ceduli, kterou nesl
jeden demonstrující: JSEM LEX, BUĎ TAKY s několika vysvětlujícími hesly –
dobrovolnická činnost, přednášky, sbírky na pomoc uprchlíkům, solidarita s anarchisty,
pasívní protesty proti akcím pravicových extremistů.
Mohl bych to vše
podepsat, navíc s vědomím, že všechny tyto požadavky jsou v souladu se zásadami
demokratického právního státu, zatímco policejní vidění, považující pex a lex za
dvě stejná zla, s těmito zásadami v souladu není. A to ještě odhlížím od
policejních sympatií k pex, které dávali mnozí policisté nepokrytě najevo, jak
se třeba ukázalo v probíhající trestní věci proti Kateřině Krejčové. V Chartě 77
jsme před příslušníky Státní bezpečnosti často mávali právními předpisy a
mezinárodními smlouvami a vysvětlovali jsme jim, že si počínají protiprávně. „Vy
z té trestné činnosti nevyjdete,“ říkával jsem estébákům na „výslechu“, na nějž
mě předvedli.
Asi přišel čas, kdy s týmiž argumenty budeme odmítat
postupy a postoje dnešních policistů. Tedy, pokud nasazují lexům usilujícím o
uskutečnění ústavních zásad psí hlavu protiprávnosti a stejné škodlivosti,
kterou lze právem připsat nenávistnému štvaní pexů. A hlavně, pokud policisté
sami jsou vlastně pravicoví extremisté.
Možná, že je to cesta, jak zmírnit
a omezit současné štvaní proti islámu a uprchlíkům. Možná, že se tak podaří
vyloučit, aby si agresívní radikálové nenašli jiného obětního beránka, nebo, aby
se masově nevrátili k tradičnímu anticiganismu.
