Petr Uhl: Česká společnost se zbavuje veřejného působení anticiganisty Miloslava Ransdorfa
Miloslava Ransdorfa znám od června 1990, kdy jsme byli oba zvoleni jako poslanci Federálního shromáždění, on za KSČ, já za Občanské fórum. Nějak jsme si tam nerozuměli, a to na rozdíl od mé spolupráce s většinou jeho soudruhů v tomto parlamentu. V paměti mi ale utkvělo jen to, že jsme jednou, při malé potřebě čůrali do sousedních mušlí a já jsem mu vyčítal, že svůj postoj k projednávanému návrhu novely zákoníku práce, který se týkal práv odborových organizací, obhajuje v parlamentní rozpravě chválou předlistopadových odborů, které přece ani odbory nebyly. Byla to jen převodní páka strany, zaměřená na bonboniéry při Mezinárodním dnu žen a na rekreaci pracujících. „Váš nekritický postoj k někdejším odborům dnešnímu odborovému hnutí škodí, pane kolego,“ řekl jsem tehdy.
Už dvacet let ale veřejně kritizuju Miloslava Ransdorfa, a to pro jeho anticiganismus. V roce 2005 schválil Evropský parlament výzvu české vládě, aby zrušila vepřín, stojící na místě protektorátního koncentračního tábora v Letech na Písecku. Návrh výzvy tam pomáhal prosadit zelený europoslanec Milan Horáček. A Ransdorf, už tehdy člen tohoto parlamentu, k tomu řekl doslova: „Jako historik vím, že se ohledně Letů bezuzdně lže. Žádný skutečný koncentrák tam nikdy nebyl.“ Ransdorf v tom byl na jedné lodi s prezidentem republiky Václavem Klausem. Ten tehdy řekl, že tábor v Letech nebyl zřízen primárně pro Romy, ale pro ty, kdo odmítali pracovat.
Ransdorf se možná svým výrokem dopustil, obával jsem se, trestného činu popírání genocidy. Proto jsem na něj podal nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové trestní oznámení, i když jsem dobře věděl, že stíhán nebude. Češi se přece žádného vyvražďování nemohli účastnit. Důvod? Mají přece holubičí povahu. Kdyby aspoň tehdy státní zastupitelství požádalo Evropský parlament o vydání jeho poslance k trestnímu stíhání, ale ani to se nestalo.
Proč je v Letech místo piety smrad z vepřů
Svůj boj proti českým nacionalistům jsem už v roce 1999 ve vládě Miloše Zemana jako její zmocněnec pro lidská práva prohrál. Historik pochybné minulosti Jaroslav Valenta a archivář Oldřich Sládek, tehdy ředitel Státní archivní správy Ministerstva vnitra zneužili tehdy vyjádření renomovaného historika Ctibora Nečase, před rokem 1990 jediného českého historika, vědecky a poctivě bádajícího o genocidě Romů, a za mými zády podstrčili vládě zfalšované údaje, včetně padělané kartografické superprojekce někdejšího koncentráku a dnešního velkovepřína. S pomocí ekonomických ministrů, Jana Fencla (zemědělství) a Jaromíra Císaře (místní rozvoj), kteří nesplnili úkol daný vládou a nepředložili jí finanční rozvahu nákladů na přestěhování vepřína, a místo toho při ústním jedná í vlády neurčitě bájili o mnoiha desítkách milión korun, které by to, včetně vybudování památníku, stálo, nepřijala vláda žádné rozhodnutí o jeho odstranění. Tehdy, v dubnu 1999, setrvala na pouhém morálním odsouzení rasistické represe vůči Romům a dokonce se, pomoci jinak správného odborného Nečasova termínu „tábor nucené koncentrace Romů“, zbaběle vyhnula termínu „koncentrační cikánské tábory“, byť ho ještě v lednu ve svém usnesení na můj návrh použila.
Ransdorf a další nacionalisté byli i v roce 2005 proti tomu, aby v Letech vzniklo na místě velkovýkrmny prasat za pomoci české vlády důstojné pietní místo, připomínající, že poválečné Československo a polistopadová Česká republika nedokázaly uznat, že se na genocidě Romů za protektorátu podíleli Češi, tedy předci dnešních českých občanů. Československé a české státní orgány tu vždy zamlčovaly, že celý chod zdejšího koncentračního tábora, zřízeného protektorátní vládou, včetně podmínek vedoucích k epidemii tyfu a vypravování transportů do Osvětimi, organizovaly protektorátní státní orgány, v nichž pracovali téměř výhradně etničtí Češi, a nikoliv tedy orgány říšské, které v protektorátu rovněž působily a organizovaly zde genocidu Židů, heydrichiádu, represálie vůči odbojářům a jejich rodinám a jiné zločiny. Odpovědnost československé a české společnosti, kterou z vlády nikdo nesejme, je přitom zřejmá i kvůli nepotrestání zločinů na Romech po druhé světové válce a kvůli ostudné privatizaci tamních zemědělských pozemků po roce 1989, kdy nesmyslně vznikla akciová společnost, která stávající velkovepřín ještě rozšířila o území, na němž stával koncentrák.
Pro pořádek dodávám, že dosavadní památníček, zbudovaný v polovině 90. let v přilehlém lese, asi dvě stě metrů od velkovýkrmny, u něhož se konají vzpomínkové akty, je nedostatečný. Laskavostí akciové společnosti, která velkovepřín provozuje, se jen při pietním shromáždění ve vepříně vypnou ventilátory, takže to tam za bezvětří ani nesmrdí.
„Češi mají velký památník v Lidicích pro své mrtvé z války. To je proto, že chtějí mít památník proti Němcům. Ale my nemáme žádný náš památník, protože nás nezabíjeli Němci. Nás zabíjeli Češi.“ To řekl podle Paula Polanského potomek vězňů z rodiny málo početných českých Romů, kteří Lety a nacistickou okupaci přežili. Znám dost Romů, kteří mluví podobně.
Z hlediska morálky a historické pravdy by uznání zločinů proti Romům a náprava stavu, kdy místo někdejšího koncentráku zamořuje smrad z chovaných prasat, měly více ležet na srdci potomkům protektorátních a prvorepublikových občanů než potomkům Romů, kteří – a je jich přes 90 procent všech Romů v ČR – do českých zemí přišli většinou z východního Slovenska po válce a v dalších desetiletích. Oba moji čeští rodiče, narození na přelomu 19. a 20. století, ve volbách v roce 1925 zvolili poslance Národního shromáždění, kteří v roce 1927 přijali téměř jednomyslně zákon o potulných cikánech. Druhá, Česko-slovenská republika z let 1938 až 1939 nebyla jejich státem, a nevím, zda vůbec věděli o rozhodnutí její vlády ze začátku roku 1939 o zřízení dvou pracovních táborů, v Letech na Písecku v Hodoníně u Kunštátu na Moravě. A rozhodně už nevěděli o tom, že protektorátní vláda tyto pracovní tábory, v nichž byli už Romové, ale v menšině, přeměnila v tábory sběrné a cikánské, kam zavírala romské rodiny i s dětmi, a toho, komu se povedlo prokázat, že není Rom (cikán) skutečně z tábora propustila. Prý to posuzovala i komise, která zkoumala chůzi dané osoby, svlečené do naha, zda to je typická cikánská chůze.
Oba moji rodiče zemřeli dávno před rokem 1990, kdy jsem se i já poprvé dozvěděl o tom, že v Letech býval protektorátní koncentrák. Myslím, že ani oni o něm nevěděli. V záznamu o parlamentní rozpravě z roku 1927 jsem našel, jak si ještě nyní po letech vzpomínám, vystoupení jediného poslance – byl to lidovec, jemuž se návrh zákona natolik nelíbil, že před ním parlament varoval. Nedokázal zřejmě v sobě popřít křesťanské hodnoty.
Samozřejmě, vyvražďování lidí a jiná perzekuce kvůli rase, byť domnělé, je snad všude na světě právem považována za nepromlčitelný zločin. Význam tohoto právního přístupu trochu oslabuje německá právní úprava, která stanoví, že jakákoliv vražda je nepromlčitelná. Genocida je ale urážkou celého lidstva, popíráním samotného lidství. Pro dnešní Romy v ČR má zapírání okolností této genocidy značný společenský význam, je součástí jejich dnešní obecné diskriminace. Věc velkovepřína je proto záležitostí nás všech Romů i Neromů, v České republice i v Evropě.
Trestní stíhání Ransdorfovi nepřeju
Musel jsem v sobě potlačit škodolibost nad trestním stíháním Miloslava Ransdorfa, tedy pocit uspokojení, že platí přísloví „boží mlýny melou pomalu, ale jistě“. To jsem totiž před lety pocítil v případě majora Petra Žáka, operativního pracovníka Státní bezpečnosti, když byl odsouzen k osmi letému trestu odnětí svobody pro zvlášť závažnou majetkovou trestnou činnost. Několikrát mě v 80. letech vyslýchal, takže vím, že mezi postupně morálně se rozkládajícími se příslušníky StB zůstával výjimkou, byl tehdy jedním z posledních, kteří státněsocialistické ideologii ještě věřili. Byl jsem u toho, když v přijímací místnosti ruzyňské věznice dával nesmyslné příkazy katolickému knězi Václavu Malému („čelem ke zdi“)a ponižoval ho před dalšími asi deseti zadrženými chartisty, jimž jejich ostraha tolerovala, že nemuseli stát a mohli spolu potichu hovořit. To bylo v mém životě naposledy, kdy jsem se setkal s třídní nenávistí. Za její projevy však nebylo možno Petra Žáka po roce 1989 potrestat.
Ano, škodolibost není hezká vlastnost, zastyděl jsem se, když jsem po zadržení Miloslava Ransdorfa v curyšské Kantonální bance něco takového pocítil. Nemohu přece nikomu přát nemoc, úraz nebo kriminál. A musím doufat, že tato společnost postupně většinově překoná český národovecký anticiganismus a že výkrmna vepřů se přestěhuje o pár kilometrů dál, v Letech se vybuduje pietní místo, kde se lidé budou dozvídat, kdo všechno a co všechno, kromě základní příčiny, jíž je německý národní socialismus (nacismus), přispělo ke genocidě Romů.
Miloslavu Ransdorfovi přeju, aby se ukázalo, že pokus jeho finanční transakce v Curychu nebyl trestný. Přeju ale jemu, sobě i evropské společnosti, a v posledku i jeho Komunistické straně Čech a Moravy, aby se už veřejně ke genocidě Romů nevyjadřoval a aby jako poslanec Evropského parlamentu nadále působil dobu co možná nejkratší.
