Petr Janyška, bývalý velvyslanec ve Francii, ke včerejším protestům proti nenávisti: Nikdo jiný to za nás neudělá

Čest Čechů tváří v tvář extremistům zachránila včera v Praze v sobotu 16.
prosince jedna manifestace. Dala obyvatelům prostor k protestu proti šíření
nenávisti, jako reakci na slet několika krajně pravicových stran, jež pozval do
Prahy předseda SPD Tomio Okamura.

Co je důležité zaznamenat: Manifestující reprezentovali průřez celou českou
populací, nebyl to jeden segment společnosti. Dorazili lidé z bývalého disentu a
opozice včetně legendární chartistky Dany Němcové, dnes osmdesátileté (kolikátá
to byla už demonstrace v jejím životě? Stá? Dvoustá?). Viděl jsem tam profesory,
historiky, architekty, výtvarníky, ředitele nakladatelství, studenty, lidi všech
profesí a věkových kategorií, lidi projevující se veřejně. Mohlo jich být ale
víc. Přišel Fedor Gál, zakladatel Verejnosti proti násiliu. Velmi tolerantně a
ekumenicky tu mluvil Hayato Okamura, lidovecký kandidát a pravý opak svého
bratra Tomia.

Praha dosud nikdy nebyla místem srazů evropských extremistů

Bylo to poprvé v dějinách, co si extremistické strany, donedávna otevřeně
rasistické a fašizující, a nyní účelově používající nálepku antiislamistické,
vybraly Prahu. Pro demokrata a liberála, pro slušného člověka šok. V
devadesátých letech jezdili všichni možní i nemožní politici, herci, zpěváci,
dalajlamové do Prahy kvůli Havlovi a atmosféře, kterou tu nacházeli. Praha a
český prezident pro ně byly symbolem tolerance, slušnosti, kombinace kulturnosti
a politiky, symbolem vlídného mírumilovného národa. Přijeli sem tenkrát snad
všichni, kdo něco ve světě znamenali. Ani jednou se tu oficiálně neobjevily síly
hlásající nenávist, krajní pravice tu neměla co dělat. Jednou tu byla před pár
lety M. Le Penová, sama, ale to byla marginální událost. A vystoupení G.
Wilderse v parlamentu na pozvání senátora ODS bylo kdysi nakonec odvoláno.

Za časů TGM byla Praha místem, kde našly útočiště stovky lidí, kteří utekli
před bolševickým převratem v r. 1917. Ve 30. letech zas tisíce antifašistů a
lidí židovského původu, kteří prchali před Hitlerem z Německa.

Strany a média uvolnily Okamurovi prostor

A teď najednou konference, objednaný hotel (vypadal zvenčí jako ubytovna z
časů nejhorší normalizace, to jen tak na okraj) se sálem prý pro tisíc lidí, a
spousta zpravodajství v českých médiích a na portálech. Malinko i v pár
zahraničních.

Stačilo deset procent ve volbách, tedy žádný ohromující výsledek, aby se T.
Okamura etabloval do role politika, který rozhoduje o bytí a nebytí vlády a
koalice, který nemizí z obrazovek. A do Prahy hned zve heterogenní skupinu
evropského populismu. Ostatní mu bohužel přenechávají prostor.

Mlčení stran i prezidentských kandidátů

Člověk by čekal, že taková událost jako slet extrémů, často fašizujících,
navenek samozřejmě prezentujících úsměv, bez říkání zmobilizuje ty, kdo mají v
popisu práce veřejný a politický život země: politické strany. Ani jedna z těch
známých, ani jedna z těch, které si říkají „demokratické“ žádný protest
neiniciovaly. Pár politiků udělalo prohlášení o dvou větách do médií, toť vše.
To si vážně myslí, že tohle stačí? Že takhle se komunikuje s obyvatelstvem a
takhle formulují vážná témata společnosti? Kde byla politická levice, sociální
demokraté? Kde strany, které samy sebe označují za „demokratické“? Výrazněji se
projevili jen Zelení.

Člověk by rozhodně čekal, že se proti příjezdu politického extrému ohradí
kandidáti na prezidenta, především ti, kdo mají zkušenost se zahraniční
politikou. Běží přece kampaň. Ale ani jeden z nich. Nerozumějí, že první
historický slet krajních sil v Praze nemůže slušný politik přejít bez reakce? Že
vymezit se proti politickému extrému se v průběhu volební kampaně rozumí samo
sebou? Každý z nich jistě mnohokrát někde řekl, že je obecně proti
nesnášenlivosti, násilí. Ale to se musí projevit konkrétně, když o něco jde.
Nejen v sálech v rámci obecných debat, kdy to nic nestojí. Teď byla příležitost.
Organizátoři všechny pozvali, původně účast přislíbili dva. Ale měli prý nakonec
něco důležitějšího, kdesi debatovat. Evidentně nerozumějí, že krajní pravice je
dnes v Evropě nebezpečím. To chtějí vést stát? Mlčel by TGM v takové chvíli?

Čest zachránila Iniciativa proti nesnášenlivosti

Čest země zachránila nepříliš známá iniciativa Proti projevům nenávisti. S
malými prostředky zorganizovala manifestaci, která veřejnosti umožnila slušnou,
klidnou formou dát zaznít její nesouhlas se sletem extremistických sil do Prahy.
O téhle akci se všeobecně, díky internetu, vědělo.

Byla předvánoční nákupní sobota, roční uzávěrky, navíc my Češi nejsme zvyklí
chodit na manifestace, křičet jednoduchá hesla a jít průvodem. Přesto projevit
veřejně a nahlas svůj názor přišlo na vzdálené, nepříliš známé Roztyly několik
stovek lidí.

Kde byla primátorka, rektoři, církve…?

Škoda jen, že jich nebylo víc. A že tu byl každý sám za sebe, nikoli za
stranu či instituci. Vidět bylo možno pár standard Idealistů, Zelených, jedna
Pirátů, banner Amnesty international, přišla skupina Francouzů žijících v
Čechách. Nejvíc se angažovali Zelení. Kde byli ale oficiální představitelé
univerzit, fakult? Rektoři, děkani? Jak řekl jeden z účastníků manifestace, kde
arcibiskup, představitelé různých církví? Kde představitelé stran, odborů,
nevládek se svými standardami, rozpoznávacími symboly a hesly? Kde početnější
chartisté a bývalá opozice? Kde ti, kdo se odvolávají na Havlův odkaz? Být
naživu, Havel by jistě přišel. Kde primátorka, v jejímž městě se konference
krajní pravice konala? V Paříži by při takové příležitosti šla určitě v čele
průvodu.

Takhle to vypadá, že v Čechách slet sil, které hlásají nechuť lidí mezi sebou,
rozdělují společnost na lepší a horší, apelují na nízké pudy a nenávist,
vyvolávají agresivitu, sil, které jsou vesměs stranami jednoho vůdce, chtějí
rozbít Evropskou unii a jsou všeobecně podporovány a financovány Moskvou, že
nikomu příliš nevadí.

Musí nás být víc

Samozřejmě že vadí. Lidé si jen myslí, že stačí nechat si to pro úzký kroužek
rodiny a známých. Ale pokud věci nemají jít k horšímu, tohle nestačí. Obávám se,
že vstupujeme do období, kdy se slušní lidé budou muset naučit zlomit nechuť k
davovým akcím a chodit na demonstrace a ukázat svým počtem, s čím nesouhlasí. Že
to je jedna z forem, jak ukázat politikům a těm, kdo mají moc, co si myslíme, a
tlačit na ně, aby konali. Jako dnes v Polsku, kde na ulici manifestují profesoři,
právníci, herci, lidé nejrůznějších povolání, mainstream společnosti. Nikoli
nějací extremističtí radikálové.

Média kolem protestních akcí spojených s příjezdem M. Le Penové a spol. pořád
omílala „levicoví aktivisté“ či „levicoví radikálové“. Pro většinového Čecha ta
slova nezní pozitivně, radši se od nich držet dál. Na manifestaci, o níž píšu,
byli běžní občané, stejní jako ti, kdo čtou tyto řádky, vzorek běžné pražské
populace.

Z hlediska historické pravdy je třeba říci, že čest země zachránila v
kontextu sletu populistické pravice i levicová mládež, zorganizovala hned dva
protesty.

Poklidná manifestace slušných lidí

Nevím, proč média věnovala tolik místa formulacím typu, že nedošlo ke střetům
nebo násilí a kolik bylo kde policistů a ochranky, a dokonce vrtulník. Že v
záběrech zdůrazňovala policejní přítomnost. „Zasahovat ale policie nemusela,“
končí jedna taková zpráva. Když nemusela, tak proč dlouze líčit, že tam byla, a
těžkooděná? Je to falešná dramatizace, ne neutrální informace, vlastně
dezinformace. Policie samozřejmě musí být připravena, je to její práce.

A co by normální, klidní lidé, kteří jdou dát najevo svůj názor, měli páchat
za násilí? Přišli, poslechli si projevy, zatleskali, cítili se najednou silnější,
když viděli, že nejsou se svými obavami sami, ale sdílejí je se stovkami dalších.
To rozhodnutí vyjít na veřejnost je vzájemně posílilo a pozvedlo náladu. Pocit
sounáležitosti, solidarita. Moc bezmocných.

Příště řeknou svým známým, kolegům v práci, ať přijdou taky. Nechceme-li
nechat manažery moci a extrém, aby čtyři roky dělali, co se jim umane, musíme
najít odvahu dát to najevo veřejně, spolu s dalšími stejně smýšlejícími. Nemůže
to být jen záležitostí pár lidí, které ostatní považují za jakési profesionály
protestů. Je to otázka pro každého, aby se dovedl rozhodnout a čas od času
odložil nákupy, pečení vánočky na druhý den a návštěvu tchýně nebo podnikového
večírku na později. Rozčilovat se večer před televizí nebo jen lajkovat nestačí.

Nikdo jiný to za nás neudělá.

Zveřejněno na
blogu Aktuálně.cz, publikováno se souhlasem autora