Martin Šimáček: Bezprecedentní kampaň Blesku proti inkluzi rozvrací školství

Deník Blesk spustil před několika týdny KAMPAŇ proti inkluzivnímu vzdělávání.
Začal tím, že po celý týden vykresloval čtenářům inkluzivní vzdělávání
prostřednictvím klišé, mýtů i lží čtenářům jako zhoubu českého školství.

Příkré soudy redaktorů a šéfredaktora prokládal „expertizami“ zkušených
psychologů a učitelů – odborníků, kteří se zaklínali tím, jak inkluze poškodí
obyčejné, nadané a nakonec i „hendikepované“ žáky, zničí učitele a zlikviduje
funkční speciální školství. V podstatě nic z toho, co se v Blesku o inkluzi
psalo, není pravda (a nebudu se v tomto formátu detailně rozepisovat proč –
odkážu na své starší blogy či komentáře). A kromě toho – ve formátu krátké glosy
(tak vypadají články Blesku) ani nejde inkluzi ve školství alespoň trochu
seriózně popsat.

Následně, po bulvární masáži nejméně čtvrt milionu lidí
(prodaný denní náklad Blesku), se Blesk svých čtenářů zeptal, co si o inkluzi
myslí. A nepřekvapivě se dozvěděl, že 9 z 10 lidí z dvoutisícového vzorku se
domnívá, že společné vzdělávání dětí bez a se znevýhodněním uškodí.

A
pak – konečně – vyhlásil oficiální kampaň „Stop škodlivé inkluzi“.

Nyní
pokračuje osobními útoky na ty, kteří v Česku inkluzi pomáhají vysvětlovat a
zavádět. (pro úplnost dodávám, že jsem také mezi těmi, které Blesk na svých
stránkách diskredituje)

Kromě plného využití bulvárních metod Blesk
překračuje další, velmi významný, a v demokracii se svobodnými a nezávislými
médii eticky nepodkročitelný milník – vede kampaň. A to neznámo proč a v čím
zájmu. Respektive o tom lze pouze podloženě spekulovat.

Kampaň je
totální etické selhání Blesku

Ať tak či onak, je to eticky nepřípustné.
Bez ohledu na to, že Blesk je bulvár, stále se jedná o zpravodajský deník, který
by měl poskytovat vyvážené a objektivní informace, a názory členů redakce či
dalších pisatelů vyjadřovat v komentářích a rozhovorech. Nyní nejenže
kontaminuje zpravodajství názorem, ale dokonce se aktivně pouští do jeho
kampaňovitého rozšiřování. V důsledku je to prašť jako uhoď – Blesk už to stejně
několik týdnů dělá. Ale jako by to nestačilo a kampaní chtěl říci: obvyklé
stranící zpravodajství nestačí a nyní musíme čtenáře šikovat na aktivní odpor.

Mimochodem – ani Blesk svůj etický kodex nezveřejňuje, pouze ho na svém webu
vágně opisuje. Doslova se tu však píše: „Etické chování je při novinářské práci
na prvním místě“ a „zaměstnanci řídící se etickým kodexem dbají na udržení
důvěryhodnosti a novinářské cti“. V tomto případě – počínaje šéfredaktorem –
jednoduše nedbají.

A přechodem na kampaň je dosaženo toho, co vyhovuje
aktivním odpůrcům inkluzivního vzdělávání, jako je například Miloš Zeman, nebo
Asociace speciálních pedagogů (jejíž zástupci jsou v Blesku často citováni),
nebo náměstek ministryně školství Stanislav Štech. Rozdělené tábory PRO a PROTI
inkluzi proti sobě ještě více poštvat, vyostřit pozice, aby nikdo nezůstal stát
s otevřenými otázkami uprostřed čekající na skutečně rozumné odpovědi, které mu
pomohou se ve věci zorientovat. A to je peklo především pro učitele a rodiče.

O co komu jde?

Každému jde o něco jiného, ale v této kampani jsou
si blízcí.

Například Zemanovi nejde především o inkluzi, on prostě
potřebuje lidi rozdělovat a štvát je (na náměstí) proti sobě, ať už jde o
vzdělávání hendikepovaných či jinak znevýhodněných dětí nebo uprchlíky ze Sýrie.
Ve vyhrocené situaci sbírá hlasy vystrašených a staví se do role jejich ochránce,
přestože to byl předtím znovu on, kdo je strašil, až vystrašil.

O něco
jiného jde (nejen) Asociaci speciálních pedagogů. Vedení asociace dlouhodobě
straší své členy (a nejen je) tím, že prosazením inkluze na ně nezbyde ve
školství místo. V rozporu s více než desetiletou praxí na desítkách či stovkách
škol vytváří dojem, že inkluze nefunguje a fungovat nemůže, a jejím prosazováním
se jen zatěžují již tak přetížení a podfinancování učitelé. Na problémy žáka ve
škole se dívá ne jako na špatné změření možností žáka a následné nevhodné metody
jeho vzdělávání, aby dosáhl svého vzdělávacího maxima, ale prostě jako na
selhání žáka. Proto v asociaci připravili a prosazují nový vzdělávací program
pro žáky „selhávající ve vzdělávacím programu“ a na základě těchto odborně
měřitelných selhání je plánují odkládat do druhořadého vzdělávacího programu.
Usilují o zachování státu quo ve financování školství, které v současné době
přináší škole dva i vícekrát více prostředků na žáka, pokud je vzděláván mimo
vzdělávací program pro základní vzdělávání, tedy i podle stále ještě platné tzv.
přílohy pro děti s lehkým mentálním postižením (nejčastěji v tzv. základních
školách praktických; v tomto bodě je nutné si znovu a znovu opakovat, že ZŠ
praktické ≠ ZŠ speciální pro děti s IQ nižším než 50, čili se středním a těžkým
mentálním postižením, o jejichž pozici v systému snad nikdo nepochybuje a jsou
nezbytnou součástí vzdělávací soustavy i v budoucnu a v souladu s novelou
školského zákona).

Asociace přímo a Zeman nepřímo říkají, že hodnota
vzdělání je ve známkách na vysvědčení, v tom, kolik toho žákovi nacpeme do hlavy.
Opomíjejí to, co školské soustavy, které v měření kompetencí žáků podle PISA
pravidelně uspívají vice než česká, mnohem více zdůrazňují, a sice: schopnost
zjišťovat, třídit a kriticky hodnotit informace, aktivně se zapojovat do
společenského a politického dění, ale také respektovat ve stále rozmanitějším
světě odlišnosti a učit se jich nebát, ale využívat je ve prospěch kolektivu i
sebe sama. Škola má stále více vedle vzdělávací funkce také funkci výchovnou, a
to se prokazuje více a více tváří v tvář šikaně na školách, ztrátě autority
učitelů, rozpadu elementární tolerance mezi dětmi v tupé orientaci na osobní
prospěch.

Nejen v rodinách, ale stejným dílem ve školách, se utváří
základní hodnoty dětí pro život. Jak dnes vypadají žákovské kolektivy, tak bude
vypadat česká společnost za 20 let. A co ve škole a jak děti dělají dnes, budou
dělat za 20 let ve svém profesním a osobním životě.

Hlavní brzdy rozvoje
školství jsou uvnitř ministerstva

Zvláštní roli v celé věci hraje
náměstek ministryně Štech. Je odpůrce inkluze, což osvědčil například vloni při
projednávání novely školského zákona ve sněmovním školském výboru. Tvrdě a
bezohledně útočil na kohokoliv, kdo ji vysvětloval či snad dokonce podporoval.
Dnes je pravou rukou ministryně, která přirozeně novelu školského zákona
podporuje, byť ji nepřipravila, ale na klíčová jednání často vysílá (paradoxně)
právě Štecha, nebo náměstkyni Národního ústavu pro vzdělávání Janu Zapletalovou.
Ta z jiných pozic na ministerstvu pomáhala před lety tehdejšímu řediteli
klíčového odboru MŠMT (a dnes předsedovi Asociace speciálních pedagogů) Jiřímu
Pilařovi budovat systém separovaného vzdělávání dětí s lehkým mentálním
postižením, který si Česko udržuje v podstatě jediné z celé Evropy.

Sama
ministryně Valachová přitom trvá na pozici, že zákon je platný a snaží se jej
obhajovat a vysvětlovat. Dodává, že vícenáklady, které přinese, musí být
uhrazeny ministerstvem financí. Jakkoliv je to těžko průchodné, je to zcela
logické, zejména pokud si znovu uvědomíme, jak je české školství extrémně
podfinancováno ve srovnání nejen s evropským průměrem, ale také například OECD.

A v tom je potřeba Valachovou podpořit, protože české školství je nadále
neufinancovatelné, má-li se rozvíjet, lákat do škol elitní učitele a pomoci těm
současným, aby zvládali stále větší nároky kladené na vzdělávání, které vůbec
primárně nespočívají v zavedení inkluze, ale mnohem víc v celkové změně metod
vyučování a cílů vzdělávání, jak je popsáno výše. A že tisícovky učitelů
nečekaly na pokyny ministerstva a samy se začaly (často s oporou v neziskových
organizacích, odbornících z Česka i zahraničí) připravovat nejen na inkluzi, je
pod mediální prezentací novely školského zákona, inkluzivního vzdělávání a
dalších témat, zcela ukryto.

A nejde jen o peníze. Jde i o samotnou
přípravu na start novely zákona. Učitelská i ostatní veřejnost by tu potřebovala
uklidnění, že ministerstvo a ostatní patra ve vzdělávací soustavě vědí, co s tím.
A toho se jim nedostává, avšak nikoliv pouze či zejména vinou ministerstva jako
takového, ale právě některých velmi konkrétních osob. Například zmiňovaná Jana
Zapletalová měla v minulosti za úkol připravovat z evropských prostředků klíčový
katalog podpůrných opatření, který měl být pro učitele a psychology hlavní
pomůckou při práci s dětmi, které potřebují nějakou individuální podporu.

Pro ministerstvo nakonec katalog ve velmi vysoké kvalitě zpracovaly
společnost Člověk v tísni a Univerzita Palackého v Olomouci společně s Asociací
pracovníků Speciálně pedagogických center a Českou odbornou společností pro
inkluzivní vzdělávání, ale Zapletalová si místo hladkého uvedení katalogu do
praxe vymyslela nesmyslný model katalogů dvou – jednoho pro učitele, a druhého „jejího“
pro psychology v poradnách. Blokuje tak vydání životně důležitého dokumentu,
podle kterého je také možné s vysokou přesností nacenit nový systém financování
školství, do kterého je nejen nutné přisypat určité prostředky ze státního
rozpočtu, ale také jej učinit spravedlivějším, než je dnes.

V šoku
hledím na neutuchající rozvratnou aktivitu Asociace speciálních pedagogů (kterou
jednou reprezentuje Pilař, jindy někdo jiný), kteří místo toho, aby poté, co
novelu před více než rokem podpořilo 180 ze 186 poslanců (!), senátoři a nakonec
i prezident (?), napomohli její implementaci, ji zpochybňují a dezinterpretují.
Odborníci, jak sami sebe s oblibou titulují, by měli být první, kdo pomohou
pedagogickou veřejnost, a v případě členů asociace velmi důležitou, se na změny
zodpovědně připravit.

Proč to Blesk dělá?

Jak moc znají novelu
školského zákona v Blesku? Vědí, co nové či inovované paragrafy skutečně mění?
Viděli novináři Blesku někdy katalog podpůrných opatření, četli ho? Vědí aspoň
toto málo, pokud neznají souvislosti celých 25 let vývoje vzdělávací soustavy v
Česku, která se doklopýtala k významnému milníku v podobě individuální podpory
žákovi, který je potřebuje, že si troufají přes všechny etické zásady rozpoutat
kampaň „proti škodlivé inkluzi“?

Na tyto otázky jsou odpovědi nedostupné,
stejně jako na otázku ještě znepokojivější: Je možné, že kampaň Blesku nevznikla
jen v hlavách jeho redaktorů, ale také v jiných, které do redakce nepatří?

Destruktivním odporem proti inkluzivnímu vzdělávání či novele školského
zákona (což není totéž, ale dosti se prolíná) prohrávají všichni – děti, rodiče,
učitelé – a tím celá společnost.