Květoslava Podhradská: Sametová revoluce z pohledu obyčejné romské ženy
Na jaře v roce 1989 jsem se přestěhovala s rodinou a svým tehdy ještě manželem z Ostravy do Svitávky. Žilo se nám poměrně dobře, bydleli jsme v prostorném bytě a jak se říká, měli jsme to svoje.
Na podzim nám opět začaly předškolní povinnosti. Děti doprovodit do školky, pospíchat do práce, z práce do obchodu, z obchodu domů, uvařit a tak pořád dokola. Ale jednou to bylo jiné… Zrovna jsem se vracela z práce, když hlouček lidí postával venku před domem a debatoval o tom, že v Praze jsou nějaké nepokoje. Zeptala jsem se sousedky, o jakých nepokojích to vlastně mluví a co to znamená. Nerozuměla jsem tomu ani za mák.
Kdosi z hloučku odpověděl, že nějací chuligáni v Praze utočí na veřejnou bezpečnost. Prý všechno rozbíjejí a s každým jdou hned do potyčky. Lekla jsem se. „Říkáte chuligáni? Proboha! A proč je nechají?“ zeptala jsem se a zařadila se do hloučku sousedů z našeho domu. „Je to velké, napadají policajty i lidi a všechno kolem sebe rozbíjejí, je jim to jedno, chuligánům jedněm,“ odpověděl soused a přendal si síťovku plnou lahváčů do druhé ruky.
Chuligáni nebyli žádnými chuligány, tak jak se nám snažila podsouvat tehdejší komunisty ovládaná Československá televize, ale byli to studenti. Normální mládež, která nad hlavami mávala vlajkami a přála si jediné, aby lidé konečně pocítili svobodu a demokracii.
Zašla jsem do domů a ze sousedových slov jsem moudrá nebyla. Manžel doma ještě nebyl. Zapnula jsem televizi, zrovna běžely zprávy. V televizi skoro nic nebylo, jen kratičká zpráva, že protisocialistické živly a různí chuligáni vyvolávají v Praze provokace a policie proti nim v pátek 17. listopadu zakročila. Byla jsem obyčejná ženská, co všechno dělala, jak režim stanovil. Práce, rodina, povinnosti. Bylo mně tehdy osmadvacet let a syn měl na druhý den oslavit své třetí narozeniny.
Následující den jsem brzo ráno jela do Boskovic koupit synovi dárek. Ale stejně jako den předtím i tady se lidé shlukovali, rozdávali trikolory a na všechny strany křičeli různá hesla. Svobodu! My chceme svobodu! Svobodu! Dostala jsem strach. Bála jsem se. Lidí v ulicích bylo na Boskovice nebývale mnoho. Vystoupila jsem ze zaparkovaného auta a kousek popošla směrem k hračkárně. Najednou mi kdosi zastoupil cestu a do ruky mi strčil trikoloru se slovy, „připněte si to“ a znova se z plných plic rozkřičel: „Svobodu! Konec vlády jedné strany! Svobodu!“ A nekřičel jen on. Postupně se k němu přidávali další lidé, davy lidí.
A pak jsem už i já, obyčejná ženská od dětí, pochopila, co že se to v té Praze vlastně děje. Chuligáni nebyli žádnými chuligány, tak jak se nám snažila podsouvat tehdejší komunisty ovládaná Československá televize, ale byli to studenti. Normální mládež, která nad hlavami mávala vlajkami a přála si jediné, aby lidé konečně pocítili svobodu a demokracii. A kromě nás, obyčejných lidí a občanů této země, vyzývali taky vědce, umělce a herce, aby se k nim připojili.
Mladí lidé začali sbírat podpisy pod petici požadující odstoupení socialistické vlády. I já jsem je ten svůj přidala. Celé Československo intenzivně bojovalo za svobodu, pravdu a lásku. Lidí k sobě měli blíž. Gádže měli blíž k Romům a Romové ke gádžům. Od té doby, tedy od revolučního týdne, který začal 17. listopadu 89, už jsme k sobě vzájemně tak upřímnou cestu nikdy nenašli.
Mrzlo, ruce mě zábly, trikoloru v dlani jsem vsunula do kapsy a hledala známé tváře. Nikoho jsem v tom davu nenašla. Vzdala jsem to. S cigaretou jsem se na chvilku opřela o oprýskaný dům a pozorovala to šílenství v ulicích. Potáhla jsem si a najednou jako bych se s vdechnutým kouřem vrátila o jednadvacet let zpět.
Tehdy v roce 1968 mi bylo sedm let. Bydleli jsem v Ostravě kousek od řeky Odry a pod ní měli Rusové svůj tábor. Strážili se samopaly v ruce. Viděla jsem je, jak pochodují podél řeky, a když mě zahlédli, rychle jsem utíkala pryč, takový strach jsem tehdy měla. Ruská invaze trvala
přes 20 let. A teď je konec. Sametová revoluce byla v plném proudu a lidé se navzájem ujišťovali, že teď je čekají jen změny k lepšímu.
A ty byly obrovské, rok 1990 byl pro Československo rokem velkých změn a nebývalé svobody. Mně osobně to přineslo jen ztrátu zaměstnání a ztrátu jakési jistoty. Našetřené peníze už pomalu docházely, když se na mě po dvou měsících intenzivního hledání usmálo štěstí a já si našla místo v zahradnictví.
Život se opět odvíjel ve stejně zajetých kolejích – práce, děti, škola. Změna nastala až po ukončení střední školy mé dcery, to už se přehoupl rok 2004. Zuzka se rozhodla, že odjede se svým přítelem na dovolenou do Anglie. A už tam zůstala. Tehdy jsem si uvědomovala, že takovou možnost odcestovat by za totality nikdy mít nemohla. Po půl roce jsem se za ní mohla podívat i já, aniž by mě kdokoliv vyslýchal nebo mě perzekvoval.
Vstup do schengenského prostoru umožnil bez jakýchkoliv omezení cestovat po víc jak dvaceti evropských státech. To byla pro mnoho Romů z bývalého Československa obrovská výzva. Touha zkusit život v zahraničí byla víc než lákavá.
Ale porevoluční doba nepřinesla jen svobodnou možnost volného pohybu. Romové byli často nuceni odcestovat kvůli vzrůstajícímu násilí a nepokojům vůči nim. A ti, co tady zůstali, ti si doslova vyžrali anticiganismus v plné parádě. Nikdo na to tehdy nebyl připravený, ale ani se nikdo na nic neptal.
Segregace ve školách tady v Ostravě běžela i po pádu komunismu na plné obrátky. Problémy s bydlením. Nezaměstnaností. Pogromy. Rasistické vraždy, které otřásly důvěrou Romů v to, že je tento stát dokáže ochránit, přinutily mnoho z nich odcestovat kamkoliv, kde jim nikdo nebude jejich barvu pleti a romský původ omlacovat o hlavu.
I já zůstala v zahraničí pět let, ale nedávno jsem se rozhodla, že žít venku už nechci, a to i přesto, že jsem si vědoma toho, že život pro Romy v České republice jednoduchý není. Vrátila jsem se tam, kde cítím své kořeny a především svůj domov.
