Jarmila Balážová k procesu odškodňování nucených sterilizací: Čas se krátí, kritika Ministerstva zdravotnictví sílí, vláda mlčí
O nezákonných sterilizacích se v posledních měsících mluví často, tedy alespoň v kruzích neziskového sektoru a žen, které si žádají o jednorázové odškodnění. A není to náhoda. Už jen dva a půl měsíce totiž poškození (i muži, i když těch je výrazně méně než žen) mohou podat na Ministerstvo zdravotnictví žádost. Je tedy logické, že tlak na tento resort, do jehož gesce odškodnění spadá, sílí. Včetně kritiky za to, že žádosti nevyřizuje včas a lhůty se protahují ze zákonných dvou až na osm měsíců, někdy dokonce na déle než rok. Kritizována jsou i některá rozhodnutí, zvláště, když později žadatelky u soudů uspěly. A také nedostatečné fungování telefonní linky atd. Ministerstvo zdravotnictví se navíc celou dobu existence zákona vyhýbá novinářským dotazům, dotazy médií nechává zpravidla bez odpovědí.
Byla by ale chyba kritizovat jen daný resort. Odpovědnost nese celá vláda a také k ní by měly směřovat dotazy týkající se naplňování tohoto zákona, zvláště, když má brzy skončit. Moc se tak ale neděje. Proč? No, vláda řeší prioritně jiné věci. Odškodnění k nim nepatří. Možná, že se teď k práci Ministerstva zdravotnictví v tomto ohledu upře i zrak premiéra a dalších členů a to díky kritice současného ombudsmana Stanislava Křečka a jeho podřízených.
Přece jen stížnost oficiálního úřadu je víc než neziskový sektor. Tak uvidíme, ale nemyslím, že se dočkáme z úst premiéra něčeho zásadního.
Celý proces odškodnění táhnou stejně dlouhá léta především neziskové organizace a pár dalších osobností mimo nezisk. Jde o jejich více než dvacetileté úsilí, díky němuž na svoji stranu získávali i zástupce státních institucí a politiky (Otakara Motejla, Annu Šabatovou, Michaela Kocába, Jiřího Dienstbiera, Moniku Šimůnkovou, Helenu Válkovou, později i Andreje Babiše a Vojtěcha Adama, poslance a senátory atd.). Byli to zástupci nevládek, kteří přesvědčili politiky o potřebnosti zákona. Napomáhali jeho sepsání a následně i lobbovali za jeho přijetí.
Vzpomeňte si na tuto desítky let trvající snahu neziskových organizací, až zase budete cítit potřebu na ně nadávat nebo alespoň těm nadávkám přitakávat. Nebýt jejich dvacetiletého úsilí, zákon by nebyl. A dokonce ani nynější kritika Ministerstva zdravotnictví. Ani úspěšná odškodnění.
V každém případě se z tématu, které bylo před více než dvaceti lety považováno za málo uvěřitelné a často dokonce odmítané liberálními politiky (s tvrzením, že by něco takového vůbec bylo možné), podařilo udělat nemožné.
Uvědomme si, že i přes veškeré těžkosti, u nás zákon máme. Sousední Slováci se o něj pokoušejí už dávno a úspěšní zatím nejsou.
To samozřejmě neznamená, že by se neměly pojmenovávat problémy, které tu s jeho naplňováním máme.
Některé neziskové organizace se nyní sice snaží o prodloužení lhůty zákona, ale upřímně tato snaha moc šancí zatím nemá. Koneckonců na debatě ke sterilizaci, kterou organizovala v Praze 1. října ROMEA, to řekla i Helena Válková, poslankyně ANO a bývalá vládní zmocněnkyně pro lidská práva, když popisovala okolnosti, za nichž se podařilo tento zákon v roce 2021, s jeho platností od ledna 2022, prosadit.
Připomeňme, neboť se o tom velmi málo mluví a ví, kdo vše za tím stál. Příslušný návrh zákona předložila devítičlenná skupina poslankyň a poslanců, právě v čele s Helenou Válkovou, v té době poslankyní, předsedkyni ústavně-právního výboru a vládní zmocněnkyní pro lidská práva. I proto se jí podařilo zařadit přednostně zákon na projednávání v PS. Mezi další předkladatele návrhu zákona tenkrát patřili: dnes již zesnulý poslanec Karel Schwarzenberg (TOP 09), Markéta Pekarová Adamová (TOP 09), poslankyně Alena Gajdůšková (ČSSD), Pavla Golasowská (KDU-ČSL), Jana Pastuchová (ANO), Lenka Dražilová (ANO), Marek Novák (ANO) a Eva Matyášová.
A to se také ale pochopitelně nestalo jen tak, stál za tím několikaměsíční lobbing dalších lidí, kteří tyto poslance pro myšlenku zákona získali. Osobně tak činili: Monika Šimůnková, tehdejší zástupkyně ombudsmana, Anna Šabatová, bývalá ochránkyně lidských práv, lidsko-právní aktivisté Gwendolyn Albert, Kumar Vishwanathan, jedna ze sterilizovaných žen Elena Gorolová. Ladislav Zamboj, terénní pracovník a další. Je dobré si to pamatovat.
Tak tedy, snažit se o prodloužení lze, otázka je, zda to vyjde.
Ano, měli bychom se teď intenzivně soustředit na pomoc dalším poškozeným. Po skončení lhůty bychom ale měli s tématem pracovat dál i z hlediska duševního dopadu na oběti a jejich rodiny. To zahrnuje také osvětu a spolupráci s lékařskou komorou a lékaři samotnými, kteří se bohužel do tohoto dlouholetého dialogu vůbec nezapojují. A přitom v přístupu ke zdravotní péči pořád narážíme tu a tam na bariéry dané předsudky či neznalostí.
A další věc jsou rozhovory s poškozenými, tak, aby vše zůstalo zaznamenáno. To je ale velmi těžké, neboť poškozených je vzhledem k věku stále méně a navíc vzhledem k intimnosti tématu moc o rozhovory nestojí, i když slíbíte anonymitu.
