Diskuze o odškodnění nezákonně sterilizovaných žen: Téměř 2 tisíce žádostí o odškodnění. Jaké důkazy lze použít, když chybí zdravotnická dokumentace?

O odškodnění podle zákona mohou oběti žádat od předloňska, přičemž na podání žádosti mají čas do konce letošního roku. Ženy, které zákrok podstoupily bez svobodného souhlasu a informací o jeho následcích, mohou od státu získat 300 tisíc korun.

Ministerstvo zdravotnictví zatím vyřídilo téměř 1400 žádostí, přičemž kladně bylo vyřízeno 658 z nich, za které bylo vyplaceno téměř 200 milionů korun. Uvedl to vrchní ředitel sekce legislativy MZd Radek Policar. “Původní odhad ministerstva zdravotnictví se pohyboval okolo 400 žádostí celkem, nakonec však podle aktuálních čísel přišlo 1979 žádostí, tedy pětinásobek,” uvedl Policar.

ZÁZNAM CELÉ DISKUZE

Anna Šabatová: Sterilizace byly kritizovány již v roce 1978, ale odškodnění přišlo až po desítkách let

Systematické sterilizace žen zavedla směrnice tehdejšího MZd z roku 1971. V roce 1973 stát umožnil i finanční motivaci žen. Poslední zaznamenaný případ nezákonné sterilizace je z roku 2007. Bývalá ombudsmanka Anna Šabatová během diskuze připomněla, že již v roce 1978 vydala Charta 77 dokument kritizující postavení Romů ve společnosti, kde poprvé padla zmínka o sterilizacích prováděných pod nátlakem.

Tehdy byl tento problém vyjádřen velmi diplomaticky, ale dokument varoval, že pokud by sterilizace pokračovaly, mohly by být interpretovány jako forma genocidy. „Říkám, že to bylo diplomatické a nepřímé vyjádření, ale je důležité, že toto téma se poprvé dostalo do veřejného prostoru,“ uvedla Šabatová.

V roce 1990 Charta 77 vydala nový dokument, který se již zcela věnoval otázce sterilizací. Tento dokument byl zaslán generální prokuratuře, která provedla podrobné šetření a konstatovala administrativní pochybení. Přesto se několik let nic nedělo, až v roce 2004 se na veřejného ochránce práv obrátila skupina deseti žen z Ostravy zastoupených Ligou lidských práv.

FOTOGALERIE

Šabatová, která tehdy působila jako zástupkyně ombudsmana, zdůraznila, že šetření bylo velmi důkladné a trvalo více než rok. „Na základě našeho šetření jsme zjistili, že žádná z žádostí o sterilizaci nebyla v souladu s právem. Zároveň jsme na rozdíl od generální prokuratury použili lidskoprávní pohled, nikoliv administrativní,“ vysvětlila.

I přes závěry ombudsmana se opět dlouho nic nedělo. Až v roce 2009 vláda Jana Fischera, s významným přispěním tehdejšího ministra pro lidská práva Michaela Kocába, vydala omluvu za protiprávní sterilizace. Šabatová uvedla, že tento krok byl důležitý, ale cesta k odškodnění byla ještě dlouhá. „Až v roce 2021 byl po dlouhém úsilí přijat zákon o odškodnění obětí těchto praktik,“ řekla.

Helena Válková: Politická odvaha a spolupráce napříč spektrem vedly k odškodnění sterilizovaných žen

Poslankyně a bývalá zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková popsala, že iniciativa týkající se odškodnění sterilizovaných žen začala 1. října 2019, kdy byl poslancům rozeslán vládní tisk číslo 603. „Bylo důležité, že návrh prošel vládou s doporučujícím stanoviskem a že se na něm podílelo široké politické spektrum,“ uvedla.

Helena Válková zdůraznila, že prosazení tohoto zákona bylo výsledkem politické odvahy a souhry příznivých okolností. „Já jsem měla seznam úkolů, které jsem si jako zmocněnkyně stanovila, a odškodnění sterilizovaných žen bylo jedním z hlavních cílů,“ uvedla.

Nezastupitelnou roli podle ní hrály neziskové organizace a spolupráce s lidmi, jako byly Monika Šimůnková nebo Anna Šabatová. „Bez podpory neziskového sektoru bychom to nezvládli,“ zdůraznila Válková.

Elena Gorolová: Podepsala jsem formulář v bolestech, aniž bych věděla, že souhlasím se sterilizací

O svůj příběh se během diskuze podělila i Elena Gorolová, která popsala, jak k tomu došlo a co následovalo. Před císařským řezem přišla zdravotní sestra s formulářem, který Elena v bolestech podepsala, aniž by věděla, že tím souhlasí se sterilizací. „Vůbec jsem nevěděla, co sterilizace znamená. Měla jsem 21 let a nikdo mi o tom nic neřekl,“ popsala.

AUDIO

Elena a její manžel se cítili podvedeni, protože jim bylo upřeno právo rozhodnout o dalším potomkovi. „Mohla jsem mít ještě dítě, mohla to být holčička, kterou jsme si přáli,“ řeklas lítostí.

V roce 2004, když viděla zprávy o ženách s podobnými zkušenostmi, se rozhodla bojovat za své právo. „Chtěla jsem něco dělat, ale nevěděla jsem co. Když jsem se dozvěděla o skupině žen, které čelí stejnému problému, rozhodla jsem se přidat,“ říká Elena. Společně s ostatními ženami se pustila do boje za omluvu a odškodnění, což se jí nakonec podařilo.

Ministerstvo zdravotnictví odmítá jiné důkazy než zdravotnickou dokumentaci, říká Jana Řepová z Ligy lidských práv

Proces odškodňování však provázejí velké potíže, na což během diskuze upozornila Jana Řepová, právnička a psycholožka z Ligy lidských práv. MZd v dřívějších pokynech k žádostem uvádí, že mezi důkazy se obecně řadí například listiny, odborná vyjádření, znalecké posudky, svědecké výpovědi či podklady jiných úřadů. Jenže podle Jany Řepové Ministerstvo zdravotnictví reálně trvá na tom, že jediným uznávaným důkazem je právě zdravotní dokumentace, což značně komplikuje snahu žen dosáhnout spravedlnosti.

“Narážíme na neochotu ministerstva přijímat jiné důkazy,” řekla v diskusi právnička Ligy lidských práv.

Řepová uvedla, že stát již jednou přiznal, že docházelo k systematickým nedobrovolným sterilizacím. Nyní je na ženách, aby předložily důvěryhodné indicie, ale zároveň by ministerstvo mělo nést část odpovědnosti za prokázání, že konkrétní případ sterilizace byl dobrovolný. „Stát už přiznal systémové sterilizace, a proto by nyní ministerstvo mělo být zodpovědné za prokázání, že v daném případě šlo o dobrovolnou sterilizaci,“ řekla Řepová.

Jak prokázat protiprávní sterilizaci, když zdravotní dokumentace byla skartována?

Jana Řepová v diskuzi podrobně vysvětlila, jaké důkazy mohou ženy předložit v případech, pokud jejich zdravotnická dokumentace byla skartována.

Řepová připustila, že v mnoha případech je velmi obtížné jakékoliv jiné důkazy sehnat . Od doby, kdy byly tyto ženy nedobrovolně sterilizovány, uplynulo mnoho let, a většina svědků buď již nežije, nebo je ve vysokém věku. „Sehnat dokumenty, které by dokazovaly, že ženám byla poskytnuta například sociální dávka nebo jiná forma kompenzace, je velmi obtížné, protože to už je hrozně dávno,“ uvedla Řepová.

Řepová zmínila například možnost využití jako důkazu porodní knihy, ve kterých může být zaznamenáno, kdy přesně byla žena sterilizována. Podobně operační knihy často obsahují záznamy o provedených zákrocích, i v případě, kdy byla zdravotnická dokumentace zničena.

Podle Řepové je navíc problematické, že ministerstvo zdravotnictví je ochotno přijmout k výslechu pouze svědky, kteří byli přímo přítomni u sterilizace nebo u podepsání souhlasu. To je pro většinu žen nemožné, protože v době, kdy došlo k jejich sterilizaci, jejich partneři často nebyli v nemocnici přítomni, zejména v případech císařských řezů. Řepová zdůraznila, že tehdejší doba nepřála tomu, aby partneři byli přítomni u porodu, jak je tomu běžné dnes.

Podle Řepové by však ministerstvo mělo jako svědky připustit i rodinné příslušníky, kteří byli přítomni v době, kdy se žena o sterilizaci dozvěděla. „Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mohou být rodinní příslušníci přijati jako svědci, pokud mohou popsat, jak žena sterilizaci prožívala,“ vysvětlila.

Dalšími důkazy mohou být zprávy médií o daném případu, zápisy z policejního vyšetřování nebo zprávy od veřejného ochránce práv. Řepová také navrhla, že ženy, které si vedly deníky, mohou jejich obsah předložit jako doplňující důkaz o svém prožitku a zkušenostech se sterilizací.

„I když je zdravotní dokumentace zničena, existuje řada jiných možností, jak prokázat, že k protiprávní sterilizaci došlo,“ dodala Jana Řepová.

Radek Policar z MZd: Soudní rozhodnutí z července 2024 zásadně mění postup ministerstva zdravotnictví

Radek Policar, vrchní ředitel sekce legislativy Ministerstva zdravotnictví, zdůraznil, že rozhodování o těchto případech musí vycházet především ze zákona.

Policar zmínil nedávná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který od začátku vydal zatím pět rozhodnutí, z nichž čtyři byla vydána v posledních několika měsících. Nejzásadnějším rozhodnutím je podle Policara to z 4. července 2024, ve kterém se soud zabýval případem ženy, jejíž zdravotnická dokumentace byla po deseti letech skartována, což jí znemožnilo prokázat, co se stalo.

Soud uvedl, že MZd musí samo činit aktivní kroky k ověření oprávněnosti žádosti. Soud tak odmítl dřívější postup MZd, které žádalo, aby nárok prokazovaly samy ženy. Soud současně upřesnil postup ministerstva pro situace, kdy zdravotnická dokumentace žadatelky neexistuje nebo je zjevně nedůvěryhodná.

„Nejvyšší správní soud se pustil do zajímavé role a uvedl, že pokud chybí klíčové důkazy, je na státu, nikoli na oběti, aby tuto situaci řešil,“ vysvětlil Policar. Podle něj však soud nestanovil, že oběť má automaticky pravdu, pokud není dokumentace k dispozici. Soud vyžaduje, aby tvrzení oběti bylo “plausibilní”, konzistentní a podložené sérií indicií, které by tuto pravděpodobnost podpořily.

„Soudy říkají: Používejte správní řád jinak v těchto specifických případech, což je důvod, proč může docházet k nedorozuměním,“ vysvětlil Policar. Ministerstvo zdravotnictví se na základě těchto nových výkladů snaží více proaktivně zajišťovat zdravotnickou dokumentaci, aniž by to nutně musely dělat samotné ženy. Pokud žadatelky pouze označí zdravotnické zařízení, ministerstvo si dokumentaci může vyžádat samo.

Policar dále uvedl, že proces na ministerstvu je dvoustupňový: nejprve rozhoduje státní úředník, poté může žadatelka podat rozklad, o kterém rozhoduje ministr zdravotnictví na základě doporučení rozkladové komise. Komise jsou složeny z externích odborníků, často profesorů právnických fakult, a ve většině případů ministr rozhoduje v souladu s jejich doporučením.

Zdůraznil složitost těchto případů a uvedl, že soudy vnášejí do těchto řízení nový pohled, který často nelze přímo vyčíst ze zákonů. „Pro nás je to signál, protože víme, že soudy budou v budoucnosti rozhodovat stejně, a podle toho můžeme efektivněji postupovat,“ uzavřel Policar.

Letos v srpnu mluvčí ministerstva Ondřej Jakob na dotaz ČTK sdělil, že zhruba 30 žádostí ještě řeší soudy.

Slíbená komise pro sterilizované ženy nikdy nevznikla, připomněla novinářka Balážová

Novinářka Jarmila Balážová, která celou diskuzi moderovala, Policara upozornila, že tehdejší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch slíbil, že bude vytvořena komise, kde budou i zástupci neziskových organizací, kteří budou nápomocni při rozhodování o jednotlivých žádostech. Komise však nikdy nevznikla.

Podle Radka Policara bylo důvodem to, že tento prvek nebyl zakotven přímo v zákoně, což by jí umožnilo mít reálný vliv na rozhodování.

Policar dále upozornil, že současná praxe používá správní řád, který je velmi přísný a v rámci něj rozhoduje úřední osoba na základě předložených argumentů a zákona. To znamená, že externí komise nebo další názory nemohou ovlivnit výsledek rozhodnutí, což podle něj není ideální pro tento druh citlivých případů.

Ministerstvo zdravotnictví nedodržuje lhůty, některé ženy čekají na odškodnění i přes rok

Jana Řepová uvedla, že dalším velkým problémem je to, že Ministerstvo zdravotnictví nedodržuje zákonné lhůty. „Ministerstvo zdravotnictví má podle zákona rozhodnout do dvou měsíců, ale ženy čekají klidně více než rok. To je velký problém, zejména proto, že tyto ženy jsou starší a mnohé z nich jsou i vážně nemocné. Stává se, že se některé odškodnění vůbec nedožijí,“ uvedla Řepová. Jako příklad uvedla klientku trpící rakovinou, která na rozhodnutí ministerstva čekala téměř rok, a nyní opět dlouze čeká na rozhodnutí o rozkladu.

Řepová v diskuzi upozornila také na další problémy v komunikaci s ministerstvem, například nefunkční infolinku. „Infolinka ministerstva funguje jen jeden den v týdnu a i ten den je velmi těžké se na ni dovolat. Navíc ženy se často dozvídají nesprávné informace, což nám jako jejich právním zástupcům značně komplikuje situaci,“ dodala s tím, že jako právní zástupci pak ztrácejí důvěru klientek.

„Stává se, že ministerstvo tvrdí, že nedostalo žádost o odškodnění, ačkoli my máme důkaz o jejím odeslání přes datovou schránku. Tato nedůvěra je pro nás velkým problémem,“ uvedla Jana Řepová.

Policar připustil, že MZd v některých případech nestíhá žádosti vyřídit v zákonném termínu a zpoždění zdůvodnil nedostatkem personálu a složitostí některých případů. Oddělení, které má žádosti na starosti, mělo na začátku roku 2022 pouze tři zaměstnance. Podle Radka Policara tedy nejde o neochotu ministerstva, nýbrž o problémy s kapacitami a výrazný nárůst počtu žádostí.

„Od začátku jsme měli problémy s nedostatečnými kapacitami. Ministryně financí sice souhlasila s navýšením počtu zaměstnanců pro tuto agendu, ale reálně došlo pouze k navýšení o jedno systemizované místo. Kvůli fluktuaci zaměstnanců jsme ale začali pracovat se třemi lidmi, což je výrazně méně, než bychom potřebovali,“ vysvětlil v diskuzi Policar. Ministerstvo se podle něj snaží dělat maximum, ale úředníci jsou přetížení.

Aneta Krulcová z advokátní kanceláře Dentons: Ministerstvo vykládá zákon o odškodnění sterilizovaných žen v neprospěch žadatelek

Aneta Krulcová, advokátní koncipientka z advokátní kanceláře Dentons, se ve svém příspěvku podělila o zkušenosti z poskytování právní pomoci ženám postiženým nucenou sterilizací. Krulcová, jejíž kancelář spolupracuje s Ligou lidských práv v rámci pro bono služeb, zdůraznila, že advokáti se do procesu zapojují až po neúspěchu žádosti na Ministerstvu zdravotnictví.

„Naše role začíná ve fázi soudního řízení, kdy podáváme správní žalobu na Ministerstvo zdravotnictví poté, co žadatelky neuspějí. Snažíme se soud přesvědčit, že rozhodnutí ministerstva bylo nezákonné, a pokud je soudem zrušeno, ministerstvo musí žádost znovu posoudit a odškodnění přiznat,“ vysvětlila Krulcová a představila dva konkrétní případy žen, které advokátní kancelář zastupovala.

Podle advokátky ministerstvo často vykládá odškodňovací zákon v neprospěch žadatelek. „Z naší zkušenosti je paragraf, který upřesňuje, co je považováno za protiprávní sterilizaci, ministerstvem vykládán v rozporu s účelem zákona,“ uvedla Krulcová. Tento výklad se podle ní odchyluje od skutečného smyslu zákona, což ženám komplikuje dosažení spravedlnosti.

“Ty ženy byly několikrát zklamány. Byly poprvé zklamány státem, když tady byla ta eugenická politika, pak byly podruhé zklamány nemocnicí, když je sterilizovala, pak byly znovu zklamány nemocnicí, když nezákonně skartovala zdravotnickou dokumentaci. A teď jsou znovu zklamávány státem, když mají být odškodněné,” uvedla na závěr celé diskuze Jana Řepová z Ligy lidských práv.