Jarmila Balážová: Janko, udělal jsi toho hodně, zůstal za tebou obrovský kus práce
Další z Romů, kteří se velkou část svého života, snažili o rozvoj romského jazyka, rozvoj romipen a taky vzájemného dialogu mezi Romy a ne Romy, odešel. Janko Horváth Döme.
Je mi to líto, Janko, znala jsem tě dlouhá léta, od doby, kdy jsi začal pracovat v Brně v redakci prvního romského týdeníku Romano Kurko (Romský týden). Já byla tenkrát žabec, ale samozřejmě jsem vzhledem ke svému zájmu o novinařinu a ke vznikajícím romským médiím, pozorovala, jak se s tím poperete.
Nebylo to jednoduché a mohu to mnohonásobně stvrdit i ze svých pozdějších zkušeností, kdy jsem se já snažila vést romské časopisy a redakce. Vím, jak těžké jste to měli a jak odvážné to vlastně od tebe tenkrát bylo stát se šéfredaktorem prvních polistopadových romských novin s měsíční periodicitou, stálých. Věřil ti Emil Ščuka a další lidi z Rompresu, který tenkrát Romano kurko vydával.
Každotýdenně jsi se za pochodu učil, psal, vydával, zařizoval a snažil se zapojit i přispěvatele z řad Romů, jimž sice chybělo novinářské vzdělání, ale o to větší výzva pak pro tebe byla ty články editovat.
Do toho jsi psal básně, angažoval se v politickém polistopadovém zapojení Romů, byl členem Svazu spisovatelů, učil jsi a taky přednášel, později jsi vystřídal řadu povolání, jejichž základním spojovacím článkem ale vždy bylo pomáhat. Takový jsi byl, měl jsi to v sobě, v hlavě, v srdci, duši.
Na pár let jsme se pak ztratili z očí, ale před dvěma roky se zase pracovně potkali. Bylo to při přípravě putovní výstavy Muzea romského obrození, kde jsi se podílel na koncepci výstavy 100 let: Romové v Československu.
Když mě Vojta Lavička požádal, zda neodmoderuji v Brožíkově sále zahájení k vernisáži, neváhala jsem. Ty jsi měl tlumočit do romštiny a souběžně říci něco k výstavě a v tu chvíli se naše role zcela spontánně obrátily…. Mluvil jsi romsky a já začala tlumočit do češtiny, aby z tvých slov měli něco i přítomní v sále, kteří romštinou nevládnou. Byla to pro mě čest a nepíši to jen proto, že už tvoříš jinde, než na tomto pozemském světě.
Měla jsem tě lidsky ráda, protože jsi nebyl konfliktní, nevyvyšoval jsi se, nediskvalifikoval někoho, protože je mladší, žena nebo neměl patřičné vzdělání. A ta skromnost byla sympatická. Bez ní i největší génius ztrácí jaksi pel génia. Jeho um se pod vlivem jeho chování úplně zmenší. To ale nebyl tvůj případ.
Jsem ráda, že jsme se pak ještě mohli loni znovu potkat. Psal jsi totiž romskou verzi třídilné knihy vzpomínek Emila Ščuky, které společně s ním zaznamenal Vojtěch Lavička. Já byla jedna z těch, kdo ke knize psali předmluvu a právě proto jsme se potkali dvakrát na křtu knihy Cikánský baron jsem já, jednou v Divadle v Korunní ulici a podruhé v Knihovně Václava Havla.
Přijel jsi, ačkoliv jsi měl ženu Flóru v nemocnici. Vidíš, naštěstí se uzdravila. A dnes jsi to ty, s kým se loučíme. To je život, nemilosrdný, ledaskdy těžký.
Janko, udělal jsi toho hodně, zůstal za tebou obrovský kus práce a článků a časopisů, básní a taky knihy.
Ačh Devleha, phrala, mi del o Del tuke lókhi phuv!
