Jana Kokyová: Potomci nebyli při realizaci vítězného návrhu památníku jejich předků v Letech u Písku dostatečně vyslyšeni
Jsem neteří Čenka Růžičky, zakladatele Výboru pro odškodnění romského holocaustu zastupujícího přeživší a potomky po přeživších koncentračních táborů. Strýc byl taky klíčovou osobou v boji za uznání romského holokaustu a významně se podílel na uctění obětí bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku.
Podařilo se mu vyjednat odstranění velkovýkrmny prasat, která byla v 70. letech postavena na místě koncentračního tábora pro Romy a Sinty, a následně spolupracoval na vybudování důstojného památníku na místě utrpení našich předků. Ten má od roku 2019 ve správě brněnské Muzeum romské kultury (MRK). Jeho slavnostního otevření 23. 4. 2024 se bohužel nedožil, zemřel uprostřed nedokončené práce.
Ráda bych tímto reagovala na text Prosím, buďme fér! Boj o paprsky se jmény vězněných v Letech byl bojem o velikost písma, který napsala ředitelka muzea Jana Horváthová a publikovala ho bezprostředně po slavnostním otevření památníku. V textu shrnuje náročný úkol uložený zřizovatelem Ministerstvem kultury instituci, již dlouhodobě vede. Zaměřuje se především na vybudování betonového pietního kruhu vymezujícího původní koncentrační tábor, v němž byli vězněni i moji příbuzní.
Kruh slouží jako chodník pro návštěvníky a je zároveň poset paprsky, na jejichž krajích jsou jména vězňů tábora. Toto již bylo součástí návrhu vzešlého z krajinářsko-architektonické soutěže pořádané muzeem v roce 2019, kde usedli v porotě i zástupci přeživších.
Pisatelka nyní reaguje na pasáž z mého proslovu proneseného právě při otevření letského památníku, kdy žádám návštěvníky, aby nevstupovali na jména vězňů: „Na pietním kruhu jsou vyryta jména obětí. Tento kruh není zcela v souladu s naší romskou kulturou. Nevstupujte na jména, neboť chodit po jménech našich zesnulých je absolutně nepřípustné. Čeněk za tuto změnu bojoval do posledního dechu, bohužel jsme byli málo slyšeni.“
Čeněk Růžička, Jan Hauer, Rudolf Murka nebo Antonín Lagryn jako členové komise při soutěži nebo její přísedící, jejichž názor měl při výběru vítěze velkou váhu, i dle mého názoru skvělý návrh atelieru Jan Sulzer a Terra Florida, schválili. Avšak s výhradami: „Při diskusích poroty byla, především ze strany pozůstalých, vznesena námitka proti umístění jmen obětí v chodníku kolem centra tábora, které znamená, že návštěvníci budou po jménech šlapat,“ jak vyplývá z veřejně dostupného dokumentu Protokol o průběhu soutěže, zájemci si toto mohou dohledat na s. 39.
Porota dále doporučuje: „zvážit umístění jmen obětí v chodníku kolem kruhového prostoru, s ohledem na to, že pozůstalí toto považují za velmi nevhodné.“
S tímto se vyrovnává 2. návrh umístění jmen ateliéru pro další kolo mezinárodní soutěže na návrh památníku:
Ptám se tedy, řešila se v Muzeu romské kultury i tato varianta? Byl někdo z přeživších rodin k diskuzi přizván? Pokud tato varianta nebyla vhodná, vznikla někdy varianta, která byla potomkům představena jako alternativa? O ničem takovém totiž nevím.
Demolice prasečí farmy, kterou MRK úspěšně připravilo, byla zahájena 14. 7. 2022. Ten den se konal happening aktérů boje za odstranění této ostudy české společnosti. Čeněk Růžička se na dochovaných fotkách usmívá. S krumpáčem v ruce dostal možnost symbolicky ukončit jednu etapu budování památníku.
Někteří externí členové pracovní skupiny pro expozici opakovaně od podzimu žádali spolupracovníky MRK, aby informovali pozůstalé o přípravách expozice a podoby umístění jmen vězněných na kruhu (tehdy ještě bez znalosti skutečnosti o velikosti písma a faktu, že MRK i Terra Florida od v soutěži nabízené varianty s můstkem ustoupili), aby byli přizváni na společné setkání.
Následně MRK v prosinci zorganizovalo jednaní, kam přizvalo i zástupce rodin. Ti probírali varianty, jak jména umístit, aby to bylo v souladu s jejich kulturou. Jana Horváthová toto pracovní setkání shrnuje tak, že se projednávala velikost písma jmen vězňů: „Zásadní bylo nikoliv to, jak dnes někdo tvrdí, že jména jsou na zemi, ale jak jsou písmena velká, totiž jak je široký nerezový paprsek.“ Text následně popisuje nelehký boj samostatné ředitelky za zvětšení písma. Snad ho vedla i jako poctu zesnulému Čeňkovi Růžičkovi.
Myslím si, že ze strany muzea došlo k nedorozumění. Zásadní problém se současnou podobou je ten, že rodiny přeživších nechtějí, aby se po jménech chodilo. Je to v rozporu s doporučením formulovaným už po prvním kole soutěže. Riziko, že návštěvník památníku vstoupí na jména, zvyšuje i velikost paprsků, jež byla navržena tak, že písmena jsou pro člověka stojícího na kruhu obtížně čitelná.
Ukazuje se, že zhotovitel zvolil variantu bez nějakého viditelného oddělení jmen od zbytku pochozí plochy, a ač se podařilo dosáhnout zvětšení paprsku a fontu, jsou jména bohužel stále špatně viditelná, takže si příchozí návštěvník nemusí všimnout, že na jménech stojí. Zároveň ten, kdo na pietním kruhu hledá jméno někoho konkrétního, musí přistoupit hodně blízko, takže hrozí, že i on na jména stoupne.
To bylo i tématem jednání 16. 5. 2023, kterého se společně se mnou zúčastnili Rudolf Murka, Marie Hauerová, Dagmar Šubrtová dále pak Helena Sadílková, Renata Berkyová, architekt Jan Sulzer a zaměstnanci MRK. V tento den jsme všichni viděli paprsky se jmény naživo snad poprvé. Řešila se nejen velikost písma, ale i jejich nečitelnost a umístění.
Moje stanovisko bylo, že s předloženým návrhem nesouhlasím, i když budou jména zvětšená, bude se po nich chodit. Zápis ze setkání tento můj postoj nezohlednil, přestože v e-mailové komunikaci k tomu vybízeli i ostatní. Helena Sadílková např. reagovala: “Dobrý den, děkuji za zápis, prosím o doplnění té části diskuze, kde se ke šlapání po jménech a k navrhovanému způsobu ošetření vyjádřila paní Kokyová.”
Na konci února 2024, kdy už byl pietní kruh hotový, jsem měla jako účastnice mezinárodní konference Připomínka a výzkum holokaustu Romů a Sintů v 21. století možnost navštívit exteriéry památníku. Na vlastní oči jsem viděla, jak hosté při prohlídce letského areálu na jména vstupují. Následující den jsem do MRK psala e-mail, kde jsem na toto upozorňovala a projevila velké obavy, jak na to budou reagovat návštěvníci z řad potomků. Zajistila jsem tedy, že jména od „chodníku“ oddělím provizorně svíčkami a k tomu jsem získala finanční podporu Živé paměti, o. p. s.
Doufám tedy, že muzeum i nadále zabezpečí, jak autorka článku tvrdí, že se na jména, mezi nimiž je velké množství obětí, skutečně vstupovat nebude. Není to žádný chodník slávy, jak se nyní můžeme dočíst v reakcích k tématu na sociálních sítích. Jména totiž zahrnují především jména mrtvých, která jsou pro nás původní české Romy a Sinty posvátná.
Již v prosinci 2023 jsem ředitelku Muzea romské kultury také jménem rodiny požádala, aby se přestala zaštiťovat jménem Čeňka Růžičky, což se děje například i nyní, kdy je mu podsouváno, co si má o současné podobě jmen vězňů na pietním kruhu myslet. Žádám tedy opět takto veřejně: Čeněk Růžička usiloval i o to, aby byla společnost informována o tradicích a kultuře, která byla v době II. světové války téměř zničena. Patří k ní především úcta k mrtvým.
Vybudování důstojného letského památníku na světové úrovni k uctění obětí lze vnímat jako velké gesto české společnosti směrem k dlouhodobě ignorovanému a bagatelizovanému tématu romského holokaustu. Pevně věřím, že již i nazrál čas na připomínku a respektu ke kultuře těch, na které se mělo zapomenout. Tedy kultuře původních českých Romů a Sintů.
