Jan Houška: Investují se miliardy, situace ve vyloučených lokalitách se ale nemění
Je na místě, abychom byli hluboce znepokojeni dlouhodobým přetrváváním sociálního vyloučení a bezpráví, které postihuje nejen část romské komunity v sociálně vyloučených lokalitách v České republice. Navzdory deklarovanému úsilí a významným finančním prostředkům, včetně těch z Evropské unie, zůstává situace v mnoha sociálně vyloučených lokalitách kriticky neuspokojivá a stagnující.
Jsme po desetiletí svědky přetrvávajících, opakujících se problémů v oblasti bydlení, vzdělání, zaměstnání a přístupu ke zdravotní péči, které prohlubují sociální nerovnosti a brání plnému začlenění. Dlouhodobě se v těchto lokalitách vytvářejí životní podmínky, které generují negativní jevy, jako je například drogová závislost nebo kriminalita. To vše je výsledkem přetrvávající neefektivity dosavadních přístupů s podezřením na zakořeněné zvyklosti subjektů, které jsou součástí řešení sociálního vyloučení. Tyto přístupy nepřinášejí reálné výsledky a vyvolávají oprávněné otázky ohledně účelnosti a dopadu vynakládaných prostředků na tyto lokality.
Problémy s koordinací a opakující se analýzy potřeb, které navrhují stejná a velmi často neúčinná řešení, jsou příčinou toho, že výsledky nejsou adekvátní k vynaloženému úsilí a penězům. Jako model neúspěšnosti může sloužit Agentura pro sociální začleňování, kde se na základě kontrolní zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) z prosince 2024 ukazuje, že rozsáhlé finanční prostředky ve výši 2,8 miliardy Kč, které Ministerstvo práce a sociálních věcí investovalo z operačního programu Zaměstnanost na řešení situace v sociálně vyloučených lokalitách, přinesly pouze omezené a krátkodobé výsledky. Z toho 1,8 miliardy Kč bylo investováno do projektů koordinovaného přístupu.
Kontrola odhalila, že tyto projekty vedly k uplatnění na trhu práce pouze u 18 % původně nezaměstnaných či neaktivních účastníků (u starších 54 let jen 10 %). NKÚ kritizoval obecné definování účelu dotací, nesledování odstraňování klíčových příčin sociálního vyloučení a neefektivitu projektů, včetně neúčelného vynaložení 9,5 milionu Kč na tři projekty, které nevedly k žádnému pracovnímu uplatnění. Značná část (68 %) prostředků na projekty koordinovaného přístupu byla použita na osobní náklady, zatímco na přímou podporu cílové skupiny šla pouze malá část (přibližně 3 %).
Závěry NKÚ poukazují na omezené zlepšení situace navzdory značným finančním investicím. Situace by tedy přirozeně měla vyžadovat okamžitou a zásadní změnu přístupu – ale to se neděje. Právě Agentura pro sociální začleňování například stále zůstává organizací, která je považována za odborníka na sociálně vyloučené lokality. Otázkou zůstává, zda zodpovědné instituce a orgány mají vůbec nějakou sebereflexi – minimálně takovou, aby si přiznaly, že úsilí, které vynakládají, nemá žádný nebo jen minimální vliv na dané lokality.
Opravdu lze neustále čerpat z dotačních prostředků, aniž by byla vidět změna? Sociálně vyloučené lokality existují dekády, přesto neexistují výsledky, které by vedly k vytvoření funkčního modelu, jenž by uměl zlepšovat a řešit dílčí problémy. Je třeba se ptát, zda se tyto instituce a orgány konečně zaměří na skutečné řešení problematiky sociálního vyloučení s nutným důrazem na efektivitu – už proto, že přetrvávání problémů a neuspokojivé dopady jasně signalizují, že je třeba jednat jinak a s jasným cílem.
