Gwendolyn Albert: Cesta ke spravedlnosti pro ženy, jež byly nuceně sterilizovány, je dlouhá
Bude to již více než deset let, co jsem se poprvé dozvěděla o ženách, které
byly v bývalém Československu nuceně sterilizovány, i o tom, jak stejná praxe pokračuje
i ve 21. století. Už je to téměř deset let, co jsem se poprvé setkala s Elenou Gorolovou a mnoha dalšími ženami, kterým se to skutečně stalo. Když si
představuji, jaká je jejich cesta ke spravedlnosti, vidím je všechny uvnitř
jedoucího vlaku. Ten se občas na kolejích nečekaně zastaví, avšak nikdo nikdy
nevysvětlí ani cestujícím ani nám ostatním, kdy přesně se jeho dveře otevřou.
Nedávné rozhodnutí české vlády nepřiznat těmto ženám žádné vyrovnání je právě
takovým okamžikem, kdy se vlak se skřípotem brzd náhle zastaví. Občas, když k
tomu dojde, znamená to, že se někomu podaří vystoupit (obvykle jen jedné osobě). Zákon navržený ministrem pro lidská práva Dienstbierem vypadal
jako poměrně slušný klíč k otevření dveří všem cestujícím. Vláda se však bohužel
rozhodla jej v tuto chvíli nepoužít.
Česká republika není jedinou zemí, kde došlo k tomuto porušení práv žen. Děje se
to po celém světě. Příběh se v detailech liší místo od místa, avšak – jak nám v
roce 2013 ozřejmil zvláštní zpravodaj OSN pro otázky mučení a spolu s ním v
loňském roce také sedm agentur OSN – z pohledu lidských práv jde o stále stejné
týrání. Nabádání nebo nucení někoho k tomu, aby se nechal sterilizovat, je
nelidskou a nepřípustnou metodou sociální kontroly, která porušuje důstojnost
jedince.
V minulosti jsme měli štěstí vidět, jak bylo několika našim cestujícím umožněno
z vlaku vystoupit. Jde o hrstku těch několika málo žen donucených ke
sterilizaci, které dostaly svou „šťastnou jízdenku“ – podařilo se jim totiž
získat právníky a zavčas se obrátit na soud. Řidič je vysadil na zvláštních
nástupištích určených právě pro jednu osobu, která jim vybudoval soud. Získaly
svobodu jít dál.
Tímto vlakem však ujíždí stovky žen. Vlastně je to tak, že čím dál po kolejích
člověk dohlédne, tím více vagónů uvidí. Když se před svou smrtí k otázce
množství žen, kterým byla od 60. let na území celého bývalého Československa
sterilizace provedena, vyjádřil pro český tisk bývalý ombudsman Otakar Motejl, přiznal, že jejich počet by mohl být až 90 000.
Tyto ženy do jedoucího vlaku nenastoupily ze své vlastní vůle. Byl to stát, kdo
celý tento systém vybudoval, a opět jedině stát má moc odemknout jeho dveře a
pustit je ven. Stát samozřejmě vůbec nehlídal počet těch, které byly do tohoto
vlaku násilím vtlačeny. Ani netuší, kolik žen bylo proti své vůli sterilizováno.
To však není problémem cestujících. Je to problém státu.
Některé z cestujících, jako například Elena Gorolová, se situaci samozřejmě
snaží postavit, spočítat sebe i ty ostatní kolem a předat řidiči vlaku zprávu o
tom, kolik malých „nástupišť pro jednu osobu“ je třeba na to, aby se vlak
vyprázdnil. Pohybovat se mezi jednotlivými vagóny tohoto vlaku nebo komunikovat
s jeho okolím však není vůbec snadné.
Procesy odškodnění nejsou v České republice ničím neznámým. Stát zde odškodnil
církev za vyvlastněné kostely, kterých se zmocnil komunistický režim. Odškodnil
členy protikomunistického hnutí za jejich utrpení. Česká a Slovenská Federativní
Republika odškodnila osoby, které byly během vojenské služby internovány v
táborech nucených prací pro svou údajnou politickou nespolehlivost.
V roce 2009 se česká vláda obětem nucených sterilizací oficiálně omluvila. Bylo
to jakoby cestujícím tlampačem oznámili: „Omlouváme se, že vám všem někdo dal
lístek na tento vlak“, avšak jeho dveře zůstaly uzavřeny. A komu by si tyto
cestující měly stěžovat, že jsou v něm zaseklé, když jim nikdo ani nepohlédne do
tváře?
Pokud víme, hlavní námitkou proti tomu, jak s tímto vlakem naložit, je, že český
stát neví, kolik v něm cestuje osob a jak nákladné bude pustit je ven, kolik
„nástupišť pro jednu osobu“ bude třeba postavit. Existuje však jediná možnost,
jak to zjistit: podívejte se do vlaku, který jste vypravili, a spočítejte je.
Nedávno podaný návrh vládě nebyl dokonalý. Například skutečnost, že by jeho
program měl řídit ministr zdravotnictví, pravděpodobně nebyla ideálním řešením.
Byl by to ale ohromný krok směrem vpřed nechat cestující, strojvůdce vlaku a
vůbec nás všechny, kdo cestu tímto vlakem sledujeme, abychom mohli jeho jízdu
ukončit.
Tyto ženy trpěly mučením, které by zajisté mělo být považováno za srovnatelné,
ne-li dokonce za nesrovnatelně důležitější, než potřeba vrátit vyvlastněný
majetek jeho vlastníkům. Je třeba, aby tato cesta skončila v bezpečí a zajistila
spravedlnost pro všechny osoby po ní jedoucí.
