David Beňák: Pokud by se odpovědní zamysleli nad dostupností bydlení, nebyly by potřeba speciální dávky
Obecná dostupnost bydlení v České republice je velmi různá. I na tomto trhu
existují mnohé problémy včetně diskriminace. Diskusí na téma, zda každému musí být
zajištěno bydlení či nikoliv a co vlastně znamená formulace v Evropské sociální
chartě „Každý má právo na bydlení“ bylo vedeno mnoho. Výsledek je takový, že se
to nepodařilo stanovit do dnes. Je to smutné a tragické. Mnoho rodin i
jednotlivců je nuceno žít na nevyhovujících ubytovnách, kde se platí takové
částky za ubytování, že to lze srovnat s cenami pronájmů bytů v centrech velkých
měst. Bohužel přímá úměra mezi výší platby za bydlení v těchto ubytovnách a
kvalitou není.
Poslední vlády používaly neúčinný lék
Tento tragický stav je důsledkem nedostatečné vize několika posledních vlád.
Deregulace nájemného, která měla být tím zásadním lékem, moc nezabrala a tak
můžeme s klidem říci, že infekce stále trvá. Ba co víc, v mnoha regionech,
městech či lokalitách se situace zhoršila.
Co zhoršení způsobilo? Je to
nekvalitní koncepce bydlení. V té stávající chybí to nejzásadnější a to jsou
lidé, kteří potřebují bydlet. Ministerstvo pro místní rozvoj a Státní fond
rozvoje bydlení selhali téměř na plné čáře. Stali se pouze rozdavači peněz na
stavební projekty.
Člen České strany sociálně demokratické. Kandidát na čísle 9. do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR za volební obvod Praha.
Dostupné bydlení místo sociálního bydlení
Úmyslně nepoužívám pojem „sociální bydlení“, který je velmi rozšířen a zcela
nevystihuje tu základní potřebu a zužuje diskuzi pouze na určitou skupinu
obyvatel. Pod termínem dostupné bydlení je nutné si představit mnohem širší oblast než
pouze tzv. přidělování či pronajímání bytů.
Za prvé je nutné podporovat dostupné
přiměřené bydlení, a to nejen formou výstavby, ale i pronájmu.
Za druhé politika
bydlení musí mít takový charakter, aby předcházela, omezovala a odstraňovala
bezdomovectví. Bezdomovectví je totiž širší než jen ten obrázek, který můžeme
vidět například v Praze u hlavního nádraží. Mezi bezdomovce patří mnoho mladých
jednotlivců, párů, rodin s dětmi, seniorů i zdravotně znevýhodněných, kteří
pobývají u svých příbuzných, přátel nebo známých v často stísněných podmínkách.
Za
třetí je to cena bydlení. Cena bydlení by neměla být překážkou k získání
bydlení. V případě těch nejchudších se na bydlení přispívá dávkami pomoci v
hmotné nouzi a dávkou státní sociální podpory.
Jak se může stát bydlení dostupné
Pokud bychom se chtěli inspirovat v zahraničí, tak nalezneme mnoho zajímavých
modelů. Mnohé ale nejsou použitelné pro Českou republiku. Jsou totiž založené na
odlišné legislativě, tradici, kultuře, solidaritě a ekonomice.
Zásadním hráčem
je stát. Česká republika se obává vlastnit byty a pronajímat je. To je zásadní
chybou. Protože právě to by jistě v mnoha lokalitách byla ta potřebná pomoc.
Druhou cestou může být partnerství se soukromými majiteli bytů. Určitě by byli
ochotni učinit dohodu, ale nikdo s nimi nejedná.
Třetí cestou je podpora
programů nevládních neziskových organizací. Určité zkušenosti s takovými
programy v České republice jsou a je tedy možné se poučit a realizovat něco co
bude mít smysl a bude to efektivní.
Čtvrtou cestou je podpora obcí. Vedle obcí,
které vlastně žádnou bytovou politiku nerealizují, je řada obcí, které se o to
snaží. Ale podpora státu není dostatečně flexibilní a efektivní.
Pokud by se odpovědní politici a úředníci skutečně nad dostupností bydlení
zamysleli, možná by nebyly potřeba ani speciální dávky na bydlení.