David Beňák k debatě o inkluzi: Neviditelní a neslyšitelní
Společné vzdělávání je základní a normální přístup ke vzdělávání, který musí
být v České republice standardem. Je to dobrý standard. Chápu, že diskuse
o společném vzdělávání je považována za spíše výhradně odbornou. V řadě médií se
k tomuto tématu vyjadřují téměř výlučně speciální pedagogové, pedagogové,
psychologové apod. Jak tomu může tedy běžný člověk porozumět?
Musím
přiznat, nebylo by totiž fér to neuvést, že pokud je dítě ve “speciální” třídě,
kde je pouze 10 žáků i méně, a probírané učivo není nikterak náročné, tak to
jistě v daném čase dítěti i rodičům vyhovuje.
Odpovězme si na to, ale proč
to tak je. Vyhovuje to rodičům, kteří často sami jsou absolventi zvláštní
školy anebo základní školy, kterou opustili v nižší než 8 či 9 třídě. Takové
vzdělávání, jak se můžeme dočíst v některých bulvárních a dalších médiích je
vlastně v pořádku, protože když dítě nestačí v běžné škole, a je úplně z jakého
důvodu (psychologické testy, anticiganismus učitele nebo ostatních rodičů…), tak
zaplať pan bůh chodí aspoň do nějaké školy.
Pokud nějakému čtenáři
tento přístup připadá naprosto v pořádku, pak ať určitě dále nečte. Hrozí
totiž nebezpečí rozčílení.
Zvláštní školy zdecimovaly romskou komunitu v ČR
Má odpověď na tuto situaci je: není to v pořádku! Tento stav, který tu v bývalém
Československu a následně v České republice fungoval, zdecimoval do značné míry
romskou komunitu a nejen tu, de facto každé dítě, které jaksi neodpovídalo
výkonností normě tehdejšího, ale i nynějšího školství.
Současná generace
Romů v produktivním věku je více než z poloviny nezaměstnaná a důvodem není
pouze to, že jsou Romové a nechtějí pracovat, ale také to, že nejsou vůbec
konkurenceschopní na trhu práce, neboť velký počet z nich má pouze základní
vzdělání na zvláštní škole nebo na základní škole.
Tento typ škol produkuje
lidi závislé na sociální pomoci. Nad Romy se zlomila hůl, protože česká
škola (až na konkrétní výjimky – konkrétní učitele, konkrétní školy) nedokázala
vzdělávat jen trochu odlišné děti v běžných základních školách.
Romský
původ není zdravotní postižení
České školy se musí pozvednout a umět
vzdělávat všechny. Moderními metodami a přístupy a s respektováním vzdělávacích
potřeb dětí.
Nepochybně je vhodné některé děti s obdobným typem zdravotního
znevýhodnění vzdělávat v jedné skupině a nikdo to asi nebude považovat za špatné.
Ani jejich rodiče, ani odborníci.
Nelze však přijmout to co doposud bylo a
do určité míry je v mnoha školách standardem, že takovým typem zdravotního
znevýhodnění je i romský původ.
V Česku i na Slovensku jsou tisíce příběhů o
tom, jak byli rodiče i děti přesvědčovány, že zvláštní škola je pro ně to
nejlepší. Jsou tisíce příběhů o šikaně z důvodu etnicity. Tisíce příběhů o
dobře míněných radách a rozhodnutích, které vedly k nezaměstnanosti a chudobě.
Příběhy o tom, že vytváření tříd jen z romských žáků je naprosto normální.
Jsou to ale příběhy neviditelných a neslyšitelných. Kritici, kteří říkají,
že takové věci se nedějí a nikdo tak k romským dětem nepřistupoval, lze těžko
označit za kompetentní se jakkoliv odborně k této oblasti vyjadřovat. Nejspíše
jsou to ti, kteří se na takových praktikách sami podíleli a podílejí.
Společné vzdělávání je o vzájemném poznávání
Inkluzivní vzdělávání je
přirozené a dobré. Je to přístup, který je funkční a pomáhá přibližovat lidi
navzájem. Osobně znám spousty odborníků, kteří mají totožný názor jako já.
Vzájemné poznání je základem pro to, aby se lidé neposuzovali pouze podle
viditelných odlišností, ale podle jiných kvalit. Není to klišé. Dovoluji si
věřit tomu, že toto si přeje alespoň jednou denně každý z nás a nemusí jít přeci
vždy o důležité věci jako je přijímací pohovor do nového zaměstnání.
Byl
bych, ale velmi nerad, kdyby čtenář zaujal postoj, že v českém školství je vše
špatně. Tak to není. Určitě tu jsou učitelé, kteří se snaží každý den svou práci
dělat co nejsvědomitěji a jsou svými kolegy, žáky i rodiči žáků za to obdivováni.
Stejně to tak platí i o školách a školních poradenských pracovištích.
Přesto však existuje stále nezanedbatelný počet těch, kteří se k tomu takto
nestaví či dělají opak. Společného vzdělávání se není třeba obávat. Naopak je
třeba se obávat těch, kteří se domnívají, že to nic dobrého nepřináší.
Autor je absolventem studia pedagogiky na Filozofické fakultě Univerzity
Karlově, kde pokračuje v doktorandském studiu
