Nejintenzivnější zkušenost z romsko-ne-romské spolupráce jsem udělala, když jsme víc než půl roku zkoušeli a pak téměř dva roky hráli s divadlem dvě představení, která tvořili dohromady Romové a ne-Romové. Vlastně si nedovedu představit prostředí, v kterém by bylo pravděpodobnější narazit na kulturní rozdíly. Společná tvorba příběhů, zkoušení, stres před představením, stres při představení, těsnání se v malé šatně a plné hlediště. Nic. Nikdy nic. Zkoušela jsem se herců opatrně zeptat, protože mi to nešlo do hlavy. Nic. Koukali na mě – Romové i ne-Romové a jen krčili rameny a culili se na sebe. Chvílemi jsem měla pocit, že můžu celou vědu pověsit na hřebík. Kulturní rozdíly jsou přece realita, jenže v téhle skupině prostě neexistovaly.
To když jsem se na jednom semináři ke kulturním rozdílům zeptala skupiny učitelů, jak tráví dušičky, měli jsme rozdílů hned celou hromadu. Někdo zapaluje svíčky u fotky zesnulého doma, jiný chodí na hřbitov, někdo jen na hrob, někdo nikam, někdo z povinnosti, jinde rodinná tradice, někde spousta stresu, jinde ani nezaznamenají, že dušičky jsou. Čím to?
V divadelní skupině mi to nedalo a zkoušela jsem se tedy v následných rozhovorech dopátrat toho, jestli herci zaznamenali cokoli, co by mohlo sloužit jako vodítko pro překonání kulturních rozdílů mezi Romy a ne-Romy. Vždycky, když používáme tyhle kategorie my a oni, tak se přece existencí rozdílů donekonečna zaklínáme.
Když jsem se herců ptala odděleně, příběh se přeci trochu probarvil. Ne-romští herci na rozdíly nenarazili, jen je zaskočilo, že jejich zkušenost s nějakou nepohodou nebo útlakem je minimální prostě proto, že nemají jinou barvu pleti. Až v kontaktu s lidmi, kteří zažili skutečný rasismus, si uvědomili, že barva pleti roli hraje. Nikoli v divadelní skupině, kde byli všichni dohromady, měli se rádi a něco společně tvořili, ale ve veřejném prostoru, kde není vztah, kde je jen anonymní dav nebo ještě anonymnější facebook, kde jsou lidé, kteří jsou si často vzájemně ukradení.
Když jsem se na to samé ptala romských herců, viděli to podobně. Největší rozdíl byl v tom, jak si dovedli představit útlak, pak už ne. A samozřejmě by se dalo mluvit o tom, kdo ohřívá nebo neohřívá jídlo, jak se vartuje u zesnulého nebo kdo patří do nejužší rodiny. Jenže to byly všechno snadno vysvětlitelné věci, které měly jeden zásadní rozměr – neměly vůbec žádný vliv na vztahy. Protože když je vztah dobrý, tak i tyhle rozdíly snadno vysvětlíme a mohou nám připadat zábavné, zajímavé, máme si alespoň o čem povídat. O kulturních rozdílech toho bylo napsáno už hodně. Umíme popsat jejich dimenze od těch vnějších, jako jsou rituály, symboly, přes rozdíly v hodnotách, až po hluboké vrstvy kultury, které nám naskakují jako automatická reakce na to, co se kolem nás děje. Jejich automatičnost je srovnatelná s tím, když píšeme naší dominantní rukou. Když chceme tu samou větu najednou napsat druhou rukou, je hned problém srovnatelný s tím, co zažíváme, když se ocitneme v prostředí, které je odlišné od toho, kde jsme zvyklí fungovat.
Jenže se zároveň zdá, že kulturní rozdíly se někdy používají jako mantra, která nám zabraňuje v tom mít druhého obyčejně rád. Když spolu dva lidé něco dělají, je jim spolu dobře, mají radost z toho, co se jim daří, tak se prostě nějak domluví, a to, jestli jeden nebo druhý ohřívá nebo neohřívá jídlo je dost jedno. Jen si z těch strachů z rozdílů někdy vytvoříme takového bubáka, který nám zabrání s druhým si vůbec něco začít. A mám opakovaný pocit, že tohle se často děje mezi Romy a gadži. Jako bychom k obyčejnému kontaktu potřebovali nějakou extra kvalifikaci. A přitom vzhledem k tomu, že jsme se všichni narodili v téhle kotlině, toho společného máme víc, než bychom si dovedli často představit. Hlavní rozdíl je v tom, jak kdo z nás vnímá to, že je tady chtěný, vítaný. A jsme zpátky u vztahů.
Po výzvě minulého týdne jsem zažila několik zajímavých reakcí. Mám spoustu gádžů, kteří se hlásí a chtěli by vytvořit dohromady něco s Romy a pracujeme na tom, jak je propojit. A zažila jsem pár reakcí od Romů, kteří mají pocit, že „na to nemají, nejsou na to připraveni“. Bubáků je tady spousta, ale naštěstí už máme i zprávy od lidí, kteří něco společně dělali. A ty rozhodně nejsou nepovzbudivé. Na závěr bych tedy ještě jednou ráda dala slovo hercům z naší romsko-ne-romské divadelní skupiny:
„Když se seznámím s někým novým, tak mi strašně dlouho trvá, než se s tím člověkem začnu nějakým způsobem bavit. A když jsem přišla poprvý k vám (do divadla), tak tam nebyl nikdo jakoby pro mě. S kým bych se dokázala ňák bavit. Nikdo prostě…, nikdo mi tam jakoby… Já nevím jak to mám říct…No, prostě nikdo mi tam neseděl a já to takhle mám vždycky. A prostě potom, po tý době, tak se mi úplně změnil pohled, jako na všechny. Jak jsme pak o tom začali mluvit, tak se mi to úplně přehodilo. Z ničeho nic to bylo tady a přehodilo se to. Takže to bylo pro mě takový překvapující.“
„No mně to dalo jinou perspektivu. Prostě ale asi celýho světa. Mám takovej pocit, že se dívám jinak na Romy, i když já jsem se na ně nikdy nedívala špatně, ale teď je to víc v pohodě, protože jsou prostě fakt normální. Protože jak jsem s nima nikdy nebyla v kontaktu, tak fakt jako, nevyvozovala jsem z toho nějaký závěry, ale teď prostě vím, že jsou v pohodě. Postě asi jsem jiná.“
„Jsem na to citlivější. Já jsem v životě nevnímala, že jsou kolem mě Romové. Prostě bylo mi to tak nějak jedno. Teď už vím, že jsou kolem mě a že je vidím.“
