„Danočka, ja palučila azyl“ volá na mě, jakmile vejdu do dveří. Má na sobě
dlouhou sukni, nahoře sešlou jupku a květovaný šátek okolo hlavy. Přišla před
nějakou dobou jen s uzlíčkem, protože víc toho v rámci války v Čečně nestihla
sbalit. A doufala, že se v Čechách usadí. Její zvolání mi ale přišlo divné. Psal
se tehdy rok 2002 a doba čekání na první rozhodnutí se počítala na měsíce.
Povídám jí – „a kde ho máte? Máte na to nějaký papír?“ Zvedla ukazováček a říká
– „krasivaja bumažka“. Zanořila se do skříně a začala hledat. Místnost byla spíš
holobyt než pokoj. Oprýskané stěny, v rohu trochu plísně, stůl a tři židle,
pryčna, vytrhané zásuvky a společný záchod na špinavé chodbě. A už má v ruce
obálku a pečlivě prozkoumává razítka na všech lejstrech, která tam má. Hledá ten
jeden papír, jehož razítko se jí vrylo do paměti, a které pro ni znamená
vstupenku do svobodného světa. Konečně ho najde a podává mi ho. Česky je tam
napsáno, aby se paní dostavila k vstupnímu pohovoru pozítří dopoledne. Kdyby
nepřišla, mohla být vyhoštěna. A když přijde, tak její čekání teprve začne.
Tomu, co bylo napsané na papíře, rozumět nemohla. Bylo to napsáno česky a paní
byla negramotná. Jednotlivé dokumenty rozlišovala jen podle razítka. Azyl ještě
zdaleka neměla.
Mezi uprchlíky, za kterými jsem tehdy každé pondělí jezdila, to byla jediná
negramotná žena, kterou jsem kdy potkala. Byla už stará a tam, odkud přišla,
čtení a psaní nepotřebovala. Až teď, když čekala na azyl. Občas na ní myslím,
jak to s ní asi dopadlo? Mohla tady zůstat? V roce 2002 přišlo do České
republiky na 18 000 žadatelů a jen 87 osob azyl skutečně dostalo. Byla mezi
nimi? Vedle ní bylo v uprchlickém táboře spousta doktorů, právníků, učitelek a
zdravotních sester, inženýrů i obyčejných dělníků, matek s dětmi, které po cestě
nebo ve válce ztratily otce, i spousta mužů, kteří čekali na scelení rodiny.
Všechny čekaly stejné stěny, které nebyly tak nevlídné proto, že byly holé, ale
proto, že se v dlouhých měsících čekání stávaly symbolem nedostatku přijetí tam,
kde hledali nový domov.
Tehdy mi jejich podmínky a právě tahle za nehty lezoucí nejistota naháněla
hrůzu. Vždycky, když jsem večer jela domů, mi připadalo, že o moc bezvýchodnější
to v životě už být nemůže. Až letos, když komisař OSN pro uprchlíky oznámil, že
v roce 2016 utonulo rekordních 5000 uprchlíků, mi připadá, že jsou momenty, kdy
bezvýchodnost může být ještě nesrovnatelně větší. Na lodi, ve člunu, když oba
břehy jsou ještě dál než možnost získat azyl v moři byrokratických předpisů.
Jeden známý mi k tomu vyprávěl příběh téměř vánoční. Jeho dobrý kamarád –
říkejme mu třeba pan R., pracoval kdysi na lodi, která se plavila mezi
Tonkinským zálivem a Evropou. Při jedné plavbě narazila loď na přetíženou bárku
s vyčerpanými uprchlíky, kteří volali o pomoc. Posádka lodi měla přísný zákaz
uprchlíky na palubu brát – jednalo by se o protizákonné převážení lidí do
Evropské unie. Pan R. se ale na bídu těch lidí nevydržel dívat. A začal
vyjednávat s vedením lodi. Slíbil, že když uprchlíky naloží, vezme všechno na
sebe a ostatní se nechali obměkčit. Po přistání v Evropě uprchlíci požádali o
azyl a pan R. skončil ve vyšetřovací vazbě na 48 hodin. Vyhodili ho z práce a
musel k soudu. Humanitární organizace se ale zaručily za to, že se o takto
dovezené uprchlíky postarají a pan R. vyvázl s podmínkou….
Oba tyhle příběhy se staly už před nějakou dobou. A nemají nic společného s
aktuální uprchlickou krizí, ani s množstvím utonulých v roce 2016. Mají ale něco
společného s Vánocemi. Uprchlíci jsou lidé, kteří si nevystačí sami. Potřebují
někoho, kdo jim přečte dopis a vysvětlí jim, kdy kde mají být, potřebují někoho,
kdo se za ně přimluví, aby neutonuli v rozbouřeném moři, potřebují zkrátka lidi,
kterým nejsou lhostejní a kteří se na jejich bídu, stejně jako pan R., nemohou
dívat. Kteří se nechají pohnout soucitem, který se nevyplácí.
Moře je daleko a na lodi málokdo z nás pracuje. Ale tyhle vánoční vzpomínky se
mi propojily s tím, co jsem letos zažila v Praze. Vzít si k sobě na Štědrý den
někoho neznámého, kdo je v nouzi, je prý u Romů naprosto běžná praxe. Moji
kamarádi z legrace hořekovali, že svoji letošní neznámou už považují za natolik
známou, že budou muset na příští rok kromě ní hledat ještě někoho jiného. Trochu
jsem se zastyděla. Kdybychom tohle dělali všichni, tak bylo na světě na letošní
Vánoce možná o 5000 lidí víc.
