Dana Moree: Bludný kořen, příkopy a po-žatecká kocovina
Je to, jako kdybychom společně překročili bludný kořen. Pořád to dokola opakujeme – Romové a ne-Romové, gádžové a Romové, dokonce jsou „další cigáni, co si hrajou na gádža“…. To, že tyhle příkopy existují, víme. Otázkou po Žatci je ale podle mě to, jak je překonat. Jedno je totiž evidentní, příkopy ne-příkopy, má mě rád – nemá mě rád, pokud chceme, aby se situace uklidnila a žilo se nám společně dobře, tak se vzájemně potřebujeme a musíme táhnout za jeden provaz. Jenže jak to udělat a kde je konec toho lana, že?
Naštěstí nejsme na světě sami, kdo si s tímhle rébusem láme hlavu. A existuje na to spousta teorií. Jedna z nich říká, že když se budeme společně stýkat, tak to pomůže – zjistíme, že všichni jíme příbory, ráno se protahujeme, večer zíváme a bude nám společně dobře. Jenže se ukazuje, že takhle jednoduché to není. Jednak by mě zajímalo, kolik je prostředí, kde se Romové a ne-Romové, po-gádžení Romové a ne-pogádžení Romové nebo další jedni a druzí skutečně potkávají? Já několik takových prostředí znám a moc si jich vážím. Ale znám spoustu lidí, kteří by něco takového ocenili a nějak nevědí, na jaké telefonní číslo zavolat. A navíc se ukazuje, že kontakt sám o sobě nestačí. Pokud nemáme ochotu se také změnit, v čemž možná spočívá další malý háček.
Hammer a Bennett přišli se zajímavým poznatkem, že pokud není setkání doprovázené reflexí a ochotou změnit svůj pohled na svět, často ke zlepšení nevede. Podívat se na svět očima druhého přitom není požadavek jen na chvilku. Jde o to nechat se touto změněnou perspektivou také proměnit, jde vlastně o ochotu permanentně transformovat a předefinovávat své vnímání, adaptovat ho na to, co se děje a přemýšlet o všem, co děláme, také z perspektivy těch ostatních.
Před několika lety jsem dělala výzkum mezi učiteli o tom, jak se jim daří s multikulturní výchovou. Zpravidla to nebylo nic moc až na výjimky. Ti ale byli zároveň nositeli nějakého silného příběhu. Jedna paní učitelka vyprávěla, jak pracovala několik let v uprchlickém táboře hlavně s dětmi. Jejich příběhy jí změnily život. Po pár letech už neměla sílu na to jezdit do tábora, ale začala učit a rozhodla se, že pro ni je důležité učit děti tak, aby byly schopné vnímat ty druhé a byli ochotni jim pomoct. Prostě proto, že na vlastní oči několik let viděla, jaké má důsledky, když se to neděje. Jiný učitel vyprávěl, jak cestoval půl roku po Kavkaze.
Byl v šoku, jak se ho místní vždy ujali, na cestě mu pomohli. Větší šok ho ale teprve čekal. Po návratu do Česka zažil studenou sprchu lhostejnosti. A ten si řekl, že je dobré, aby děti lhostejné nebyly. Takoví učitelé zažili přesně to, o čem píše Hammer a Bennett – změnu perspektivy, která byla natolik silná, že otevřela nové možnosti v životě a ochotu dělat věci jinak. Ne proto, že se to musí, ale proto, že to dává smysl. Podle Hammera a Bennetta (2003 : 424 a 426) lze lidi umísti na škálu mezi etnocentricmem – tedy představou, že to, jak já jsem zvyklý/á věci dělat je jediné správné – až po etnorelativismus – tedy představou, že moje zvyklosti a představa o správnosti toho či onoho, je jen jednou z mnoha. Většina lidí miluje kvízy a tak si můžeme třeba zkusit položit stejné otázky, jako tito dva výzkumníci v rámci svého výzkumu.
Tak tedy schválně:
Máte pocit, že je kolem vás hodně kulturních rozdílů?
Jaké potíže založené na existenci kulturních rozdílů podle vás existují?
Když dojde na lámání chleba, je podle vás důležité upřít pozornost na kulturní rozdíly nebo na to, co je podobné?
Snažíte se zjistit víc o kulturách kolem vás?
Snažíte se přizpůsobit vaši komunikaci lidem z jiných kultur?
Má význam podívat se na svět očima druhého člověka?
Máte pocit, že jste příslušníkem dvou a více kultur, které vás vedou k promýšlení vaší vlastní identity?
Máte pocit, že jste v těchto kulturách aktivní?
V současné situaci je těžké říct, co smysl má a co ne. Těžké může být i to, že každému dává smysl něco jiného. Někdo chce zakládat Romské politické uskupení, jinému to přijde zbytečné, někdo chce organizovat demonstraci, jiný vidí základ v každodenní mravenčí práci. Někdo chce změny organizovat s gadži, jiný má pocit, že všichni gádžové jen nenávidí Romy a nechce o nich ani slyšet.
Jak postavit mosty mezi těmi mnohými MY MY MY a ONI ONI ONI? Možná by stačilo, kdybychom každý dělal to, co umíme a uznáme za vhodné a s respektem pomáhal druhým v naplňování jejich snů. Výše zmíněné otázky z výzkumů by nám třeba mohly pomoct zamýšlet se nad tím, jak se na všechny příkopy můžeme dívat a čím je můžeme eventuálně zasypávat. V zemi poseté příkopy se totiž hrozně špatně staví cesty. A my nové cesty nutě potřebujeme, po nich se nám totiž všem bude chodit společně lépe.
