Bisterdo darunkos: Zapomenutý dárek. Vánoční povídka Stanislavy Ondové
Anna doběhla na nádraží a ztěžka nastoupila do vlaku. Dosedla na první prázdné místo u okýnka a v duchu děkovala, že spoj nakonec stihla. Vlak se pomalu rozjel. Sledovala zasněženou krajinu, která se pomalu nořila do tmy.
„Máte tu volno?“ zeptal se vysoký prošedivělý muž v elegantním kabátu.
„To víte, že ano,“ opověděla a snažila se napěchované tašky vměstnat pod nohy.
„Vydržte, dám vám aspoň tuhle tašku nahoru, ať vám tady nepřekáží,“ navrhl a Anna mu byla vděčná. Po chvilce si všimla, že ji elegán pozoruje.
„Omlouvám se,“ odkašlal si, „nejste náhodou Anička Gažiová?“ Překvapením vytřeštila oči. „Vy si mě asi nebudete pamatovat,“ pokračoval, „pracoval jsem s vaším Jožkou na dráze,“ usmíval se.
„Panebože! Láďa, že? Tak vás bych vůbec nepoznala. To už je let!“ rozzářila se.
„No to je. A jak se máte? Co Jožka?“ vyptával se jí.
„Zemřel před třemi roky, měl nemocný srdíčko,“ zachvěl se jí na okamžik hlas.
„To je mi líto. Měl jsem Jožku rád, byl to férovej chlap…“ Anna přikyvovala. Její manžel byl celý život zaměstnaný na železnici a vypracoval se na průvodčího. Byla s ním od svých šestnácti. Pořád si ještě nezvykla, že už tu není. „Moje paní už taky zemřela, před pěti lety,“ prolomil Ladislav ticho.
„Ale vy máte dvě děti, ne?“ zeptala se Anna.
„Jen jedno, syna. Žije v Austrálii a daří se mu celkem dobře. Pamatuju si, že vy jste měli tři, nejmladší byla Alenka?“
„Tak tý už je třicet,“ mávla rukou a dodala, že je pětinásobnou babičkou.
„A kam jedete?“
„Domů, pořád bydlím v tom vechtru v Březně, co jsme s Jožkou dostali před třiceti lety. A jsem moc ráda, že mě tam nechali. V domě jsou všechny moje vzpomínky. A co vy, chystáte se na Vánoce za synem?“
„Ale co vás nemá, ta dálka už pro mě není. Budu doma. Od tý doby, co umřela manželka, Vánoce zas tak neprožívám. To u vás to bude jiný, když už máte vnoučátka…“ Mlčky přikývla. Připadalo jí nevhodné chlubit se, že se u ní doma sejdou všechny děti s rodinami, i když byla hrdá, že tuto tradici udržují. Vlak začal brzdit. Uvědomila si, že musí vystoupit. Popadla bundu, tašky a už se drala ke dveřím. Z chodbičky se s Ladislavem ještě stihla rozloučit.
„Přijďte někdy na kafe, však víte, kde bydlím. Šťastné Vánoce, Láďo.“
„Vám taky hezké svátky, Aničko. Děkuju. Přijdu rád,“ usmál se.
Z okna vlaku pozoroval její pomalu se vzdalující siluetu. Při pohledu na tašku, kterou osobně nasoukal nahoru nad sedadla, mu v tu ránu zmizel úsměv ze rtů. Sundal ji opatrně dolů a položil vedle sebe. Věděl, že dnes už se za Annou nedostane, ale hned ráno se o to pokusí.
Došla domů celá uřícená. Jak to ten Láďa dělá, že vypadá pořád tak dobře, nachytala se při myšlenkách na něj. Při vykládání dárků na stůl jí došlo, že jednu tašku nechala ve vlaku. Byl v ní dárek pro vnučku, na který se malá tak těšila. „Jak se ti to mohlo stát?!“ divila se dcera, když jí to celá nešťastná volala. Ten večer jí bylo opět úzko. Vzala si jeden z léků, které jí po smrti manžela lékařka předepisovala na úzkosti, a lehla si do prázdné manželské postele. V domě bylo hrobové ticho.
Ráno si připravila turka, pustila televizi a na mobilu si prohlížela Facebook a příspěvky známých a příbuzných. Vyrušilo ji až zaťukání na domovní dveře.
„Dobrý den,“ mával na ni přes okno Ladislav a v ruce držel tašku s dárkem pro vnučku. Spráskla ruce radostí.
„Vy jste tak hodný! Ani nevíte, co jsem si prožila, když jsem zjistila, že jsem ji nechala ve vlaku. Moc vám děkuju!“ tiskla Ladislavovi ruku a pozvala ho na čaj.
„Když jsem tu byl naposledy, vypadalo to tu jinak. Po domě vám ještě běhaly děti, všude bylo plno hluku a radosti,“ vzpomínal a posadil se za stůl.
„To už je dávno,“ postavila před něj čaj a tác s cukrovím. Pak spolu seděli a vyprávěli si o svých blízkých.
„Už to bude deset let, co žije syn v Austrálii. Dostal se k dobrý práci, oženil se a už tam zůstal. S manželkou jsme za nimi stihli jet jen jednou, pak jsem tam byl sám, naposledy před dvěma roky. Člověk stárne a už si netroufá na tak dlouhou cestu. Samota je zlá Aničko, ale to vy neznáte, při tolika dětech a vnoučatech…“
„To byste se divil, Láďo. Pomáhají mi, vezmou mě na nákup nebo k doktorovi, ale dům je věčně prázdný. Mají svý životy. Často mi volají, dcera a snachy každý den, ale jinak moc dobře vím, co je samota. Když nejedu já za nima, ani bych je neviděla. Jezdí jen na Vánoce, Velikonoce a moje narozeniny, občas na víkend. Když Jožka žil, neuvědomovala jsem si to. Byli jsme spolu, jeden pro druhýho, ale teď se cejtím opravdu opuštěná.“
Láďa se díval do jejích smutných očí a nesměle ji pohladil po hřbetu ruky. Rozuměl jí. A ona to věděla.
„Nebudeme si tykat?“ rozsekla Anna ticho.
„A víš, že bych chtěl,“ usmál se Láďa a podal jí ruku.
„Láďo, a víš ty co? Co kdybych tě na zítřek pozvala k nám, na Štědrý večer. Přišel bys?“ zeptala se zničehonic Anna.
„A nebude to dětem vadit?“ zapochyboval.
„Nebude, vždyť jsi se kamarádil s jejich tátou.“
„No tak dobře,“ potěšeně souhlasil, a než se vydal na vlak, stydlivě Anně stojící ve dveřích přiznal: „Ani jsem ti neřekl, že jsem moc rád, že jsem tě v tom vlaku potkal.“
„Však já taky,“ usmála se na něj.
Těsto na šinga a bobalky od rána kynulo ve velké míse a uvařené brambory na salát chladly v síni. Odpoledne se už štědrovečerní přípravy blížily k závěru. Anna dosmažila poslední řízky, slavnostně prostřela stůl a zapálila vonné svíčky. Rodina se pomalu sjížděla a dům se plnil dětským smíchem. Anička byla štěstím bez sebe. V pět hodin přišel i Ladislav. Nastrojený v obleku a s malým dárkem pro Aničku vstoupil do obývacího pokoje.
„Možná si na Láďu pamatujete, pracoval s tátou na dráze. Včera mi přinesl tu zapomenutou tašku.“ Postupně se mu všichni představili. Nejstarší syn Honza mu stiskl ruku tak silně, až Láďa potichu sykl. U štědrovečerní večeře ho Anna posadila naproti sobě.
„Tam sedával táta, ne?“ pohlédl na ni Honza významně.
„Ano, ale teď tam sedí náš host,“ odpověděla mu. Syn se zamračil. Když malá Petruška našla pod stromkem svou vysněnou panenku, Anna se na Ladislava vděčně usmála. Honza, který celou situaci bedlivě sledoval, se za svou mámou vypravil hned, co se odebrala do kuchyně nachystat další tác s cukrovím. Alena mu byla v patách.
„Ty si sem přitáhneš cizího chlapa a myslíš si, že to nevidíme, jo?“ zaútočil Honza jako první.
„A co byste měli vidět?“ protestovala Anna.
„Mami, nejsem slepej, ten chlap má o tebe zájem a mně se to ani trochu nelíbí,“ zvýšil hlas a Alena se k němu přidala: „Ty ses dočista zbláznila. Na co ti bude chlap? V pětašedesáti?!“
„Chytím ho za flígr a poletí,“ zamával Honza pěstí před Anniným obličejem.
„Jak bys pak šla k tátovýmu hrobu?“ vystartovala Alena a Anna ucítila tlak na hrudi. Prostřední syn Pepík, který zrovna vešel do kuchyně, si také přisadil: „To, že jsi vdova, neznamená, že jsi volná. Mami, jestli o nás všechny nechceš přijít a chceš ještě někdy jít tátovi na hrob, tak se podle toho zařiď!“
Anna se jim snažila situaci vysvětlit, ale marně. „Nechali jste nás tam s tím cizím chlapem samotný a jste všichni zalezlí v kuchyni,“ vstoupila do debaty Honzova žena.
„Přesně tak, s cizím chlapem,“ řekl Honza a slovo cizí zdůraznil.
Když se vrátili do obývacího pokoje, Ladislav vycítil, že se nálada změnila. Děti si hrály s novými hračkami, ale dospělí se tvářili jako na pohřbu. Ladislav se zvedl k odchodu.
„Děkuju, že jsem mohl být dnes vaším hostem,“ napřáhl ruku na rozloučenou, ale Honza se tvářil, jako by jeho gesto neviděl. Všichni mlčeli. Ladislav na víc nečekal a odebral se ke dveřím. Anna šla mlčky za ním. Každý krok se jí zdál být těžší a těžší.
„Zapomněl jsem ti říct, že ti to dneska sluší. A také jsem ti chtěl dát svoje číslo, kdybys něco potřebovala.“
„To nebude nutný,“ odpověděla a nespouštěla oči z dlaždiček na podlaze. Děkuju ti, že jsi mi donesl ten zapomenutý dárek, Petruška je z něho nadšená. Přeju ti hodně štěstí,“ podala mu ruku a otevřela dveře. Bylo jí do breku. Ladislav beze slova odešel.
Když se vrátila zpátky, Honza se na ni zle podíval. „Doufám, že se už kolem tebe nebude ochomejtat.“
„Pomůžu vám s nádobím,“ nabídla se rychle snacha, ale Anna ji zastavila.
„Jen jeďte domů, já si to uklidím. Děti už jsou unavený. Dejte vědět, že jste dorazili v pořádku,“ popohnala je Anna k odchodu.
Když se za nimi zaklaply dveře, oddychla si. Uklidila poházené krabice a kusy balicího papíru, odnesla prázdné talíře do dřezu. Posadila se do křesla, kde ještě před půl hodinou seděl Ladislav. Nakonec se převlékla a rozestlala si v obývacím pokoji. Vzpomínala na to, jak tu pobíhaly její děti, když byly ještě malé. Všude bylo tolik hluku. Co by za to teď dala. Už po kolikáté si prohlížela svatební fotografie a dala se do pláče. Otevřela krabičku s prášky a jeden si vzala. Ještě několikrát se rozbrečela, ale pak se už jen dívala před sebe do prázdna. Lék začínal působit.
Bisterdo darunkos
E Anna denašelas pre štacija u phara voďaha avľas andre mašina. Bešľa pre peršo than paš e blakica u andre voďi paľikerelas, hoj e mašina chudľa. Polokes e mašina džalas. Dikhelas, sar avri perel pre savoro o jiv u imar avelas e rat.
„Hin tumen adaj o than?“ phučľa latar učo, šivo murš, urdo andro elegantno gerekos.
„He, hin adaj than,“ phenďa leske u thovelas peskere pherde taški tel o pindre.
„Užaren, thovava tumenge kaja bari taška upre, te hin tumen o than,“ phenďa u e Anna leske paľikerďa. E Anna dikhľa, kaj pre late o murš dikhel.
„Odmukhen mange, čeporo chasalas, „na san tumen e Anička Gažiovo?“ Poraďa avri o jakha, sar pes čudaľinelas. „Tumen imar šaj bisterďan,“ phenelas jov dureder, „keravas buťi tumare Jožkoha pre štacija,“ asalas.
„Devla! O Laďa, na? Na prindžarďomas tumen. Oda imar ajci berš!“ o čhama lake labonas.
„He, hin oda imar čirla. U sar dživen? So o Jožkus?“ phučkerlas latar.
„Muľa čoro, trin berš pale, has nasvalo pro jilo,“ andre lakero hangos has o pharipen.
„Ta oda mange hin pharo. Rado les dikhavas, has paťivalo murš…“ E Anna kerelas le šereha, kaj hi.
Lakero rom kerelas but berš pre štacija u lačha buťaha pes dochudľa dži kijo sprevodcas andro mašini. Has leha ternorestar, dešušov beršendar. Mek lake has pharo, kaj imar adaj nane. „Miri romňi muľa čori pandž berš oleske,“ phenďa o Ladislavos, sar ačhile bijal e duma.
„Aľe tumen hin duj čhavore, na?“ phučľa lestar e Anna.
„Ča jekh, o čhavo. Dživel andre Australija u hin les lačho dživipen. Leperav, hoj tumen has trin čhavore, nekhterneder has e Alenka?“
„Ta lake hin imar tranda berš,“ kerďa le vasteha u mek phenďa, kaj la hin pandž onuki.
„U kaj džan?“
„Khere, mek bešav andro vechtros andre Března, andro kher, savo chudľam le Jožkuha anglal tranda berš. Som rado, kaj man odoj mukhle te bešel. Andre oda kher hin calo miro dživipen. U so tumen, džana pal o čhavo pre Karačoňa?“
„Na, hin oda but dur, kajso baro drom imar nane predal mande. Ačhava khere. Akorestar, sar muľa miri romňi, e Karačoňa imar nane ajsi sar has varekana. Ta ke tumende oda ela aver, te tumen imar hin o onuka….“ Na phenelas ňič, ča kerďa le šereha. Na kamelas te kerel o baripen, kaj ke late khere avena savore čhave le fameľijenca, choc has barikaňi, hoj aja tradicija ľikeren. E mašina polokes terďuvelas. Džanelas, kaj lake kampel te džal pal e mašina tele. Iľa o gerekos, o taški u siďarelas kijo vudar. Pre chodba le Ladislavoske mek phenďa, mi ačhel Devleha.
„Aven varekana pre kaveja, sem džanen kaj bešav. Bachtaľi Karačoňa, Láďo.“
„Tumenge tiš šukar inepi, Aničko. Paľikerav. Rado ke tumende avava,“ asanďiľa. Dikhelas pal late la blokaha andre mašina. Sar dikhľa e taška, savi jov korkoro ispindľa upral o thana, kaj pes bešel, maj preačhiľa te asal. Polokes la iľa tele u thoďa paš peste. Džanelas, kaj ada ďives lake imar e taška našťi anel, aľe tajsa oda kerela.
Avľa khere calo zuňimen. Sar oda o Laďa kerel, kaj dičhol avka mišto, avľa lake pre goďi, hoj pal leste duminel. Sar lelas andal e taška avri o darunki, ta avľa pre oda, kaj jekh taška mukhľa andre mašina. Has odoj o darunkos perdal e onučka, savi les but kamelas. „Sar oda, kaj odoj mukhľal e taška?“ čudaľinelas pes lakeri čhaj, te lake oda e Anna vičinelas. Oja raťi lake has pale pharo. Iľa jekh tabletka, save lake pisinelas e doktorka akorestar, sar muľa lakero rom u sas la ola depresiji, u pašľiľa andro haďos predal duj džene korkori.
Andro kher na has te šunel mek ča e balvajori.
Tosara peske kerďa zoraľi kaveja, mukhľa e televizija u pro mobilos dikhelas pro Facebookos, so odoj irinen o manuša, save prindžarelas. Šunďa, hoj vareko durkinel pro vudar.
„Lačho ďives,“ kivinlas pre late o Laďa pal e bloka u andro vast ľikerelas e taška le darunkoha predal e onučka. Andre loš klapkinďa le vastenca.
„Tumen san ajso lačho! Na džanen, savo pharipen man has, sar mukhľom oja taška andre mašina. Jilestar tumenge paľikerav!“ kikidelas leske o vast u vičinďa les pre teja.
„Sar adaj somas akor, but berša pale, has oda ke tumende aver. Pal o kher denaškernas o cikne čhavore, has adaj e loš the e vika,“ leperelas u bešľa pal o skamind.
„Oda hin imar čirla,“ thoďa pro skamind o peko guľipen. Paľis jekhetanes vakerenas pal peskere manuša andal o fameľiji.
„Imar oda ela deš berš, sar o čhavo dživel andre Australija. Chudľa odoj lačhi buťi, iľa romňa u imar odoj ačhiľa te dživel. La romňaha pal leste samas ča jekhvar, paľis odoj somas me korkoro, akorestar imar pregejle duj berša. Manuš phurol u imar pre kajso baro drom darav te džal. Sar hin manuš korkoro, Aničko, nane leske mišto, aľe tumen kada na džanen, bo hin tumen čhave, onuki….“
„Nane oda, sar tumen duminen, Laďo. Šegetinen mange, len man andre skľepa, abo kijo doktoris, aľe andro kher manca nane ňiko. Jon dživen pengero dživipen. Vičinen mange, e čhaj, o bora sako ďives, the avka mišto džanav, sar oda hin, te hin manuš korkoro. Te pal lende na džav, ta len na dikhav. Jon aven ča pre Karačoňa, Patraďi the sar man hin miro uľipnaskero ďives, varekana aven the pre sombat the o kurko. Sar dživelas miro rom o Jožkus, na has mange avka pharo, samas amen dujdžene, jekh predal o aver, aľe akana man šunav korkori.“
O Laďa dikhelas andre lakere jakha u polokes lake hladkinelas o vast. Džanelas, sar pes šunel. Joj tiš džanelas, kaj jov džanel, sar pes šunel.
„Šaj amenge phenas tu?“ e Anna imar na kamelas, te na den jekhetanes e duma.
„U džanes, hoj oda kamav,“ asalas o Laďa the diňa lake o vast.
„Laďo, džanes so? So te tut tajsa vičinďomas kija amende pre Viľija. Avehas bi?“ phučľa lestar e Anna ňisostar ňič.
„U so pre oda phenena o čhave?“ but oleske na paťalas.
„Na, na phenena ňič. Sem salas baratos lengere dadeha.“
„Ta mišto,“ phenďa jov lošaha, u kim kampelas te džal pre mašina, phenďa la Annake, savi terďolas maškar o vudar: „Mek tuke na phenďom, kaj som but rado, hoj tut andre oja mašina dikhľom“, čeporo paš ala lava ladžanďiľa.
„Sem me tiš,“ asalas pre leste.
O chumer pro šinga the o bobaľki imar kipinelas andre bari piri u tade gruľi pre salata imar šudronas andre pitvora. Pal o dilos imar has maj savoro kisitimen pre Viľija. E Anna mek pekelas agorutne rizki, šukares prikerďa o skamind u labarďa o momeľa, save šukares pachinenas. E fameľija imar ke late avelas the andro kher has čhavorikano asaviben. E Anička has but lošaľi. Pandže orendar avľa o Laďa. Šukares upre urdo andro ancugos the cikne darunkoha predal e Anička avľa andro kher.
„Šaj mek leperen pro Laďos, kerelas buťi tumare dadeha pre štacija. Ič mange anďa oja taška, savi mukhľom andre mašina.“ Jekh pal aver leske dine o vast. O nekhphureder čhavo o Honza leske kikidľa o vast avka zorales, kaj o Laďa kikidľa o danda. Paš Viľijakero skamind les e Anna thoďa te bešel mujal peste.
„Odoj bešelas amaro dad, na?“ dikhľa pre late o Honza.
„He, ta akana odoj bešel o manuš, so les vičinďom ke amende,“ phenďa leske. O čhavo dikhľa choľaha.
Sar e cikňi Petruška rakhľa tel o stromkocis peskeri babika, e Anna dikhľa pro Laďa u asanďiľa pre leste. O Honza, savoro dikhelas u sar gejľa e daj andre kuchňa, bo kamelas te anel mek o guľipena pro skamind, maj pal late gejľa u pal leste tiš avľa e Alena.
„Tu peske arde anes avre muršes, u tu džanes, kaj amen oda na dikhas, he?“ phenďa lake zorales o Honza.
„U so kamen te dikhel?“ rušaha phenďa e Anna.
„Mamo, dikhav, na som koro, oda murš tut kamel, u mange oda nane pre dzeka,“ phenďa zoraleder hangoha, u e Alena tiš chudľa te vakerel: „S´oda tuke avľa pre goďi. Pre soste tuke avla murš? Hin tuke imar šovardešthepandž berš?!“
„Chudava les meňatar the čhivava les avri,“ hazdľa o vast o Honza anglo Annakero muj.
„Sar paľis džaha pre mulaňi bar pal o dad?“ phenelas e Alena u e Anna šunela,s sar la dukhal paš o jilo. Maškarutno čhavo o Pepikos, savo tiš avľa andre kuchňa, tiš chudľa te del e duma: „Oda, kaj tuke muľa o rom, mek nane avka, kaj tuke šaj varekas rodes. Mamo, te kames, kaj pal tute te phiras u kames mek te džal pal o dad pre mulaňi bar, ta tut avka ľiker!“
E Anna lenge kamelas pre oda vareso te phenel, aľe na šunenas la. „Mukhľan amen ole avre muršeha korkoren u savore san adaj andre kuchňa,“ phenďa le Honzaskeri romňi.
„He, čačo, avre muršeha,“ phenďa o Honza.
Sar gejle pale andro baro kher, o Ladislav imar džanelas, kaj lačhi kedva našľiľa. O čhavore pen bavinenas neve čačkenca, aľe o phureder manuša mukhenas tele o muja, sar pro parušagos. O Ladislav ušťila, hoj džala het.
„Paľikerav, hoj tumenca adaďives šaj somas,“ delas o vast, aľe o Honza kerelas, kaj oda na dikhel. Ňiko ňič na phenelas. O Ladislav imar pre ňisoste na užarelas u džalas paš o vudar. E Anna džalas pal leste. Sako jekh uštariben lake perelas phareder, the phareder.
„Bisterďom tuke te phenel, kaj sal adaďives but šukar. U tiš tuke kamavas te del miro čislos, te tuke vareso kampela.“
„Oda na kampel,“ phenďa leske pale u dikhelas tele pre phuv. Paľikerav tuke, kaj mange anďal oda bisterdo darunkos, e Petruška has but rado. Mangav tuke but bacht,“ diňa leske o vast u phundraďa o vudar. Kamelas pes lake te rovel. O Ladislav imar na phenďa ňič u gejľa het.
Sar avľa pale andro kher, o Honza pre late džungales dikhelas. „Duminav, kaj pal tute imar na avela.“
„Thovava tumenca o grati,“ sig phenďa lakeri bori, aľe e Anna na kamelas.
„Džan khere, me mange pratinava. O čhave imar kamen te sovel. Paľis mange vičinen, sar avľan khere,“ imar kamelas, te džan het.
Sar pal lende phandľa o vudar, has rado. Pratinďa o papira le darunkendar, thoďa o taňira andre kuchňa. Bešľa andro kreslos, kaj bešelas mek jepaš ori pale o Ladislav. Paľis pes preurďa u kerďa peske o than te sovel andro baro kher. Leperelas pre oda, sar odoj denaškernas o čhavore, sar has mek ciknore. Ajsi vika. The akana bi oda avka kamelas. Imar pale dikhelas pro fotki, sar iľa vera le romeha u chudľa te rovel. Phundraďa o tabletki the jekh piľa. Pale the pale rovelas, no paľis imar ča dikhelas anglal peste. E tabletka imar anelas lakeri goďi pro than.
Povídka vyšla v časopise Romano voďi. Všechna letošní vydání si můžete objednat pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.
