Z moderní čtvrti vyloučenou lokalitou. Studentský výzkum se zaměřil na proměnu sídliště Janov
Litvínovský Janov byl vybudován v 80. letech 20. století jako výstavní a moderní sídliště. Postupem času se ale proměnilo v sociálně vyloučenou lokalitu. V některých domech chybí dveře nebo okna, hygienické podmínky jsou špatné. Část obyvatel nemá přístup k elektřině ani teplé vodě, ačkoliv si za tyto služby platí. Středoškoláci z pražské Evangelické akademie se proto rozhodli, že zkusí ve svém výzkumu zjistit, jak se taková radikální proměna sídliště mohla stát.
„To město vypadalo normálně, ale jakmile jsme přišli na to sídliště, tak to bylo něco nezapomenutelného. Něco takového jsem ještě neviděl,“ popisuje jeden ze studentských výzkumníků, který se společně se svými spolužáky vypravil přímo do terénu. Studenti si téma nevybrali náhodně. Jejich škola je totiž zapojena do projektu Multikulturního centra Praha s názvem Příběhy těch, co museli jít, který se věnuje různým aspektům migrace na území dnešní České republiky v posledních sto letech a jejich dopadům na lidské osudy. Před cestou studenti absolvovali workshopy zaměřené na historii migrace a specifika sociální a ekonomické situace v pohraničí. Město Litvínov si pak zvolili jako oblast, do které se po vysídlení německých obyvatel stěhovali, a to mnohdy nedobrovolně, také Romové.
Studenty po lokalitě provázel sociální pracovník Ondřej, který zde dlouhodobě působí. Zprostředkoval jim také setkání s několika místními obyvateli. I díky němu studentský tým během svého bádání zjistil, že město Litvínov ve Strategickém plánu sociálního začleňování pro roky 2018–2021 bydlení definuje jako jednu ze čtyř prioritních oblastí, která by se měla řešit. Město část sídliště Janov označuje jako problematickou lokalitu, která se potýká s hygienickými a technickými nedostatky. Dokument ale téměř nic neříká o tom, jak k tomu došlo nebo jaké to má přímé důsledky na lidi, kteří sídliště obývají.
„Místo, kde chtěl každej bydlet“
Studentský výzkumný tým ve svém bádání uvádí do souvislosti poválečnou migraci chudých Romů z východoslovenského venkova s pobídkou získání práce a bydlení ve vyprázdněném krušnohorském pohraničí. Zmiňují, že pro Romy tato doba nebyla vůbec jednoduchá, neboť komunistický režim se snažil zpřetrhat jejich rodinné vazby a celkově vymýtit romský tradiční způsob života. Zároveň ale nový režim usiloval o jejich sociální a materiální vzestup zejména skrze práci a adekvátní ubytování. V tomto historickém kontextu byl Janov původně německou vesnicí na okraji hnědouhelného dolu, která se v 80. letech 20. století proměnila v ohromné a velkoryse pojaté sídliště, kde se měli usídlit jak obyvatelé vesnic, které musely ustoupit těžbě, tak nově příchozí, kteří se do průmyslové oblasti za prací stěhovali z celého Československa. Jeden pamětník, který v Janově prožil téměř celý život, popisuje sídliště takto: „To bylo něco nádhernýho, tadyhle v tom paneláku byly tak krásný byty, to kdybyste viděli. Tady dole měli ty lidi i kytky, to bylo místo, kde chtěl každej bydlet, to byla nádhera.“ Stejně velkoryse byla vybudována i místní škola, ve které se dokonce nacházel plavecký bazén (pozn. red.).
Před revolucí sídliště vlastnil stát a město Litvínov ho získalo po roce 1989. Město nicméně nemělo peníze na jeho údržbu a většinu bytů tak odprodalo do soukromého vlastnictví. Úpadek sídliště eskaloval po privatizaci celých panelákových domů po roce 2005, kdy domy přešly do vlastnictví větších firem, investorů a také spekulantů. Ti organizovali sestěhovávání chudých lidí z celé republiky do Janova za velmi nevýhodných podmínek. Privatizace byla příčinou chaotické situace, ve které přestalo být jasné, kdo co vlastní. Ačkoli po roce 2005 byla část obytných domů rekonstruována, ty domy, jejichž majitelé jsou zadluženi vůči dodavatelům služeb a energií, dále chátrají a zadlužené domy město nemůže odkoupit. „Nejhorší barák, který v Janově je, vlastní pán, který bydlí na druhé straně republiky, nemá vůbec přehled o tom, kdo v domě bydlí, a neplatí jim energie. Takže lidé tam bydlí bez vody a elektřiny, i když platí nájem.“
Tyto faktory vedly k degradaci značné části sídliště, která je nyní označována jako sociálně vyloučená lokalita, ve které probíhá nekontrolovaná migrace nájemníků, hluk nebo kriminalita, která zase zvyšuje frustraci okolních obyvatel.
Na projektu studenti pracovali během jednoho školního roku a jak sami tvrdí, byl pro ně velkým přínosem. Zkusili si pracovat v týmu, vyhledávat informace, pohybovat se v terénu. V neposlední řadě měli možnost podívat se do lokality, ve které by se jinak nikdy neocitli: „Jsem hrozně ráda, že jsem do toho projektu šla. Neuměla jsem si doteď představit, jak to tam vypadá, asi jsem žila v nějakým jiným světě a vůbec jsem netušila, že jsou lidi, kteří musí žít bez energií, mají vysklený okna a žijí v takových podmínkách. Vůbec jsem taky netušila, jak se sem Romové dostali, a jsem ráda že jsem to všechno zjistila,“ říká členka výzkumného týmu. Projekt byl pro studentský tým cennou zkušeností a rádi by problematiku sídliště Janov dostali do povědomí lidí, třeba skrze podcast, který naleznete v podcastových aplikacích pod názvem Příběhy těch, co museli jít.
Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu
CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446).
Článek vyšel v Romano voďi 6/2022. www.romanovodi.cz
