Bára Bažantová: Janov je klasický byznys s chudobou. Bez toho, aby podobné situace řešil stát, se z nich nemáme šanci dostat

Co tě přivedlo do vyloučených lokalit?

Když jsem se přistěhovala kvůli škole do Brna, kde jsem začala studovat, všichni okolo mě byli na moje poměry nezvykle spořádaní a ukotvení v nějakých institucích, ať už ve škole, nebo v práci. Chápu samozřejmě, že instituce mají ve společnosti určitou podstatnou úlohu, ale je také důležité nezapomínat na život, který se odehrává mimo ně. Chodila jsem venčit psa na Cejl a líbilo se mi, jak je tam živo, mnohem víc než v jiných částech města. Proto jsme se s mým kamarádem, malířem Štěpánem Brožem (se kterým tvoříme umělecko-aktivistickou skupinu Fitnes3000) rozhodli, že tam uděláme první ze série výstav ve veřejném prostoru. A právě tam jsme se seznámili s místními dětmi, které se na vernisáži objevily a zajímaly se o to, co tam děláme a kdo jsme. Ony se taky potom staly mými prvními průvodci. Naše přátelství se postupně prohlubovalo, děti začaly chodit k nám na návštěvu a jednou tam někomu vzaly peněženku. Tahle zdánlivě nešťastná událost vedla k získání důvěry dospělých z jejich rodiny, konkrétně babičky, která ocenila, že jsem to šla řešit s ní, a ne na policii. 

Inspiroval tě Cejl k dalším projektům?

Spíš jeho obyvatelé, primárně tato konkrétní rodina, se kterou jsem stále v kontaktu. To, že jsem poznala jejich životní situaci, mě inspirovalo pro další sociálně-umělecký projekt, který probíhal pod brněnskou platformou Terén před úřadem práce v Křenové ulici a následně v útrobách Cejlu. Před vstupem do budovy jsme měli „kolo štěstí“, na kterém si zájemci mohli vytočit smlouvu na pracovní pozici při stavbě „hladové zdi“, která se pak stavěla – a zase rozebrala – na plácku, kde se kříží Bratislavská ulice s Hvězdovou. O pár měsíců později jsme potom s kolegou Šimonem Sýkorou připravovali v rámci naší rezidence v brněnském Domě umění měsíční program pro děti, výtvarné aktivity, výlety, byli jsme i na návštěvě Muzea romské kultury, kam nás pozvala paní ředitelka Jana Horváthová s paní Veronikou Lucassen a kde se o nás skvěle postarali.    

Spolupracuješ také se spolkem Ramus, který se věnuje radikální sociální práci. Co si pod tím pojmem představit?

Já ji vnímám tak, že jde o svým způsobem rovnější dialog, ve kterém nevystupuju jen jako poskytovatel péče, a lidé, se kterými ho vedu, nejsou jen klienty. Kde hranice takového vztahu nejsou určené zvenku, ale zevnitř, vzájemnou dohodou. Není to vztah, jehož rámec je někým vytvořený, a ti zúčastnění lidé do něj vstupují, a buď se do něj „vejdou“, nebo ne. Ramus je srdeční záležitost, je to platforma pro společné setkávání a aktivní trávení volného času mladých lidí s postižením i bez něj a stojí především na dobrovolnících, bez kterých by nemohla fungovat. Nepředává jenom nějakou myšlenku, ale taky sdílený prožitek a pocit a v tom je veliká síla. 

Volnému času se mimo jiné věnuje i spolek MY Litvínov, který zastřešuje dění okolo sousedského domu Libuše na sídlišti Janov, kde jsi strávila nějaký čas a poznávala jeho okolí. 

V Janově jsem se ocitla díky iniciativě tranzit.cz, která mě a kolegyni Lence Podroužek Polčové nabídla spolupráci na projektu na severu Čech. Libuši jsme si vybraly, protože se nám líbila neformální atmosféra, která projekt prostupovala. Zajímal nás ale i samotný Janov, který jsme do té doby znaly hlavně z událostí roku 2008–2010, kdy se tu odehrálo několik demonstrací mířených proti romskému obyvatelstvu. Libuše nám byla skvělým zázemím, ale brzo jsem pochopila, že pokud chci navázat kontakt s místními, musím z ní vycházet ven.

Což se povedlo – napsala jsi o tom i knihu Hoří chemička, něco si přej. Co by podle tebe pomohlo lidem z Janova změnit kvalitu života k lepšímu – myslím systémově, zeshora?

Systémově by určitě pomohla regulace nájemného a ošetření práv nájemníků. Podle toho, co mi říkali místní, se tu běžně stává, že majitel kvůli jedné nebo dvěma rodinám, které nezaplatí, odřízne vodu a topení celému domu. Některé rodiny zároveň platí nájemné i ve výši okolo patnácti tisíc, to je na takto vyloučenou lokalitu a byt v paneláku naprosto šílená suma. Jde o klasický byznys s chudobou – většina místních bytů nepatří městu, některé vlastní bytové družstvo Krušnohor, některé majitel realitního impéria Radovan Vítek. Navíc v Janově vlastně není nic – žádná infrastruktura. Je tam sice hodně večerek, ty ale nabízí všechny to samé zboží, není tam žádný supermarket, lékárna, místo pro setkávání, autobus jezdí ráno a odpoledne, kdy lidé chodí do práce, jinak málo. Jako by tam vůbec nebyl předpoklad, že by se lidé z Janova chtěli dostat do města. To by mohla být další systémová změna – včetně přijatelné nebo ideálně nulové ceny za veřejnou dopravu. 

Jak je to v Janově se školou, se vzděláváním?

Přímo naproti Libuši je základní škola. Zatím jsem se nespojila s žádným z pedagogů, ale zpovzdálí mi přišlo zvláštní, že mi děti, se kterými jsem pracovala, říkaly, že mají ve škole dobré známky, a pak se ukázalo, že umí dost špatně psát i číst. Řekla bych, že šance, že místní děti nepůjdou studovat na učňák, ale dejme tomu na střední školu, není moc velká. Navíc tu je pak problém s dojížděním, v rodinách, kde se počítá každá koruna na nájem a jídlo, moc peněz na každodenní dopravu dětí do školy už nezbývá.

Jaká je tedy z Janova „cesta ven“?

Velice složitá a od určité chvíle pro místní i těžko představitelná. Děti ještě mají nějaké sny a představy, co by chtěly dělat, třeba být cukrářkou nebo fotografem, grafikem, dělat něco, co je „cool“ a součástí toho „velkého světa“. Ale z dospělých a už i dospívajících jsem měla často pocit, že když jsou dlouho v tak vyloučeném prostředí, je pro ně bezpečnější zůstat v jistotě, kterou znají, i když není moc přívětivá, než se dát všanc pro ně neznámému světu za hranicemi Janova, který k nim nevysílá vždy přátelské signály. Jejich negativní zkušenost se pak, i když třeba nevědomky, otiskuje do dětí. I rodiče, kteří si uvědomují, že vzdělání je důležité a děti v něm podporují, snaží se je posílat do různých kroužků a aktivit, aby měly šanci se uchytit ve světě mimo Janov, řeší zároveň dilema, že je vlastně nechtějí ztratit, když do toho světa venku odejdou. A navíc mají strach riskovat, že je ten svět nepřijme. Tenhle koloběh pak jen reprodukuje pocit frustrace.

Jak jsi vlastně vnímala svoji roli – jako zajištěná gadžovka mezi Romy, potýkajícími se s chudobou a sociálním vyloučením – jaká to byla zkušenost?

Velká a podnětná, dalo mi to do budoucna hodně. A taky vrásky a nějakou prastarou únavu, pocit, že na takovém místě se mohou snažit pomáhat mraky lidí, přinášet do něj světélko naděje, ale reálně je jejich snaha pořád hrozně málo, vlastně to ve větším měřítku nic závratného neznamená. Moje aktivity s dětmi přinesou momentální radost, sdílený prožitek, chvíle, které na okamžik překlenou všechny nerovnosti, ale jejich situaci to nezmění. Za mě má samozřejmě smysl jakkoli pracovat na tom, aby místní lidé dostali rovnější možnost volby. K tomu je ale potřeba s těmi lidmi mluvit, ne jim jenom něco říkat, ale také je poslouchat a rozvést dialog mezi nimi a majoritou, který vlastně moc neexistuje. Je tam velká vzájemná nedůvěra a neporozumění. Přitom je to řešitelná situace. Jako anarchistka bych si nikdy nemyslela, že to řeknu, ale bez toho, aby podobné situace řešil stát, se z nich nemáme šanci dostat. Navíc aby je řešil v součinnosti s neziskovým sektorem i angažovanými skupinami a jednotlivci… V tuhle chvíli to možná nevypadá moc optimisticky, ale jinou cestu nevidím. 

Co ti práce s romskými dětmi přináší?

Baví mě třeba to, že mi kladou jiné otázky než děti neromské. Nemyslím si, že je to jenom tak, jak se často říká, že se učíme hlavně od starších lidí – i od dětí se můžeme mnoho naučit. Často už moc nevíme, jaké to je být dítě, jak napřímo věci vnímají. Děti mě nenechávají zapomenout na něco, co je podstatné. Ty janovské mi dávaly jasně najevo, že nejsem někdo, kdo je může nějak mentorovat, protože neznám jejich svět, tak jak ho znají ony. Což je samozřejmě pravda. Vnímala jsem skrze jejich i naše vzájemné interakce, že se v něm odehrává spousta konfliktů, které vyvěrají z frustrací toho prostředí a do kterých nevím jak a jestli vstupovat. Chápala jsem, že ve chvíli, kdy chybí nějaký základní pocit bezpečí nebo uspokojení potřeb, reagují mnohem víc ostře a ostražitě. Zároveň, aby to nebylo jen tíživé, mi taky přináší radost, když vidím jejich radost z naší spolupráce a dobrodružství, co zažíváme.

Nemáš v plánu napsat i knížku pro děti – nebo jejich pohledem?

Nevím, do jaké míry bych měla právo psát příběh romských dětí, když sama už nejsem dítě a nejsem Romka. I v rámci našich workshopů se jim snažíme dávat slovo, možnost reflektovat své zážitky i příběhy. Na táboře jsme společně začali vytvářet romsko-český slovník, jehož součástí by měl být i nějaký pohádkový příběh, ale ještě se na něm pracuje, nemá finální tvar. Ani moje kniha Hoří chemička, něco si přej, za nikoho nemluví – je psaná z mého pohledu, popisuje prostředí, ve kterém se ocitám mýma očima i skrz můj pocit. To je mnohem jednodušší než napsat dětskou knížku. Chemička totiž na rozdíl od dětských knih nenabízí nějaký nový nebo magický svět radosti a já si ho možná ani nedokážu představit. Nenabízí žádné odpovědi, jen spoustu otázek. Přišlo mi, že je lepší začínat u nich, že hledání odpovědí by vlastně měla být víc sdílená práce. To, že nejsou v knize, ale neznamená, že nepovažuju za důležité po nich neustále pátrat. 

Článek vyšel v Romano voďi 6/2022.  www.romanovodi.cz