Dětí patří do rodin. Kdy Česká republika konečně zruší kojenecké ústavy?

Česká republika je jednou z posledních zemí na světě, kde se děti do 3 let, o které se nemohou nebo nechtějí starat rodiče, svěřují do kojeneckých ústavů. Jinde jsou kromě adopce řešením pěstounská péče nebo malá zařízení rodinného typu. Naše země tím také porušuje článek 17 Evropské sociální charty, kterou podepsala již v roce 1961. Nyní, více než 30 let po sametové revoluci, odpůrci ústavní výchovy doufají, že se konečně podaří schválit zákon, který stanoví hranici 3 let, pod kterou nebude možné děti do ústavů umisťovat.

Problematická ústavní péče

Psycholog Radek Ptáček se problematice ústavní péče věnuje již 20 let. „Je mi trapné za těch 20 let opakovat stejné argumenty. Ale ve světě existují lidé, kteří věří, že země je placatá. Můžete snést jakékoli argumenty, a přesto je nepřesvědčíte. Stejně tak je to s ústavní výchovou. Jsou lidé, kteří si myslí, že ústavní výchova je správná, přestože máme minimálně od 50. let jasnou vědeckou evidenci, která hlásí, že vývoj dítěte musí jít v exkluzivním, vzájemně uspokojivém vztahu s dospělým,“ hlásá z provizorního pódia na Malostranském náměstí v Praze, jen pár kroků od budovy parlamentu.

Na Malostranském náměstí se 25. května koná akce zorganizovaná iniciativou Vyrůstat doma na podporu pozměňovacího návrhu zákona o sociálně-právní ochraně dětí, který ukotvuje věkovou hranici tří let a dalších návrhů, jako je navýšení finanční podpory pěstounským rodinám a zákony o rozvoji organizací, které podporují pěstounské rodiny. Jestli se novelu zákona podaří schválit, kojenecké ústavy by měly zaniknout již v roce 2024.

„Před rokem 2017 nám většina stran, které jsou v poslanecké sněmovně, slibovala, že pro ohrožené děti udělá maximum, že podpoří transformaci kojeneckých ústavů a že změna, o kterou usilujeme už 30 let, se stane. Máme pár měsíců do voleb a nestalo se nic,“ apeluje na happeningu na poslance Klára Laurenčíková, předsedkyně vládního výboru pro práva dítěte.

Dětem přitom ubíhá čas a podle mnohých je třeba jednat rychle. „Čím dříve dítě nastoupí do ústavu, tím závažnější a dlouhodobější následky si nese. Když nastoupí do ústavní péče v prvních měsících nebo letech života, dopad je téměř vždy celoživotní. Dítě je nejvíce ovlivněno v rozvoji vztahu k druhým i sobě. Svět vnímá jako nebezpečné místo, ve kterém mu není dobře,“ vysvětluje Radek Ptáček pro Romano voďi, čím je ústavní výchova v raném věku pro děti nebezpečná.

David, Alena, Rozárka a Theo

Náměstí zdobí dětská bodýčka a dupačky rozvěšené na prádelních šňůrách. Jsou symbolem bezbrannosti těch nejmenších, jejichž osud je závislý na vůli či nevůli našich zákonodárců. Opodál postávají maminky a rodiny s dětmi. Zatímco rodiče pozorně poslouchají, děti neposedně přešlapují a vymýšlejí, čím by se zabavily. Na prádelní šňůru přichází pověsit dětské oblečení zástupci Pirátů, Ivan Bartoš a Olga Richterová nebo známí usedlíci z Malé Strany jako je zpěvák David Koller nebo ekonom a filozof Tomáš Sedláček.

Pozornost na happeningu poutá i sympatická čtyřčlenná rodina, která také na Malé Straně bydlí. David Pešek Dvořák, producent, jeho žena Alena, režisérka a choreografka, a jejich dvě hezké děti, které se však sobě navzájem ani malinko nepodobají. 9letý Theo je modrooký blonďák, „árijec“, jak říká jeho tatínek, a 4letá Rozárka je tmavá „gypsy“, jak říká ona sama sobě. Rozárku si David a Alena před rokem adoptovali z kojeneckého ústavu. „Přišlo to jako blesk z čistého nebe,“ vypráví Alena. „Jeli jsme tramvají a já povídám svému manželovi a synovi: A když už to vypadá, že to další miminko mít nebudeme, nevezmeme si nějaké, které naopak rodinu nemá a potřebuje ji? Upřímně jsem si trochu myslela, že to neprojde, nikdy jsme o tom nemluvili. David na to: ‚Proč ne?‘ A Theo hned na to: ‚Tak jo. To tě, mami, napadlo, že vidíš tu velkou romskou rodinu, viď?‘ A měl pravdu.“

Následovaly psychologické testy, zkoumání finanční situace, zájmů, povah rodičů, jejich motivace. Peškovi pak překvapilo, že vybírání nebude záležet na nich, že jim zkrátka „přidělí dítě“. Nyní ale takový postup oceňují: „Děti v kojeňáku už takhle trpí pocitem, že si je tam někdo vybírá. A když se ten, kdo dítě přiděluje, umí vcítit, je to v pořádku. V našem případě to bylo až tak prozaické, že tety v kojeňáku nám nakonec řekly: ‚Když ona tady furt zpívá a tancuje a vy jste od toho divadla, tak jsme si mysleli, že by to mohlo fungovat.‘“ A podle slov Aleny a Davida to tak bylo správně. „Od začátku jsme měli všichni pocit, že Rozárka je naše, že k nám patří a že tu s námi vždycky byla.“

Adopce a pěstounství

Rozárka měla štěstí a její adoptivní rodina také. Situace navíc nebyla komplikovaná, Rozárka byla k adopci, protože se její biologičtí rodiče vzdali rodičovských práv.

V ústavech je ale i mnoho dětí, jichž se biologičtí rodiče nechtějí vzdát. Mnohdy se dostali do problémů, ať už finančních, zdravotních, nebo i tak závažných, jako je závislost na alkoholu či drogách, a nemohou se o své děti starat, ale doufají, že se jim to jednou podaří. Péči o takové děti pak mohou převzít takzvaní pěstouni. Ti se o dítě starají buď na dobu přechodnou, ne delší než jeden rok, nebo dlouhodobě, do doby plnoletosti dětí nebo do chvíle, kdy si je jejich biologická rodina schopna převzít.

Argumenty zastánců a odpůrců ústavní péče

Mnozí zastánci ústavní péče namítají, že pěstounů je málo. Odpůrci ústavní péče ale věří, že pomocí kampaní, osvětou a zvýšením odměn pro pěstouny, s čímž novela zákona počítá, by se zájem o pěstounství zvýšil a pokryl by potřebu.

Je však pravda, že zatím počty pěstounů mají sestupnou tendenci. Podle údajů ministerstva práce a sociálních věcí na konci roku 2017 poskytovalo přechodnou pěstounskou péči 651 rodin, předloni to bylo 631 odin a na konci roku 2020 již jen 593 rodin. V současné době je přitom v ústavní péči celkově kolem 8 000 dětí.

Klára Laurenčíková je však přesvědčena, že pěstounů pro nejmenší děti do tří let by se našlo dost už nyní. Měla by existovat i alternativa například pro děti s těžkým postižením, pro které je těžké náhradní rodinu najít. Tou by měla být zařízení rodinného typu.

„Počty dětí v kojeneckých ústavech klesají a počátkem roku 2021 zde bylo 228 dětí. Věříme si, že bychom pro tento počet dětí měli být schopni zajistit alternativní podporu a péči,“ říká. Například na Slovensku se podařilo zrušit ústavy pro děti až do šesti let už před 14 lety. Zpět do svých biologických rodin se navíc podle údajů agentury Lumos, která trvale monitoruje ústavní péči v České republice, vrací až dvě třetiny dětí a mohlo by ještě více, kdyby rodiny nebyly, tak jak se to děje nyní, ponechány úplně bez pomoci.

Ústavní péče také stát přijde velmi draho. A tyto prostředky by se daly využít smysluplněji, na zvýšení odměn pro pěstouny nebo právě na podporu rodin v nouzi. „Je to neekonomické a diskriminační nepomáhat rodinám v krizových situacích. Péče o jedno dítě v kojeneckém ústavu vyjde stát měsíčně na přibližně 70 000 Kč. Teď si představte, že byste takovouhle sumu poskytli třeba matce samoživitelce se dvěma dětmi. Co vše by se dalo pořídit za 140 000 Kč, bydlení, kroužky pro děti, oblečení,“ říká Laurenčíková. Také odměny pro pěstouny jsou nyní nedostatečné, přechodní pěstouni dostávají pouze 20 000 Kč hrubého na měsíc a ti dlouhodobí 12 000 Kč při péči o jedno dítě.

Dalším argumentem proti zrušení ústavů je, že by jejich zaměstnanci přišli o práci. Toho se také řada z nich obává. Ti by ale měli možnost najít uplatnění například v terénních službách pro mladistvé rodiče nebo jiné ohrožené rodiny.

Osvícené kraje

Čekání na rozhodnutí státu se zdá dlouhé i některým krajům, které se rozhodly využít své pravomoci zřizovatele ústavů a zrušit je samy. Takovým příkladem je Zlínský kraj, který své dva kojenecké ústavy přeměnil na krizová místa s okamžitou pomocí pro ohrožené rodiny už v roce 2016. Také Karlovarský kraj dělá vše proto, aby kojeňáky mohl zrušit. Roku 2017 spustil kampaň Staňte se pěstounem a na svých stránkách informuje o pěstounské péči a láká případné pěstouny. Díky svému úsilí mají teď v kojeneckém ústavu jedno poslední dítě. Stále je ale třeba najít pěstouny pro starší děti v dětských domovech nebo děti v přechodné pěstounské péči.

„Náhradní péči nyní v Karlovarském kraji potřebuje zhruba 180 dětí, když zohledníme sourozenecké skupiny, potřebujeme zhruba 100 pěstounů“ říká Miluše Merklová, vedoucí Oddělení sociálně právní ochrany dětí Krajského úřadu Karlovarského kraje. Miluše Merklová přitom popírá, že by hlavním motivem pěstounů mohla být finanční odměna za pěstounství. „Pěstounská péče je velmi náročná časově i psychicky, pěstouni musí splňovat určitá kritéria a po převzetí dětí mají mnoho povinností. Tuto službu nemohou poskytovat zdarma,“ říká.

Pěstounka Anna Heřmánková

V Karlovarském kraji žije i Anna Heřmánková, která začínala jako přechodná pěstounka již roku 2013 a postupně pečovala o 6 dětí. A před dvěma a půl rokem si osvojila romské sourozence, sedmiletou Klaudinku a šestiletého Ládíka.

Paní Heřmánková, která je samoživitelkou, si vždycky přála hodně dětí, ale osud jí dopřál jen jedno. „Děti jsem vždycky měla ráda, a tak jsem chodila jako dobrovolnice do kojeneckého ústavu,“ vysvětluje. „Rychle jsem ale pochopila, že takhle těm dětem nepomůžu. Užili jsme si společné chvíle, a pak bylo stresující pro mě i pro dítě, když jsem musela odejít.“

Pěstounem by měl být podle 57leté paní Heřmánkové hlavně vyzrálý člověk, který je ochotný se dětem obětovat. „Dítě vás musí respektovat a musíte nastavit a dodržovat pravidla, to je takový opěrný bod pro vás i pro ně, ale zároveň jim musíte umět projevovat lásku. Ještě víc než biologickému dítěti, pro které je to samozřejmost,“ shrnuje pěstounka.

A ještě jednu podmínku by měl podle Anny Heřmánkové splňovat správný pěstoun. Brát děti takové, jaké jsou. To je podle ní i důvod, proč se lidé do pěstounství stále dostatečně nehrnou. „Lidé se bojí, že dítě nebude psychicky zdravé, že nebude podle představ rodičů.” Ona sama prý žádné očekávání neměla, a o to víc jí její dvě děti nyní dělají radost. Klaudinka chodí do první třídy a má samé jedničky. „Myslela jsem si, že to bude těžké, že nad ní budu muset sedět, ale ona se moc snaží, dobře se učí a hraje na violoncello. A Ládík ještě ani nechodí do školy, a už umí psát, počítat a trochu číst.“

Starosti přece jen trochu byly, když sousedům vadil romský původ dětí. Paní Heřmánková to vyřešila tím, že se odstěhovala. Klaudinka teď navíc chodí do školy s dalšími romskými dětmi, Vietnamci, Ukrajinci, Rusy, kde nikdo její romský původ neřeší.

Uchování romské identity

Miluše Merklová říká, že romský původ více než poloviny dětí v ústavech v Karlovarském kraji je důvodem, proč se na krajském úřadě nyní rozhodli oslovovat a motivovat případné romské pěstouny a vydali leták odkazující na jejich internetové stránky s informacemi o pěstounství. „Jedním z kritérií při výběru náhradní rodiny je totiž právě etnické, kulturní a náboženské prostředí, ze kterého dítě pochází. Zájemce by měl být schopen podporovat přijaté dítě v budování jeho identity,“ doplňuje Merklová.

Manžele Peškovy podle jejich slov romství Rozárky baví. „Je to legrace. Když jdeme celá rodina, tři modroocí blonďáci a Rozárka, která na nás křičí: ‚Mami, tati!‘ Je tu spousty tázavých pohledů. A většinou úsměvů a sympatií. Máme spoustu romských kamarádů umělců, hudebníků a zpěváků. Ta kultura se nám líbí a Rozárka ji má v krvi. Tančí a zpívá po jejich. Někdy jí říkáme Carmen,“ svěřují se.

S nápadně od rodičů odlišnou vizáží Rozárky se pojí i pár úsměvných historek jako například ta z výletu do Nepomuka. „Zaparkovali jsme auto v Nepomuku na náměstí, kde seděla plnoštíhlá romská dáma obklopena igelitovými taškami. Nejprve vystoupil manžel, pak Rozárka a dáma se začala rozplývat: ‚No bože, to je rozkošná holčička, taková sympatická.‘ Když jsem vystoupila i já s Theem, paní se mírně zarazila a povídá: ‚Ale teď koukám… Po kom ona to je?‘ Nato se vyděsila vlastní myšlenky, spiklenecky na mě mrkla, jakože žádný průšvih ohledně vyzrazení mé nevěry nehrozí. Znovu se podívala na Davida a křikla přes celé náměstí: No přece po předcích, no jo, po předcích.‘“

Peškovi i Anna Heřmánková se shodují, že děti po příchodu z kojeňáku nebo dětského domova jsou až příliš tiché a zakřiknuté a teprve postupně začnou odhalovat svoji osobnost. „Teď už je Rozárka suverén a dává rady celé rodině,“ smějí se Peškovi.

V České republice musíte dokazovat, že země není placatá

Česká republika byla loni Evropským výborem pro sociální práva odsouzena za porušování Evropské sociální charty a Úmluvy o právech dítěte umisťováním dětí do 3 let věku do ústavů a bude se za to muset v příštích měsících zpovídat mezinárodním institucím. Klára Laurenčíková ale věří, že novela zákona, i díky tlaku veřejnosti, bude schválena ještě před volbami, na podzim. Prošla už prvním čtením a nyní je připravena ve sněmovně ke druhému čtení. Podporu má napříč politickým spektrem, velkými podporovateli jsou Piráti a TOP 09, má ale zastánce i u ANO nebo KDU-ČSL. Odpůrci zákona jsou komunisté.

„Základní lidskou potřebou je mít stálý vztah s jedním dvěma lidmi, kteří jsou mi nablízku a neodchází ode mě večer, nebo když je mi těžko, a jsou se mnou, když ráno vstávám,“ říká. Psycholog Radek Ptáček souhlasí. „O tom už nikdo nikde na světě nepochybuje. Bohužel, když v České republice vyslovíte tento názor, stanete se vyvrhelem. U nás musíme stále dokazovat, že země je kulatá, nikoli placatá.“

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Objednat si ho můžete pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.