Vrcholový sportovec Marek Moflár: Když máš rodinu, která tě drží, překonáš všechno
Že cesta na vrchol může přinést i pády, ví jeden z nejlepších tandemových paracyklistů na světě, nevidomý sportovec, rekondiční trenér a profesionální masér, moc dobře.
O pádu z kola sto metrů před cílem, díky kterému mu o vlásek unikla účast na paralympiádě, o tom, jaké je to sáhnout si na dno, ale i o síle jít dál, jsem si pro server Romea.cz povídala s MARKEM MOFLÁREM (25). Naposledy jsme se viděli před více než dvěma lety, kdy jsme spolu dělali rozhovor pro časopis Romano voďi. Od té doby si také tykáme.
Začnu stejnou otázkou, jako tenkrát v létě. Co je u tebe za ty dva roky nového?
Dostudoval jsem školu a pracuji jako masér, nedávno jsem rozjel svoji vlastní praxi. A také už nezávodím v reprezentaci za Českou republiku v tandemu. Už nejsem jako sportovec dotovaný ze státu, živím se sám a mám vlastní sponzory.
Co se stalo?
Nedojeli jsme s tehdejším pilotem Jirkou Chybou v kvalifikaci na paralympiádu v Londýně do osmého místa, spadli jsme sto metrů před cílem a byli jsme desátí. V dalším závodě v Kanadě jsme měli defekt. Nesplnili jsme podmínky pro to být dál v reprezentaci.
Není to ale konec napořád?
Určitě bych se chtěl do budoucna vrátit. S nějakým dobrým pilotem. Pořád jsem přesvědčený o tom, že tak, jak trénuju já, trénuje i ve světě málo lidí. Pilot je ale taky obrovsky důležitý. S Jirkou Chybou, přestože jsme oba byli amatéři, jsme byli schopní konkurovat profíkům. Ve výsledku ale rozhodují kousíčky, vteřiny. Proto bych chtěl najít profesionála, někoho třeba z Dukly, kdo závodí ve světovém pelotonu.
Masér je vlastně tak trochu psycholog, musí mít cit nejen v rukách.
Jak dlouho už v tandemu nejezdíš?
Asi rok a půl. Bylo to hrozný období. Přestal jsem jezdit a ve stejnou dobu jsem se rozešel s přítelkyní – dvě facky v jednom. Nevěděl jsem jak dál, sáhnul jsem si na dno. Ale mám jedno pravidlo, které funguje – když máš rodinu, která tě drží, tak vždycky odstartuješ, vždycky se zvedneš. Jakmile se nemáš o koho opřít a jsi sám, tak chápu ty lidi, kteří si třeba říkají, proč mám dál žít.
Už minule jsi hezky mluvil o své rodině, hlavně o starším bráchovi a mamince. Ta na tebe musí pyšná. Pořád oba žijí v zahraničí?
Je pyšná. Ona to nikdy nedá najevo, ale je. Ano, pořád žije v Anglii s mladším bráchou a sestrou, starší brácha žije v Belgii. Ale vídáme se a jsme v kontaktu. To je jedno, že jsou daleko. Ale víme o sobě a když se něco stane, tak si pomůžeme. Ne každá rodina má třeba ideální podmínky, ale rodiče ti dají to nejlepší, co můžou. A toho si musíš vážit.
Momentálně se připravuješ na závod Ironman. To je dost náročná disciplína. Kolik takových závodů třeba za rok absolvuješ?
Teď už méně než předtím, když jsem jezdil s Jirkou. To jsme jich měli třeba 20. Ale teď je to tak 5, ale zato velkých, to už jsou extrémní závody. Beskydská 7, Doksyrace na Mácháči, Jizerská 50… To pak máš třeba týden co dělat se z toho vzpamatovat.
Na Ironmana mě nalákal můj kamarád a sponzor Tomáš Novotný. Říkal jsem mu neblázni, vždyť já neumím ani plavat. „To se naučíš,“ odpověděl mi. Postupem času už jsme měli trenérku, která mě to doopravdy naučila. Tomáš je zároveň můj trasér, známe se už asi pět let. Jezdíme spolu třeba na běžky. Ironman bude o tom si to užít – ne o tom, že tam předvedu nějakej suprovej výkon.
Takže se teď víc soustředíš na práci než na závodění?
Ano, práci se věnuju hodně. Teď je můj hlavní cíl, aby se mi to povedlo hezky rozjet. Až se to zaběhne a vytvoří se klientela, tak se pak zase opřu do sportu. Můj cíl není vydělat si miliony. Ale uživit se, mít na to, jak bych chtěl žít.
Jako sportovec, masér a trenér se zabýváš fyzičkou a tělem. Jak jsou podle tebe propojeny s psychikou?
Nerozlučně. Masér je vlastně tak trochu psycholog, musí mít cit nejen v rukách. Přijde ti klient, který je rozsypaný fyzicky i psychicky a ty mu musíš dát náplň do života, něco, co ho nakopne. Musíš zjistit, co ho trápí, s čím má problémy, co dělá za práci. Musíš s ním mluvit a poznat hodně o jeho životě, musíš se na něj napojit, být vnímavý.
S tím je potřeba se narodit, mít talent. Ve škole se biologii, anatomii, nervovou soustavu, cokoliv… naučíš. Jsou maséři, co jedou jako stroje, na každého použijí ty stejné naučené pohyby. Ale každý člověk je jiný, každý potřebuje a snáší něco jiného. Musíš se do něj vcítit a poznat to.
Říkal jsem mu neblázni, vždyť já neumím ani plavat. „To se naučíš,“ odpověděl mi.
Je pro tebe výhodou, že jsi sám zkušený sportovec?
No jasně. Jako sportovec vím, co tělo umí a co potřebuje. I proto mám mezi klienty mnoho sportovců. Masírovat sportovce a někoho s jiným problémem, je velký rozdíl. Já mám ještě tu výhodu, že jak nevidím, tak mám vyvinutý cit. Dělám i rekondiční cvičení – aby se klienti naučili i správně hýbat.
Jakou roli podle tebe sport v životě hraje? Co znamená pro tebe osobně?
Sport čistí hlavu. To je základ. Když člověk hodně pracuje, přetěžuje se a pak třeba vyběhne, do přírody, bez hudby, bez ničeho – tak vypne. Tělo začne vyplavovat endorfiny a pak už nemyslí na to, co má udělat v práci. Odreaguje se a je mu dobře. Nejhorší je vyběhnout, dokopat se k tomu, ale pak to stojí za to. Je to zdravý styl života. A lidi si to čím dál tím víc uvědomujou, chtějí něco dělat.
Taky víc vydržíš, vypadáš mladší, neřešíš tolik zbytečnosti – nemáš ani tolik času je řešit. Žiješ svůj život, nežiješ třeba nějakej televizní. Máš svoje prožitky. Já třeba nemám čas koukat na televizi vůbec. Kolikrát se mě někdo zeptá „a znáš tenhle seriál?“ Já ale žiju svůj seriál.
A taky se setkáváš s životy svých klientů.
Někdy je musím „pouštět“, jinak bych se z toho zbláznil. Přijde ti třeba člověk po těžké nehodě nebo s velkými osobními problémy. Vždycky se na něj navážu, když přijde, pamatuji si, co mi říká. Ale nesmíš si to brát moc do hloubky, mít odstup, jako lékař u pacienta. Ale zároveň mu musíš dokázat poradit, mít empatii. Ty jsi ten, kdo vždycky musí umět odpovědět.
Máš ty sám svého maséra?
Mě masíruje Jirka Gvušč – spolužák a můj současný kolega. Sám je sportovec a masér, dělá závodně atletiku. Působil třeba jako masér fotbalistů v SK Slavia Praha a v atletickém klubu Sparta Praha.
O svém současném cíli v práci jsi už mluvil. Co ten sportovní?
Získat tu placku – někdy. Myslím si, že až se v práci víc zaběhnu a všechno poběží, jak má, tak se to povede.
FOTOGALERIE
