Rozhovor: Mezi nominovanými na Českého lva je i Mária Ferencová-Zajacová z filmu Cesta ven

Deset nominací na české filmové ceny Český lev, jejichž předávání proběhne v sobotu 21.2. od 20:00 v pražském Rudolfinu a v přímém přenosu je bude vysílat Česká televize, získal snímek Petra Václava Cesta ven.

V kategorii nejlepší herecké výkony ve vedlejší roli byla nominována Mária Ferencová-Zajacová, za výkon v hlavní roli Claudia Dudová. Další nominaci získali střihač Florent Mangeot, kameraman Štěpán Kučera a Petr Václav za scénář a režii. Česká filmová a televizní akademie letos vybírala z 55 celovečerních filmů a dokumentů.

Nejen o nominacích a filmu Cesta ven si povídala Kateřina Čopjaková s Márií Ferencovou-Zajacovou pro server kauza3.cz.

Zahrála si první větší roli ve filmu a hned s ním zavítala na filmový festival do Cannes. Teď je Mária Ferencová-Zajacová (37) nominována za vedlejší roli v Cestě ven na Českého lva. Přesto ji nejčastěji potkáte v některém ze žižkovských parků, jak venčí svého neposedného psíka Luckyho. Na Žižkově žije posledních 19 let a nejvíc na něm oceňuje, že je z něj všude blízko.

Jste nominovaná na Českého lva za vedlejší roli ve filmu Cesta ven. Hrála jste předtím někdy?

V bollywoodském filmu Rockstar před třemi lety, ale ta role byla hlavně o tancování a zpívání, nebylo to ještě úplně hraní. Film se natáčel částečně v Praze a Indové z ní byli naprosto unešeni. Byla to moje úplně první zkušenost s filmem a bylo to super!

To je docela nedávná minulost. Čím jste se zabývala do té doby?

Jsem vyučená servírka, takže jsem patnáct let lítala po trochu jiném place. I když jsem většinou pracovala hlavně v hotelech, tak pokud nemusím, do hospody nevkročím. Raději chodím se svým psem po parcích. A v kavárnách si sedám vždycky zády k obsluze, profesionální deformace mě totiž nenechá chvíli v klidu. Pořád jen pozoruju, jak si mí bývalí kolegové vedou.

Film Cesta ven posbíral mnohá ocenění. Naposledy třeba tuzemskou Cenu krtiků za režii, hlavní ženskou roli a další kategorie. Jak jste se k jeho natáčení dostala?

Všimla jsem si na Facebooku, že Petr Václav, o kterém jsem matně tušila, že natočil Mariana, shání lidi do svého nového filmu. Podle popisu jsem sice pochopila, že se do filmu nehodím typově – vypadám spíš exoticky, než romsky, ale stejně jsem se přihlásila. Roli jsem původně nedostala, ale stala jsem se asistentkou castingu. Byla jsem šťastná, moc mě baví práce s lidmi a poznávání nových lidí. Žanetu (hlavní ženská postava v Cestě ven) už jsme měli, ale Andreu jsme pořád nemohli najít. Čas utíkal, do natáčení už chyběly jen dva dny a druhá nejdůležitější ženská role nebyla obsazená. Tak mi to Petr prostě nařídil, že ji budu hrát já.

Nařídil? Vy jste nebyla ráda?

Byla a nebyla. Byla jsem ráda, že si zahraju ve filmu, ale do Andrey jsem se zpočátku vůbec nemohla vcítit – prostitutka, potvora, vulgární a temná. A já se ráda směju, nejvíc na světě mě zajímá můj syn…

Vnímáte tu postavu jen takto negativně?

Ani ne negativně jako beznadějně. Je to holka, která už podle mě to hlavní v životě vzdala.

Co je podle vás to hlavní?

Pro mě je to můj syn David a pak chci být v životě tak nějak spokojená

Je to poprvé, co jste dostala spíše temnou roli?

Zatím dostávám samé takové smutné nebo temné roličky. V nějakém anglickém filmu jsem hrála vdovu, v jiném zase Židovku. Opravdu bych si chtěla někdy zahrát nějakou komediální roli.

Jak jste si k Andree nakonec našla cestu?

Díky ostatním hercům a režisérovi, kteří mě drželi, i když mi to úplně nešlo a radili jak dál. To na Cestě ven bylo strašně důležité, že jsme se hned skamarádili a vzájemně podporovali.

Cesta ven zachycuje anabázi mladé matky, která se snaží dostat ze sociálního vyloučení.

S tím vy asi nemáte žádnou osobní zkušenost?

Nikdy jsem nežila „v ghettu“, jako malá jsem chodila do různých kroužků a rodiče už dohlídli, abych se vyučila. I na Žižkově, kam jsme se později z bohnického sídliště přestěhovali, jsme vždycky bydleli nahoře. Měla jsem kontakt s Romy a zároveň byl přede mnou otevřený svět, nebyla jsem vyloučená. Ale zkušeností mladé matky, která zůstane sama a musí se starat o malé dítě a zároveň pracovat, tou jsem si prošla. V devatenácti letech jsem se vdala, ve dvaadvaceti porodila syna a ve čtyřiadvaceti rozvedla. S tehdy dvouletým synem jsem skončila v azylovém domě. Když Žaneta ve filmu konečně najde práci jako šička, a pak je na ni záběr, jak sama po směně sedí v šatně, kouří zasloužený cigáro a usmívá se, tak to ji úplně rozumím. O její dítě je postaráno, má hlídání a zároveň ví, že si zrovna vydělala vlastní peníze. Je unavená, ale spokojená. Už ví, že to může zvládnout sama.

Během hledání vhodných lokalit i (ne)herců jste musela mnohokrát do „ghetta“.

Někdy to bylo tak strašné, že jsem se normálně rozbrečela. Nafotili jsme pro potřeby filmu asi tisícovku Romů, většina z nich byla ze sociálně vyloučených lokalit na Ostravsku a Karvinsku, méně pak ze severních Čech. Když jsme našli tu ubytovnu, ve které Žaneta chvíli s dcerou žije, nevěřila jsem svým očím. Bylo to někde na okraji Karviné, autobus tam jezdil jen výjimečně. Nebydleli tam pouze Romové, ale i „bílí“. Malé pokoje, sprchy a toalety společné na chodbě. Chudoba, na kterou si můžete sáhnout. A to, že jste si pěkně uklidili, ji nezakryje.

Umíte romsky?

Bohužel ne, můj táta nechtěl, abych měla problémy s češtinou. Tchýně mě později něco naučila, ale nemluvím. Když to bylo potřeba, překládal mi kolega Štefan. Občas to bylo potřeba, Romové si občas nedokázali představit, co po nich chceme. Jednou, někde v Ostravě jsem zase seděla v nějakém bytě a vysvětlovala, že hledáme Romy do filmu. A první reakce byla: „Porno!? Ani náhodou!“ Od té chvíle jsem vždycky začínala tím, že hledáme herce a herečky, ale ne do pornofilmu. Na Ostravsku a Karvinsku mi zase pomáhalo moje příjmení Ferencová.

Jasně, to je známý a bohatý romský klan v Karviné.

Přesně. Takže hned, jak jsem se představila, začalo se nosit na stůl a dost si mě považovali. Sice s nimi příbuzná nejsem, ale stačila shoda jmen. Pak v Ostravě jsem opravdu jednu svoji příbuznou objevila. Seděla jsem zase u nějakých Romáků v kuchyni a už jsem to nemohla vydržet a povídám hostitelce „Nezlobte se, ale vy máte úplně stejné modré oči, kudrnaté vlasy a uši jako moje teta. Jak jste se jmenovala za svobodna?“ Nakonec jsme se dopátraly toho, že jsme příbuzné.

Co vlastně vaše rodina? Mají radost z vašeho úspěchu?

Máma měla trochu problém s tím, jakou roli tam hraju, je věřící. Nakonec se na film podívala, ale erotickou scénu ve vířivce, jsem musela přeskočit. Táta mi naopak radil, jak hrát potvoru, a film samozřejmě viděl. Je na mě moc hrdý. Největší můj fanoušek je pak syn David, dokonce se mnou zkoušel scénář.

Během několika měsíců jste zažila neuvěřitelný skok – z ubytoven pro nejchudší jste se dostala na červený koberec v Cannes.

To bylo velký! Furt jsem to nechápala, lidi za námi po projekci chodili, blahopřáli nám, zdravili nás, chovali se k nám jako ke hvězdám. Byli tam úžasní herci a herečky, které jsem předtím znala jen z obrazovky. V jednu chvíli jsem se otočila a kousek za mnou stála Aishwara Rai Bachchan, moje nejoblíbenější herečka. Dělala s námi rozhovor novinářka z Le Mondu (pozn. redaktorky: prestižní francouzský deník) v hotelu Carlton. Byla to pecka!

Teď naposledy jste byla na předávání tuzemské Ceny kritiků. Jaký hlavní rozdíl (kromě velikosti) je mezi atmosférou na pražském a canneském galavečeru?

Klaudie získala Cenu kritiků za hlavní ženskou roli, ale nikdo jí nepřišel popřát. To bylo zvláštní. Nemyslím, aby se s námi hned bavili. Uvědomuju si ten rozdíl, oni jsou herci a já holka ze Žižkova, ale bylo by to hezké… I tak bylo fajn vidět takhle zblízka Aňu Geislerovou, tu mám moc ráda.

VIDEO