Nejprve označil celou trasu deportace tisícovky Romů a Sintů z Kolína nad Rýnem, pak vymyslel Kameny zmizelých. O Stolpersteine s Gunterem a Katjou Demnigovými

Stolpersteine, pro které se v češtině ustálilo označení Kameny zmizelých, je projekt německého umělce Guntera Demniga. Za 30 let své existence s téměř 90 000 kameny umístěnými napříč 26 zeměmi se rozrostl na největší decentralizovaný památník světa věnovaný obětem nacismu.

Od roku 2008 je možné Kameny zmizelých vidět i v ulicích českých měst. Mosazné destičky o rozměru 10×10 cm jsou umístěné na dlažební kostce a vsazené do chodníku před posledním známým bydlištěm obětí nacistického režimu, aby uchovaly vzpomínku na osoby, které byly v letech 1933–1945 nacisty zavražděny nebo pronásledovány.

Stolpersteine jsou doslova „kameny, o které je třeba klopýtnout“. Manželka a zároveň blízká spolupracovnice Guntera Demniga Katja původ názvu přibližuje: „Gunter často tuto otázku dostává. Sám si už přesně nepamatuje, jak ho to napadlo. Upřímně, myslel si, že pojmenovává jednorázový umělecký happening, nikdo nečekal, v jak objemný umělecký projekt se to rozroste. Líbil se mu ten dvojsmysl názvu, kdy chtěl u lidí docílit, aby se zarazili a přerušili tok všedního přemyšlení.“

Vrátit příběhy do ulic

Počátek uměleckého projektu sahá k 50. výročí deportace tisícovky Sintů a Romů z Kolína nad Rýnem do koncentračního tábora, kdy Demnig 6. května 1990 celou trasu, kterou byli Romové deportováni, vyznačil pomocí speciálně vyrobeného kola nápisem: EINE SPUR DURCHS VERGESSEN (Stopa skrz zapomnění). Pro nacisty byla tato kolínská deportace generálkou pro následné deportace Židů. Město Kolín pak nechalo některé úseky s nápisem jako připomínku deportace umístit trvale. „Při osazování mosazných písmen Guntera oslovila starší žena. Projekt chválila, nicméně zapochybovala, že by tenkrát v jejich sousedství žili nějací ‚Cikáni‘. Gunter od té doby přemýšlel, jak do měst a ulic vrátit vzpomínku na konkrétní lidi a jejich příběhy, které už se vytratily,“ doplňuje paní Demnig, co předcházelo Stolpersteinům.

První prototyp kamene s mosaznou destičkou vsadil Demnig do dlažby před historickou kolínskou radnicí 16. prosince 1992 k připomínce 50. výročí výnosu Heinricha Himmlera o deportaci Sintů a Romů do Osvětimi. Na kameni jsou vyryty první řádky vyhlášky a zbylý text je pak skryt v dutině dlažební kostky.

V následujících letech Demnig vytvořil koncept kamenů, kdy je každý jeden věnovaný konkrétní osobě. Demnig našel inspiraci ve slovech Talmudu: „Člověk je zapomenut pouze tehdy, když je zapomenuto jeho jméno“. Prvních 230 kamenů představil 1994 jako teoretický koncept na výstavě v Antoniterkirche v Kolíně. Místní farář pak Demniga vyzval, zda by symbolicky několik kamenů neumístil. 4. ledna 1995 tak byly položeny první Kameny zmizelých připomínající konkrétní nacistické oběti, tenkrát ještě bez příslušných povolení.

Proč právě kameny osvětluje Katja Demnig: „Původně Gunter zvažoval pamětní desky na zdi domů, ale po konzultacích od nápadu upustil, protože získávat svolení k umístění desek od jednotlivých majitelů nemovitostí by bylo příliš zdlouhavé a často by se ani nezískala. Některé domy už ani nestojí. Při umístění v chodníku je třeba ‚pouze‘ povolení obce. Kameny jsou viditelné, ale nijak nenarušují charakter místa.“ Gunter Demnig navíc uvítal další rozměr umístění destiček do země, kdy se u nich musí člověk sklonit, aby je mohl přečíst. Pokloní se tak památce oběti.

Umělec dodnes většinu kamenů osazuje osobně. „Je to součástí myšlenky celého projektu Stolpersteine. Chce být na místě a garantovat důstojné umístění kamene, interagovat s přítomnými a věnovat pozornost a připomínku konkrétní osobě, které je Stolperstein věnován. Celý ten proces má být v protikladu k masovému vraždění nacistů, kdy na konkrétních lidech nezáleželo,“ vysvětluje paní Demnig, proč nepodléhají každoročně neustále rostoucímu zájmu a tlaku, aby mohlo být kamenů umisťováno více.

Péče, která je věnována jednotlivým kamenům, s sebou nese omezené kapacity, kolik kamenů je možné ročně dnes již po celé Evropě položit. Celý proces podání žádosti, doložení dokumentů a ruční výroba kamene sochařem trvá až po umístění kamene do chodníku přes rok. Aktuálně se domlouvají pokládky na říjen 2022.

Demnig si nechal Stolpersteine v roce 2003 patentovat a od roku 2015 je tvoří a umisťuje pod hlavičkou Nadace – Stopy – Gunter Demnig (Stiftung – Spuren – Gunter Demnig). Po celé Evropě je pak možné vidět i stovky napodobenin, které se označují jako Gedenksteine – Pamětní kameny.

Pošlapaná vzpomínka

Ne u všech se projekt setkává s kladnou odezvou. Několik obcí odmítlo vydat povolení k umístění, a to nejčastěji s argumentem, že se obávají případného vandalismu. Nebo podmiňují udělení svolení kladným stanoviskem místní židovské obce.

Některé rodiny Stolpersteiny pro své bližní odmítají, protože jim umístění v chodníku lidem pod nohy přijde nedůstojné. Nejhlasitější odpůrkyní uměleckého projektu je prezidentka mnichovské židovské obce Charlotte Knobloch, která prosadila zákaz umisťování Stolpersteinů do obecních chodníků v Mnichově. Ve městě jich i tak jsou stovky, ale nachází se na soukromých pozemcích, a iniciativy založené na podporu Stolpersteinů v mnichovských ulicích vedou už roky debatu kolem vhodné podoby pietní připomínky obětí nacismu ve veřejném prostoru.

Gunter Demnig pro Romano voďi zavzpomínal, s jakou odezvou se projekt setkával u pozůstalých obětí z řad Romů a Sintů a přiznal, že i zde byly pokládky složitější: „Vzpomínám si, jak jedna starší Sintka měla obavy, že budou přes kámen chodit ženy. Bylo by to zneuctění vzhledem k vnímání ženy jakožto nečisté. Ten názor pak ale nepřevládl. Mladí byli v tomto směru naopak velice sebevědomí: Samozřejmě, že chceme vrátit jména našich blízkých!

Ale byl to přesto obtížný proces. Ústřední rada německých Sintů a Romů měla například podobné obavy jako Charlotte Knobloch v Mnichově: Po těch lidech je šlapáno stejně jako to dělali nacisti. Jenže nacisti se s pošlapáním nespokojili – byl to vyvražďovací program. V mezičase už se nálada překlopila a hodně rodin si Stolpersteiny přeje.ׅ“

Stolpersteine v ČR

V České republice iniciovala umístění prvních kamenů do pražských chodníků Česká unie židovské mládeže na podzim 2008. V roce 2018 pak projekt po dvouleté nečinnosti oživil předseda Židovské obce v Praze František Bányai skrze Veřejně prospěšný spolek na podporu osob dotčených holocaustem. K dnešnímu dni je například v Praze 400 Kamenů zmizelých a další stovky jsou rozeseté po celé České republice.

První Stolpersteiny pro romské oběti byly v ČR položeny 30. září 2017 v brněnských Černovičkách a připomínají manžele Jana a Amálii Danielovy, kteří byli s většinou svých příbuzných a přátel z této kolonie odvlečeni do koncentračního tábora Auschwitz II-Birkenau transportem 7. března 1943, kde nedlouho po svém příjezdu přišli o život.

Vedle řady iniciativ zasazujících se o umístění nových kamenů vznikají i projekty pečující o ty již stávající. Lauderovy školy v Praze iniciovaly program tzv. adopce kamenů, kdy se žáci mohou vybraných Stolpersteinů ujmout a pravidelně je chodit čistit tak, aby zůstaly nápisy čitelné.

V Praze je již známou postavou i Brit Trevor Sage, který se sem přestěhoval na důchod a mosazné kameny jej zaujaly natolik, že je pravidelně čistí a zároveň dokumentuje.

Vandalismus

Jednou z myšlenek vzniku Stolpersteinů byla i jejich dostupnost pro veřejnost, kdy je možné uctít památku, aniž by člověk musel respektovat otevírací hodiny nějakého památníku, nebo dokonce platit vstupné. Dostupnost ale s sebou nese i druhou stranu mince, kdy jsou kameny scizeny nebo poškozovány. Odcizen byl v roce 2010 dokonce i první Stolperstein položený před kolínskou radnicí.

V případě vandalismu se pak ukazuje, že není vždy poškození jako poškození. Pozdvižení vyvolalo např. loňské posprejování Stolpersteinu romského boxera Johanna „Rukeli“ Trollmanna, mistra Německa ve střední váze z roku 1933. Jen několik dní po oslavách 75. výročí konce války někdo kámen s jeho jménem v hamburské čtvrti St. Pauli posprejoval runami SS.

Představitelé Ústřední rady Sintů a Romů čin odsoudili a vyjádřili projektu veřejně podporu s poukazem na nutnost připomínky historických událostí jakožto příležitosti upozornit na důležitost lidskoprávních aktivit bojujících s pravicovým extremismem.

 

 

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Objednat si ho můžete pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.