Mikuláš Vymětal: Křesťanská rétorika se určitým politickým skupinám hodí k šíření předsudků a nenávisti
„Chci přispívat k tomu, aby se i lidé na okraji cítili vítanou součástí společnosti,“ říká o svém povolání „farář pro menšiny“ Mikuláš Vymětal. Oficiální název jeho pozice v Českobratrské církvi evangelické je o něco delší: celocírkevní kazatel pro humanitární aktivity, menšiny a lidi sociálně vyloučené.
Než jste se stal farářem pro menšiny, pracoval jste s mládeží. Jak jde dnes náboženství a mládí dohromady?
Na tu dobu vzpomínám rád. Když se najde společná řeč, jde to dobře. Působil jsem jako seniorátní farář pro mládež v Pražském seniorátu, což je Praha a část Středočeského kraje. Zjistil jsem, že je dobré se soustředit na to, co mladé lidi zajímá. O setkání s tématem Desatero přikázání jich mělo zájem deset, na téma sex se přihlásilo třicet zájemců.
Společně jste také vystupovali proti extremistům v době protiromských pochodů před deseti lety.
Tehdy byli mladí lidé, kteří se scházeli v církvi, dost sociálně angažovaní a aktivní. Pořádal jsem jednou diskuzi na téma „Křesťané a squateři, co nás spojuje a v čem se lišíme“. Účastníci tohoto setkání mě pak sami oslovili, když se v Novém Bydžově a Krupce konaly protiromské pochody, jestli bych se jako farář nepřidal k blokačním bohoslužbám. Inspirovali se třeba v Drážďanech, kde navázali spolupráci s aktivisty i policií a nenávistné pochody vyblokovali. Záminkou pro extremisty tam bylo výročí vybombardování města, na které organizovali nenávistné pochody. To se ale místním nelíbilo a v den konání se shromáždilo tolik lidí, že když chtěli extremisté vyrazit na pochod, tak to jednoduše nešlo. Rozezněly se kostelní zvony a nebylo slyšet nic ani z jejich projevů. Obyvatelé Drážďan tak dali najevo, že extremisté nejsou vítaní.
Jak se v porovnání s tím dařily blokády extremistů v Česku?
O něco podobného jsme se pokoušeli právě v Novém Bydžově a v Krupce. Konala se tam shromáždění, která měla vystrašit lidi ze sociálně vyloučených lokalit, což jsou často Romové. Policie tvrdě zasahovala a mnoho lidí bylo zraněno. V Novém Bydžově policisté na koních najížděli přímo do zástupu demonstrantů blokujících extremistický pochod, řada lidí byla i zraněna i dost vážně. Odpoledne neonacisté přepadli několik Romů a zbili je. Policie sice zajistila důkazy, ale ty se prý ztratily.
Nevybíravě policie zasáhla i proti ekumenické bohoslužbě v Krupce.
V Krupce použili policejní pyrotechniku, rozbušky, které se používají proti agresivním davům. Jenže ti lidé se tam modlili, nebyli agresivní. Když ta rozbuška strefí někoho do nohy, tak ho zraní lehce, když ho zasáhne do krku, tak je to zranění vážné. Policie zároveň místo uzavřela, takže nemohla ani přijet sanitka. To už pro mě bylo za hranicí – vypracoval jsem proto na základě dostupných videí z mobilních telefonů analýzu a poslal ji na Synodní radu, což je nejvyšší správní orgán Českobratrské církve. Rada pak zaslala na policii žádost o vyjádření a vysvětlení.
To patřilo k událostem roku 2011. Když o dva roky později přišla další vlna protiromských pochodů, v Ústeckém kraji i po celé republice, patřil jsem k demonstrantům, kteří se tomu snažili čelit ve shromážděních, často nazvaných Za společný život. Setkávali jsme se na místě protestů proti Romům a dávali jsme prostor místním, aby se k tomu mohli vyjádřit. Postupně poznali, že jsme na rozdíl od extremistů nenásilní, a byli rádi, že tam jsme.
Časem se na mušku nenávisti dostali také uprchlíci.
Demonstrace proti uprchlíkům a muslimům se začaly konat v roce 2015, když vrcholila uprchlická krize. S romskými přáteli jsme pořádali shromáždění „Za společný život s muslimy a za přijetí jiných kultur“. Mezi námi byli muslimové, evangelíci a také naši romští přátelé, které jsem znal z předchozích shromáždění a požádal je o účast. Naše setkání byla oficiální a konala se na místě demonstrací, včetně Staroměstského náměstí, vystupovali jsme i proti Okamurovi. Scházeli jsme se o něco dříve, takže lidé, kteří přicházeli na extremistické demonstrace, nás už slyšeli. Nebáli jsme se konfrontace v bezpečné míře, všechno monitorovala policie a protistrana nechtěla, aby došlo k nějakým rvačkám. Chtěli vypadat mírumilovně a rozumně, přitom na nás vulgárně křičeli a skandovali věci, které byly daleko za hranou. Policie pořád jen monitorovala a většinou nezasahovala. Občas někoho, kdo se chtěl prát, zatkla, ale pak zatkla i někoho z naší strany, kdo agresivní nebyl.
Čím si ty nenávistné postoje a projevy k minoritám vysvětlujete? A jak si v nich jako Česko stojíme v porovnání s jinými zeměmi?
Romové, muslimové, lidé odlišné sexuální orientace a jiné menšiny se stejně jako všichni narodí a jsou takoví, jací jsou. Na sociálních sítích i na veřejnosti jim leckdo veřejně projevuje nenávist a považuje takové chování za normální. Mnozí pak mlčí a dívají se jinam, nebo to dokonce schvalují. Myslím si, že u nás je situace horší než v mnoha jiných zemích. Průzkumů zaměřených na xenofobii, anticiganismus nebo islamofobii není mnoho, ale některé přece jen jsou a srovnávají tyto postoje v rámci států EU. Česko z nich leckdy vychází hůře než země, kde je větší procento Romů, jako třeba na Slovensku nebo v Bulharsku. Měřítkem například je, jak by rodina reagovala, kdyby si děti přivedly domů někoho z romské komunity nebo se její člen zamiloval do Roma nebo Romky.
“Ani o církvi tedy nemůžeme hovořit jako o nějaké homogenní skupině lidí nebo pohledů na svět okolo nás.”
Že má na společenskou atmosféru vliv politika, o tom se mluví poměrně dost, má na ni ale v dnešní době nějaký vliv i církev?
Na atmosféře ve společnosti se politici rozhodně podíleli a podílejí. Představitelé velkých stran nechtěli ztratit hlasy lidí, kteří mají strach z Romů nebo cizinců. A tak reagovali podobně jako extremisté – vsadili na vyvolávání strachu. Zatímco v mnoha zemích politici usilují o to, aby se podíleli na budování veřejného mínění směrem k humanismu, u nás mnozí politici říkají: „Ochráníme vás, nepustíme sem žádné migranty, budeme trestat nepřizpůsobivé,“ místo toho, aby řekli, že bohatí a chudí mají spolu žít v míru a že dokážeme pomáhat slabým. To u nás v posledních deseti letech téměř nebylo. Církve, které by měly ukazovat tu druhou stránku – lidství, to projevují často uvnitř kostelů, ale venku mlčí – a spíše se dívají stranou. Nemluvě o některých vysokých církevních představitelích, kteří veřejně podporují politiky hlásající nesnášenlivost a extremistické strany.
Česko bývá označováno za jednu z nejateističtějších zemí – vliv církve tu je tedy spíše zanedbatelný. Xenofobie ale značně roste třeba v Polsku, kde jsou církevní vlivy naopak dost silné.
Ano, Polsko rozhodně není ateistická země. Negativní diskurz vůči muslimům je v Polsku silný a tamní katolická církev ho leckde podporuje. Kromě toho šíří i předsudky vůči dalším skupinám – LGBT, liberálům, ženám, které by si chtěly rozhodovat o svém vlastním těle a podobně. V roce 2017 se někteří polští katolíci modlili také na hranicích s ČR proti proniknutí islámu a vzdalování se západní Evropy od křesťanských kořenů. Modlili se tedy zároveň i proti České republice… Podle průzkumů veřejného mínění je ovšem Polsko zemí, kde v mladé generaci nejrychleji přibývá ateismu. Takové bojové projevy náboženské nesnášenlivosti jsou tedy ve svých důsledcích kontraproduktivní.
Ale v kontrastu s tím třeba v Německu katolická i evangelická církev značně pomáhala a pomáhá k přijímání uprchlíků a otevřeně se staví k menšinám i lidem s odlišnou sexuální orientací. Ani o církvi tedy nemůžeme hovořit jako o nějaké homogenní skupině lidí nebo pohledů na svět okolo nás. Evangelická církev v Česku se často dokáže postavit společenské atmosféře a i v katolické církvi je plno statečných lidí. Mnozí představitelé však bohužel často k důležitým tématům mlčí.
Českobratrská církev ale před časem například nemlčela k zneužívání pojmu „křesťanské hodnoty“ populistickými politiky.
Synodní rada na podzim roku 2016 vydala prohlášení, ve kterém vyjádřila znepokojení nad tím, jak se někteří veřejní činitelé začali ohánět “návratem ke křesťanským hodnotám a kořenům“ – jako magickým zaklínadlem, jako obraně proti náporu „jiných identit“. Křesťanská rétorika se najednou určitým politickým skupinám hodila k šíření předsudků a nenávisti vůči cizincům, hlavně muslimům, k odmítání uprchlíků a přihřívání nacionalistických tendencí. Představitelé Synodní rady na to poukázali, vyjádřili nesouhlas a vyzdvihli naději, že lze k lidem kolem nás hledat cestu.
Odehrála se od té doby v přístupu společnosti k „jiným identitám“ nějaká zásadní změna?
V Česku žije poměrně dost cizinců, kolem půl milionu, muslimů z nich je asi 20 000. To není málo. Často svoji identitu ve společnosti skrývají, podobně jako mnozí Romové. Ti si například dávají italská jména, protože s těmi romskými je mnohem těžší shánět byt nebo zaměstnání. Pořád máme málo státních představitelů, kteří by upozornili na to, že neexistuje žádná čistá kultura, že se kultury stále prolínají a mísí. Pomalu se to ale snad mění k lepšímu – nenávistná protiromská shromáždění snad už jsou věcí minulosti, nevzpomínám si ani na výraznější protimuslimská z posledních let.
“Křesťanská rétorika se najednou určitým politickým skupinám hodila k šíření předsudků a nenávisti vůči cizincům, hlavně muslimům, k odmítání uprchlíků a přihřívání nacionalistických tendencí.”
Během období protiromských nepokojů jste inicioval i populární akci Krabice od bot. Dnes je z ní jedna z největších vánočních sbírek v Česku.
Když jsem se tehdy pohyboval v sociálně vyloučených lokalitách v Ústeckém kraji a viděl jsem, kolik je tam dětí, které vůbec nerozumějí tomu, co se děje, a zároveň jsem cítil velkou podporu od lidí v Praze, chtěl jsem to nějak propojit. Ukázat dětem, že na to nejsou samy, že to není tak, že by je všichni bílí nesnášeli. Použil jsem model, který už fungoval v Americe nebo Německu – vzal jsem krabici od bot a začal ji plnit hračkami, které mi připravily mé dcery. Myslel jsem, že z okruhu svých známých shromáždím několik desítek krabic a pošleme je do ubytoven, které byly cílem nenávistných pochodů. Ochotných dárců však bylo mnohem více, než jsem čekal – první rok to bylo asi 500 krabic, druhý 1000 a dnes je to několik desítek tisíc. To už nebylo amatérsky zvladatelné – a proto dnes Krabici od bot pořádají kolegové z Diakonie.
I tak vám ale zbyla spousta dobročinných aktivit…
V současnosti se snažím rozvíjet aktivity distribučních míst potravinových bank. Rozdávat ve spolupráci s potravinovou bankou potřebným lidem potraviny může jakákoliv organizace, včetně církve. Potraviny se dovážejí z centrálního skladu a pak se rozdělují. Věnuju se tomu na Zbraslavi, kde bydlím, a podporuju další, kteří to dělají jinde. Dále jako farář pracuji s jednotlivci i skupinami, menšinami, třeba s lidmi s odlišnou sexuální orientací. Snažím se o to, aby církev byla aktivní, zvláště tam, kde nastane nějaký problém. Někdy dám jen impuls – a aktivní je místní farář či farářka nebo i další křesťané. Proto také často přednáším – na Evangelické teologické fakultě mám seminář Pastorace menšin a přednáším také na pastorálních konferencích, kde se setkává vždy cca 10–30 farářů a farářek z jednoho okrsku – seniorátu. Často ke svému potěšení zjišťuju, že se tito faráři už různým způsobem službě menšinám zabývají. Pracuju také s veřejností a médii.
Vytvořil jste také mezináboženský kalendář. K čemu se hodí?
V kalendáři, který má podobu velkého plakátu, jsou zaneseny svátky a zásadní události pěti různých náboženství. Například v srpnu byl muslimský Nový rok 1443, v září zase židovský Nový rok 5782. Když člověk o svátcích příslušníků druhých náboženství ví, může těm, koho se týkají, poblahopřát – drobné laskavosti pak vytváří dobré vztahy. Když tento kalendář někomu věnuju, doporučuju si ho vylepit na vnitřní dveře toalety a každé ráno se podívat, kdo má zrovna svátek.
Kromě pravidelných kázání vedete na pražském Žižkově i romsko-české bohoslužby. Chodí na ně hodně věřících?
To je různé. Někdy je kostel přeplněný, někdy přijde třeba jen deset lidí. Většinou jsou to Romové. V rámci ekumenické rady církví pak existuje i komise pro Romy. Snaží se mimo jiné o to, aby spolupracovali romští kazatelé z různých církví, aby se naučili žít ne jen vedle sebe, ale i společně – a vydali třeba společný romský zpěvník.
Nebude-li to příliš osobní otázka, proč jste si zvolil cestu zrovna evangelického duchovního?
Evangelička byla moje babička. Když zemřela, zašel jsem do kostela, do něhož patřila. Už tehdy, ještě za komunismu, jsem toužil po odpovědích, které zněly jinak než ty, co jsme se učili ve škole. Mezi věřícími jsem rychle zdomácněl a dva a půl roku chodil na přípravu na křest. Ostatní jsem se snažil dohnat ve znalostech Bible, proto jsem se přihlásil také na teologickou fakultu. Musel jsem ještě podepsat slib, že se po vystudování stanu farářem. Později už to bylo dobrovolné. Tehdy jsem se ještě dost hledal. Leckteří mí mnohem pravověrnější spolužáci tehdy nevěřili, že bych se mohl stát farářem, a přitom sami do služby faráře nenastoupili či z ní brzy odešli.
Když jsem se později setkal s jedním spolužákem ze střední školy, který se stal soudcem, řekl jsem mu: „Soudce, ten se má, rozhoduje o lidech a má hodně peněz.“ A on mi odpověděl: „Farář, ten se má, nesoudí zločince, všichni mu tam chodí dobrovolně, mluví o lásce a dodává lidem naději – to je krásné zaměstnání.“ A je to pravda – mé povolání je krásné.
Máte ženu a dvě dcery. Jak se vám daří skloubit rodinný a církevní život?
Dávám si pozor na to, abych žil i ten „normální“ život. V létě jsme třeba spolu byli na týden na dovolené v Bulharsku. Dcerám je 12 a 15 let, jsou v pubertě a pomalu se od nás budou osvobozovat. Jsem zvědavý, co budoucnost přinese. Snažím se při všech aktivitách také zůstat normálním člověkem – a úloha rodiče je pro mě velice důležitá.
Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Objednat si ho můžete pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.
