Radim Koreš, vychovatel v dětském domově v Písku: Naděje? Ty vkládám do dětí
V České republice je v současné době v několika typech zařízení náhradní
výchovy (dětské domovy, dětské domovy se školou, diagnostické ústavy a výchovné
ústavy) na 10 tisíc sociálně hendikepovaných dětí a mladistvých. Přestože tato
zařízení prošla v posledních dvaceti letech zásadními změnami a jejich
zaměstnanci nyní musí splňovat náročná kvalifikační kriteria, mají stále
nevalnou pověst. Kritických hlasů je slyšet ze všech stran spoustu, včetně EU,
ale nikde není prostor pro hlasy těch, kteří v těchto zařízeních s dětmi pracuj.
Proto přinášíme rozhovory se dvěma z nich.
Po rozhovoru s ředitelkou DD Potštejn Kateřinou Süsserovou přinášíme rozhovor
s Radimem Korešem vedoucím vychovatelem dětského domova POLÁRKA v Písku.
Co vás přivedlo k práci v dětském domově?
K práci v dětském domově jsem se dostal úplnou náhodou. Po neúspěšném
vysokoškolském studiu jsem skončil na vojně. Když jsem na konci těch dvou
nezapomenutelných let řešil, co budu dělat dál, dostal jsem nabídku nastoupit na
uvolněné místo vychovatele v píseckém domově. Upřímně, ani jsem nevěděl, že v
Písku něco takového existuje.
O samotné práci jsem měl dosti romantické představy. Dvanáct kluků, kteří na
mě čekali, mne rychle dostalo nohama na zem. První rok to byl tvrdý boj o
pozice, ale vzpomínám na tu partu dodnes a pamatuji si každého. Začal jsem
studovat speciální pedagogiku a už mi to tak nějak zůstalo.
Jak dlouho se věnujete práci v dětském domově a jakými proměnami jste za
tu dobu prošli?
Letos na podzim to bylo 28 let. A ten pocit, kdy jsem byl představen plné
jídelně dětí, si moc dobře pamatuji. Možná víc, než všechny další peripetie.
Vedle denního vychovatele jsem pracoval i jako noční, teď tu působím jako
vedoucí vychovatel. Na práci v domově mě vždy bavilo to, že je pestrá, často
nepředvídatelná, někdy vyčerpávající.
Těžké bylo například zvládnout návštěvu matky s oznámením, že se jí u nás zabil
syn. Vozil se po zábradlí a přepadl o patro níž. Vždy na konci prázdnin si na
něj vzpomenu.
Na druhou stranu mi začala dcera naší bývalé slečny říkat dědo. Ne, že bych se
na dědečkovskou roli kdovíjak cítil, ale samozřejmě mě to potěšilo, i když se
tím mé okolí občas docela baví.
Za tu dobu vnímám asi tři zásadní změny. Tou nejzásadnější byla transformace ze
zvláštní školy internátní na dětský domov. To mělo především dopad na skladbu
dětí, objevili se první předškoláci. Víc jsme se otevřeli okolí, děti začaly
docházet do škol mimo zařízení, rozšířila se nabídka pro středoškoláky a to vše
se odrazilo v naší práci a celkové atmosféře.
Důležité bylo i setkání s českým mořeplavcem Rudolfem Krautschneiderem. Stal se
kmotrem našeho domova, za dětmi jezdí stále. Od tohoto setkání se odvíjela
spoustu věcí od plaveb po moři až po změny v dětském domově. V té době jsme
ještě byli internátním zařízením se vším všudy. A do toho Ruda při návštěvách u
nás mluvil o svých představách, o volných farách, kde by děti mohly žít. A že by
to vypadalo určitě lépe, s čímž jsme museli jen souhlasit.
S podobou internátu v té době nešlo moc udělat, takže jsme napřed v městském
bytě na malém píseckém sídlišti zřídili rodinnou buňku. To bylo v roce 1998.
Pokusili jsme se realizovat nápad s farou, což byla výborná zkušenost a celé nás
to oklikou dovedlo k rekonstrukci bývalé budovy mateřské školy ve Skalách.
Sháněním peněz se to celé trošku protáhlo a tak nakonec velká rekonstrukce
budovy internátu na budovu se čtyřmi byty byla hotová o dva měsíce dřív, než
domek ve Skalách. To nám ale nijak nevadilo a tak dnes máme domov složený z
šesti bytů na třech místech.
A ta architektonická změna je tou třetí. Znamenalo to velkou proměnu stylu
práce, ale určitě k lepšímu především pro děti. Tetám naopak přibylo povinností,
ale myslím, že by dnes neměnily.
Jakým vývojem za tu dobu prošla zařízení obecně?
Zažil jsem prvních pět let v socialistickém školství a v domově byl režim jako
řemen. Na ty počty dětí to ani jinak nešlo. Skupiny nebyly koedukované, děti nám
musely vykat, vycházky byly v podstatě za odměnu. Bylo to hodně náročné i na
přípravu a plánování práce.
Za posledních dvacet let se zařízení hodně otevřela, děti mají víc možností.
Změnila se legislativa, díky ní se snížily počty dětí ve skupinách. Vychovatelé
tak mají mnohem větší prostor na individuální práci s dětmi. V posledních letech
se hodně dbá na to, aby děti odcházely z domova více připravené na samostatný
život. Jen u nás v domově běží dva programy zaměřené na dospívající i dospělé
děti.
Nově je v legislativě zakotveno, že dospělý po ukončení ústavní výchovy se může
do domova vrátit do jednoho roku a nadále zde setrvat v případě, že bude
pokračovat v přípravě na budoucí povolání. Stávalo se totiž, že některé děti s
plnoletostí odcházely z domova, nedodělaly školu a měly pocit, že „to všem
ukážou“. Opak byl většinou pravdou, ale návrat do domova pro ně už nebyl možný.
To se teď od listopadu mění. I když musím říct, že v současné době dětí na
dohodu, tedy těch dospělých, máme poměrně dost. Studují a snaží se. My to
samozřejmě vítáme, protože čím starší odchází, tím větší naděje je, že své
stavění na vlastní nohy zvládnou.
Myslím, že k neprospěchu dětí jsou neustálé tanečky kolem jejich práv. Dnes mám
pocit, že se situace zvrhává tak, že z práv se stává nárok a povinnosti jsou
skoro sprosté slovo. Po odchodu z domova je pak pro mnohé srážka s realitou víc
než tvrdá.
Jaké jsou limity této práce?
Děti, které přicházejí do domova, jsou samozřejmě ovlivněné tím, co prožily a
dostávají se do neznámého prostředí. Hodně proto záleží na vzájemné důvěře.
Pozná-li dítě, že se o něj zajímáme, že nám na něm záleží, je šance na
vybudování vztahu, na němž se dá dál stavět. Poslední dobou k nám přicházejí
především starší děti. Jsou to již skoro hotové osobnosti a hledání důvěry i
budování vztahu je tak často mnohem složitější.
A přitom proces zařazení se do společnosti je pro děti čím dál těžší. Určitě se
zlepšila nabídka domů na půl cesty, i města sama mnohdy vycházejí vstříc s
možnostmi sociálního bydlení. Obtížněji se ale hledá uplatnění na trhu práce a
na potenciální výdělek čeká příliš mnoho lákadel.
Ekonomická situace nám umožňuje dětem poskytovat běžné materiální zázemí. V
posledních letech musíme víc šetřit, ale myslím, že naše děti ohledně vybavení
nijak nezaostávají za svými vrstevníky. Děti se mohou účastnit i všech hrazených
školních akcí, jako jsou výlety, lyžařské výcviky a další akce. Co se týká
volného času, jsme schopni dětem uhradit většinu kroužků, o které projeví zájem.
Letos třeba začali chodit čtyři kluci do lezeckého centra. Společně jezdíme na
vodu, pod stan, na kola i na lyže. Takže i po této stránce jsme vcelku
soběstační.
Obecná představa je, že v dětských domovech jsou především sirotci a
romské děti. Jaká je skutečnost?
Ve své praxi jsem se ani jednou nesetkal s úplnými sirotky. Pokud rodina funguje
a dojde k nějaké tragédii, o děti se postarají prarodiče, příbuzní. Děti, kterým
zemřel jeden rodič, se občas objevují. Převažují děti, které pobyt v jejich
vlastní rodině ohrožoval na příznivém vývoji, někdy i na životě. Často je v
rodinách přítomná kriminalita, alkohol, drogy. Oblíbené mediální klišé o chudé
rodině, které z důvodu chudoby vzali děti, mi připadá účelově notně přitažené za
vlasy. Těch příčin je vždy víc a většinou je chudoba už jen důsledkem
předchozích faktorů.
Co se týče romských dětí, liší se to asi od krajů i zařízení. U nás v domově teď
máme slabou třetinu romských dětí.
Co může dětem pobyt v dětském domově dát?
Já bych možná začal tím, co jim dát nemůže. Nemůže jim nahradit rodinu. I proto
dětský domov patří spolu s pěstounskými rodinami do systému náhradní rodinné
péče.
Ale selhání biologické rodiny je problém na celý život. Nedávno jsem zrovna
hledal v archivu informace pro pána, který od nás odcházel v roce 1962 a chtěl
vědět, proč se vlastně do domova dostal. Děti to často řeší, snaží se s tím
vyrovnat. Vidím to i u našich dospělých, kteří se v životě někam posunuli, třeba
dokončují střední školu a vidí, jak žijí jejich rodiče. Vědí, že oni takhle žít
nechtějí, a přesto jsou to pořád jejich rodiče a oni k nim velmi složitě a
bolestně hledají vztah.
My dětem můžeme dát pocit bezpečí, stabilní zázemí a pocit, že někomu na nich
záleží. Také srozumitelný řád a pravidla. S většinou těch věcí se u nás
setkávají poprvé a tak vzájemné sžívání není někdy jednoduché. Zvláště pak u
starších dětí, které si už ve svém životě prošly ledasčím a často mají za sebou
i drobnou trestnou činnost. Podaří-li se nám získat jejich důvěru, můžeme jim
nabídnout dostatek prostoru pro osobnostní rozvoj a podporovat je v něm. Můžeme
je do života vybavit vzděláním a dalšími užitečnými znalostmi a dovednostmi. V
mnoha případech se utvářejí pevná pouta, která přetrvávají i po odchodu dětí z
domova.
S jakými hendikepy odcházejí do samostatného života?
Hodně našich dětí má problém se sebevědomím. Příliš si nevěří a jsou nejistější
a zranitelnější než jejich vrstevníci s rodinným zázemím. Ve snaze v životě co
nejrychleji zakotvit si příliš nevybírají lidi kolem sebe, což často vede k
nedobrým koncům. A vždy znovu mě překvapí, jakým závažím může být vlastní rodina
a její životní styl. Děti po odchodu, zvláště mají-li naspořený nějaký finanční
obnos, jsou radostně vítány, lákány zpátky domů. Bohužel tato rodičovská láska
trvá většinou jen do té doby, dokud finance nedojdou. Sklouznout pak k životnímu
stylu rodičů je jednoduché a bohužel i časté.
Můžete uvést nějaké příklady vašich svěřenců, jejichž životní pouť po odchodu
z „děcáku“ vám udělala radost a upevnila ve vás přesvědčení, že ta dlouholetá
dřina má smysl?
Napadá mě jich několik. Nejlepší jsou vlastně úplně obyčejné příběhy, které
člověka v první chvíli ani nenapadnou. Prostě žijí a vypadají spokojeně. Takovým
zřetelným signálem je to, jak vychovávají své děti. Na jednu stranu vím o
spoustě spokojených „vnoučat“ a na druhé straně jsme měli v domově i pár dětí,
jejichž rodiče už byli u nás v domově.
K té schopnosti pečovat o vlastní děti se váže příběh jedné slečny, dnes šťastné
maminky, která si po odchodu od nás hodně sáhla na dno, ale postavila se na
vlastní nohy, koupila si byt, pomáhala svojí sestře a když se po rozpadu
dlouholetého vztahu pokoušela opět zakotvit, otěhotněla a nový partner ji
opustil. Hodně řešila, jestli si má dítě ponechat a myslím, že tady jí pomohl i
vztah s vychovatelkou a její dcerou. Dítě si nechala a když jsme si o tom
později povídali, úplně obyčejně vystihla několika slovy podstatu mateřství.
A abych to „genderově vyrovnal“, můžu přidat příběh kluka, který si jako první u
nás kdysi dávno udělal řidičák. Také si prošel lecčíms nedobrým. Ale vždy v sobě
měl touhu poznávat, jít za svým cílem a pracovat na sobě. Ozýval se mi z
nejrůznějších míst. Jednou mi volal, že odjíždí studovat do Německa, rok
pracoval v Kanadě. To jsme byli v kontaktu na Facebooku. Občas mi pošle své
úvahy a životě a víře a pořád o sobě víme.
Když už jsem zmínil Facebook, tak to je zrovna výborná věc, jak o bývalých
dětech vědět. Ozvou se, vidím fotky jejich dětí a tak…
A příklady opačné – zklamání?
Napadá mě jich taky pár, ale když si to tak promítám, vždy se mi do toho míchají
moje nenaplněné představy, z nichž pak v mnoha případech ono zklamání pramení.
Třeba že odejdou a nedodělají školu. A navíc to podpoří opravdu razantním
zabouchnutím dveří. Pak se ukáže, že zklamání po jejich odchodu bylo zbytečné.
Že si jen šli svojí cestou, možná kostrbatěji, ale že jsou dnes spokojení.
Samozřejmě vím i o těch, kteří jsou dnes drogově závislí, ve výkonu trestu. Ale
většinou neznám celý příběh, od nich samých už vůbec ne. Není se moc s čím
chlubit a tak to jsou spíš útržky z doslechu.
Jak se za poslední léta změnil „typický“ vychovatel v dětském domově?
Určitě je vzdělanější, což je ku prospěchu věci. S přechodem na rodinný typ
dětského domova (maximálně 8 dětí v jedné "rodince" – pozn.red.) přibylo povinností, která vyžadují větší samostatnost. Jinak
doufám, že se moc nezměnil ve svém přístupu k dětem, ve své ochotě se jim
věnovat tak, jak to potřebují. Protože za celou dobu své praxe se především
setkávám s lidmi, kteří jsou do své práce zapálení, dělají jí nápaditě a s
chutí.
Jaký je podle Vás postoj veřejnosti k dětem z „děcáku“ a jak se během Vaší
praxe proměňoval a proměňuje?
Veřejnost vnímá děti v domovech jako „dětičky“, kterým je třeba pomoci. Pokud se
jedná o osobní kontakt, jsou lidé ostražitější. Občas takhle máme problém třeba
ve škole za strany rodičů, zvlášť když to dítě úplně nezapadá. Ale potkal jsem
naštěstí víc lidí otevřených a vstřícných.
…a postoj k zařízením samotným?
Náš domov býval dříve víc uzavřený. Hodně se to změnilo. S tím, jak jsme se
otevřeli, objevili se lidé, kteří mají chuť dětem něco nabídnout, pomoci jim. A
myslím, že nezávisle na kampani, která dětské domovy démonizuje jako „ústavy“, kde jsou
děti zbytečně drženy. Po některých zvláště povedených kauzách nebo diskusních
pořadech se ptají, kde se ty věci berou, když oni znají skutečnost trošku jinak.
Docela se někdy bavím i údivem cizích návštěv nad tím, jak u nás děti naplno
žijí.
Je něco, co vám v systému péče o sociálně hendikepovanou mládež vadí, nebo ve
vás vzbuzuje obavy?
Pořád se bavíme o náhradní rodinné péči. To slovo náhradní bych podtrhnul. A v
tom systému má každá součást své místo. Nějak si nedovedu představit, k čemu
současné snahy směřují. Možná, že v naší oblíbené hře „dohnat a předehnat“ se
stávající systém rozebere a pak se bude čekat, jak to dopadne. Akorát že dětský
život není kus dálnice, který se dá zakonzervovat.
..a naděje?
Ty vkládám do dětí.
Mgr. Radim Koreš
Vedoucí vychovatel DD POLÁRKA Písek (srdce a motor domova – poznámka autora)
50 let
28 let pracuje v DD Polárka v Písku
Vystudoval speciální pedagogiku na UK Praha
Rozhovor vedl Karel Navrátil, publicista a předseda občanského sdružení Múzy
dětem – to různými způsoby spolupracuje s cca 70 zařízeními náhradní výchovy v
celé ČR a pomáhá jim děti připravovat na budoucí samostatný život.
