Kateřina Süsserová: Opravdu dobrý vychovatel v dětském domově nikdy neřekne, že nemá čas

V České republice je v současné době v několika typech zařízení náhradní výchovy
(dětské domovy, dětské domovy se školou, diagnostické ústavy a výchovné ústavy)
na 10 tisíc sociálně hendikepovaných dětí a mladistvých. Přestože tato zařízení
prošla v posledních dvaceti letech zásadními změnami a jejich zaměstnanci nyní
musí splňovat náročná kvalifikační kriteria, mají stále nevalnou pověst.
Kritických hlasů je slyšet ze všech stran spoustu, včetně EU, ale nikde není
prostor pro hlasy těch, kteří v těchto zařízeních s dětmi pracuj. Proto
přinášíme rozhovory se dvěma z nich. 

Vedle rozhovoru s Radimem Korešem, vedoucím vychovatelem DD Polárka v Písku, přinášíme i rozhovor s Kateřinou Süsserovou, ředitelkou DD Potštejn. Ten vedl
Karel Navrátil, publicista a předseda
občanského sdružení Múzy dětem – to různými způsoby spolupracuje s cca 70 zařízeními náhradní výchovy v celé ČR a
pomáhá jim děti připravovat na budoucí samostatný život.

Co vás přivedlo k práci se sociálně hendikepovanými dětmi?

Dnes si uvědomuji, jak hezké jsem měla dětství, jak bezvadné rodiče a jak mám
ráda svého nevlastního tatínka, který mě má za vlastní. Jsem z rozvedeného
manželství a v době, kdy se naši rozešli, nebylo rozvádění aktuální, takže jsem
kolem sebe cítila stigma. Léta jsem jezdila na tábory a v prostředí bez rodičů
si všímala odlišností mezi dětmi. Prostě jsem chtěla pracovat s dětmi, které to
nemají jednoduché.

Když jsem byla mladá, tak jsem nemohla studovat speciální pedagogiku a svého
vzdělávacího cíle jsem dosáhla až v dospělosti. A jsem moc ráda, že jsem v roce
1993 dostala odvahu a přihlásila se na konkurs na ředitelku Dětského domova v
Potštejně. Vychovatele tenkrát nehledali. V Potštejně jsem 20.tet, ta léta
utekla rychle. Poctivě jsem se učila od dětí to, co vás škola nenaučí.
Před osmi lety jsem se stala pěstounkou – a zase jsem se mnohému přiučila. Někdy
mám pocit, že už toho vím tolik, že jsem sama sobě protivná.

Jakým vývojem za tu dobu prošly dětské domovy?

Péče se velmi zkvalitnila, výchova směřuje k rozvoji individuality dětí.
Pochvaluji si i spolupráci s rodiči, nechci, aby si mysleli, že jsme jim vzali
děti, ale aby nás chápali jako pomoc. Jde to pomalu, ale jde to
.
My jsme vlastně takový malý rodinný domov už od roku 1995 (legislativa tento
směr upravila až v roce 2002). Nyní jsme podle nové terminologie „malý
transformovaný ústav“… a máme málo dětí. Řekla bych si: dobře, děti jsou u
pěstounů nebo odešly do svých rodin, tak to má být. Ale jsou i velká zařízení,
která mají přeplněno. Tak přemýšlím, proč tomu tak je? To jsem si nějaké děti
měla „schovat“ a držet je v domově, abychom měli plno? To nebudu dělat nikdy!
Malé děti jsme připravili na pěstounskou péči nebo se vracejí domů, velké děti
odcházejí za svým životem venku. Jsem na ně pyšná a držím jim palce!

Jaké jsou limity vaší práce?

Poslední dobou vychováváme děti ve věku 15 let a starší – pracujeme tak s již
utvořenými osobnostmi. Vedeme je k pochopení důležitosti vzdělání, napravujeme
nedostatky ve vědomostech, poskytujeme jim co nejvíc informací tak, aby
nepodlehly svodům návykových látek, aby je v budoucnosti nepodváděli
zaměstnavatelé, aby se vyhnuly lichvářům a hlavně aby dokázaly nést odpovědnost
samy za sebe. Nejprve je ale musíme přesvědčit, že je na nás – pro ně „cizí“
lidi – spolehnutí.

Chybí hlavně léčebná péče o děti, které minulost závažně poškodila. Snažíme se
najít největší problém v jejich životě, pátráme po minulosti, v níž se
nastřádaly nejrůznější křivdy. Ale pokud vám děti nevěří, tak nemáte šanci jim
pomoci žádnou. Nevěřím na nápravu chování bez léčení duše.

A ekonomika? Nikdy jsem si nestěžovala, ale teď začíná opravdu přituhovat.
Nejsou nám už nakloněny ani nadace, které dříve financovaly různé projekty. Jako
dětské domovy máme v současné době špatnou pověst, a to jen proto, že jsme
ústavy. Bez ohledu na to, jak pracujeme s dětmi, a jaké jim připravujeme
podmínky. My například šestým rokem pracujeme na základech sociální
hiporehabilitace, vlastníme koně, s nímž se děti učí hodnotě práce, vztahu k
přírodě, zodpovědnosti… a já teď už fakt nevím, jak toho našeho Denyho (kůň ve
smyslu výchovného prostředku) uživíme. Máme se vším užitečným skončit? Někdy
opravdu nevím, co dál…

Co legislativní změny? Jsou opravdu ve prospěch dětí?

Nová legislativa mi udělala radost, protože uznala, že je nutné abychom
pracovali terapeuticky, abychom se věnovali rodinnému systému (v DD jsou děti
rozděleni do "rodinek" s maximálně osmi dětmi), a hlavně tím, že když od nás
někdo v dospělosti odejde s hlavou plnou ideálů a život mu uštědří nečekané
rány, může se k nám ještě vrátit. To předtím nebylo možné, takže docházelo po
prvním střetu s reálným životem, k nevratným průšvihům, které leckdy končily
drogami a kriminálem.

Obecná představa je, že dětské domovy jsou plné sirotků a romských dětí. Jaká
je skutečnost?

Oboustranného sirotka jsem nikdy nepřijímala, děti , kterým zemřel jeden
rodič ano. Když se ale v rodině stane tragedie a rodinný systém dobře funguje,
většinou se širší rodina o své děti postará. Babičky, tety. A co se romských
dětí týče, nikdy jsem děti nerozdělovala podle etnika. Na vaši otázku musím
odpovědět, že dětské domovy rozhodně nejsou plné romských dětí.

Jsou vaše zkušenosti s romskými dětmi nějak odlišné?

Romské děti nebývají deprivované. Myslím tím, že, až na výjimky, netrpí
neláskou svých rodičů. Ráda s romskými dětmi pracuji, jsou velmi šikovné a
kreativní. Jen nevím jestli jsou rádi jejich rodiče, že je vychovávám já, když
jsem gadži.

Jaké důvody umístění dětí v zařízeních náhradní výchovy převažují?

Za poslední léta děti zanedbávané, týrané a zneužívané. Někdy mám pocit, že
na ně rodiče nemají čas a někdy, že jsou rodiče tak zahlceni svými problémy, že
nevidí , neslyší a někdy ubližují.

Liší se nějak zásadně příčiny ústavní výchovy u romských dětí od těch
ostatních?

Žádné odlišnosti jsem nezaznamenala. Důvody pro nařízení ústavní výchovy jsou
velmi závažné u všech dětí.

Co může pobyt v dětském domově dětem dát?

Nikdo k nám nepřichází rád a cítí se zpočátku omezován a svázán různými
pravidly. Časem ale pozná, že to, co mu na chvíli v životě můžeme
zprostředkovat, je bezpečné prostředí, pravidla žití a neohrožované kontakty s
blízkými. Také můžeme založit důvěryhodný mezilidský vztah, jenž nemusí být
časově a prostorově omezený.

A co naopak nemůže?

Bezvýhradnou lásku, kterou může dát jen milující rodič …. a nemusí být
biologický.

Lze alespoň částečně tuto „nemožnost“ suplovat?

Snad kvalitním mezilidským vztahem, důvěrou v člověka.

S jakými hendikepy odcházejí děti do samostatného života?

Znáte to z vlastních rodin, pračka pere, je teplo, plný talíř… a najednou
velká změna a odpovědnost. Nejlepší řešení je být připravený. To se lehce řekne,
těžko žije – a jak všichni víme, zkušenost je nepřenosná. V první řadě musíme
pomoci při zajištění základních potřeb, což znamená bydlení a práce. Kdyby někdo
při odchodu z našeho domova měl opravdu potíže, disponujeme garsonkou, kterou si
mladý člověk může na určitou dobu pronajmout. Pro první chvíle můžeme poskytnou
limitovaný finanční obnos. Řešíme tak kauce na bydlení, financujeme další
vzdělávání. A pak rádi poradíme v případě, že nastanou potíže.

Můžete uvést nějaké příklady vašich svěřenců, jejichž životní pouť po
odchodu z „děcáku“ vám udělala radost a upevnila ve vás přesvědčení, že ta
dlouholetá dřina má smysl?

Když mě někdy navštíví pocit marnosti, opravdu si vzpomenu na všechny děti,
které zvládaly své těžkosti dětství a měly tolik síly, že dobře nastartovaly
svůj dospělý život. S některými jsme dodnes v kontaktu, o některých se dozvíme,
jak se mají, a někdy pátráme.

Ráda bych vám vyprávěla příběh. Byl jeden romský kluk, co odmalička vyrůstal v
dětském domově. Když byl ten kluk větší, rozhodl se, že svůj život změní. Stal
se učitelem, založil rodinu a narodil se mu syn. Neměl nouzi ani o babičku a
dědečka, kterými se mu stali teta a strejda z dětského domova. Jednou se v noci
vracel domů za svojí rodinou a jeho malý vůz srazil ze silnice velký vůz jednoho
opilého bohatého podnikatele. Nikdy se už domů nevrátil – a my na něj nikdy
nezapomeneme.

Moje práce není dřina a má smysl!

A příklady opačné – zklamání?

Že jsem letos nepřesvědčila jednoho chytrého, mladého muže, aby pokračoval ve
vzdělávání… že jsem nemohla zabránit, když si jeden zlý muž odvedl jednu
dospělou, hodnou holku… že se jeden nadějný sportovec vrátil ke své rodině,
která ho nutila krást auta a dnes je ve výkonu trestu… Ale to není zklamání,
ráda na ně vzpomínám.

Jak se za poslední léta měnil „typický“ vychovatel v dětském domově?

Typický vychovatel je v současnosti více vzdělán. To je správné, vědomosti
jsou cenným zdrojem, který využijete v okamžicích, kdy rozhodujete nebo se
spolupodílíte na rozhodování o životě druhého člověka. Vychovatel musí být dnes
psychicky způsobilý pro práci s dětmi (jako jediná pracovní pozice v celém
školství). I to je žádoucí.

Jen lidská motivace se nemění, každý však neobstojí. Žádný zákon neupravuje a
neexistuje přesná hranice toho, co mohu a nemohu pro druhého udělat. A opravdu
dobrý vychovatel neřekne „nemám čas“.

Jaký je z vašeho pohledu postoj veřejnosti k dětem z „děcáku“ a jak se
během vaší praxe proměňoval a proměňuje?

Různý. Děti mají kamarády, ale také si zažijí příkoří. Dospělí, většinou ti,
kteří nejméně vědí, vytvářejí předsudky a přenášejí je na své děti. Nejhorší je
to ve škole, dětský kolektiv umí být nekompromisní a hodně záleží na osvíceném
učiteli. Zažila jsem to ve škole i se svou pěstounskou dcerou. Odlišnost se
neodpouští. Tento pohled dnešní, moderní společnosti nemám ráda.

…a postoj k zařízením samotným?

Proměnlivý. Nejdříve budujete otevřené zařízení, vysvětlujete, zvete na
návštěvu, máte okruh přátel. Předkládáte výsledky svého konání a těšíte se z
úspěchů dětí. Pak proběhne kampaň, která širokou veřejnost seznámí s tím, že
ústavní péče je pro dítě pouze traumatizující a v domovech jsou zavřeny zbytečně
spousty dětí. Takže nyní jsme na černé listině.

Je něco, co Vám v systému péče o sociálně hendikepovanou mládež vadí, nebo
ve vás vzbuzuje obavy?

Aby se děti nestaly výhodným kšeftem.

…a naděje?

Umírá poslední aneb pořád bojuji. Ve vyspělé zemi bychom měli respektovat
tradice a proto moderní přístup v péči o potřebné dítě chápu tak, že budeme
podporovat rodinu a pro dítě v ohrožení najdeme vždy tu formu péče, která pro
něj bude nejvhodnější.

Mgr. Kateřina Süsserová

48 let
20. rokem ředitelka v Dětském domove Potštejn
9. rokem pěstounka

Vzdělání:
1997 – 2000 Vysoká škola pedagogická v Hradci Králové, bakalářský studijní
program sociální politika a sociální práce
2006 – 2008 Univerzita Hradec Králové, program celoživotního vzdělávání, obor
rozšiřující studium speciální pedagogiky
2010 – 2012 Univerzita Jana Amose Komenského Praha, magisterský studijní program
speciální pedagogika

Webová stránka dětského domova Potštejn
Webová stránka sdružení Múzy dětem
Facebook Múzy
dětem