Den na periferii: Otčím razil heslo škoda každé rány, která padne vedle. Příběh podle skutečné události
Ve škole jsem zůstával každý den co nejdéle to šlo. Kdyby bylo po mém, klidně bych tam i spal. Doma na mě nečekala ani teplá večeře, ani vlídné slovo. Dokonce ani teplá sprcha a pohodlná postel.
Navenek jsem nejspíš působil jako tichý chlapec, ale uvnitř jsem byl zničený, nevyrovnaný a možná i psychicky nemocný. „Vidíš, a já si vždycky myslel, že matky by za své děti položily klidně i život,“ řekl mi jednou mistr v dílně na praxi. Všiml si, že každý den mám chleba s máslem a vodu se šťávou. Žádné kapesné jsem neměl, takže i za tu trochu jídla, co mi máma dala, jsem byl vděčný.
Můj život ale do mých šesti let vypadal normálně. Mamka pracovala jako uklízečka, byla na mě sama, ale bylo nám spolu dobře. Otce jsem nikdy nepoznal a máma o něm nemluvila. Jenže pak se dala dohromady s novým mužem a vše se změnilo. Otčím razil heslo škoda každé rány, která padne vedle, a tím se řídil velmi poctivě. Je pravda, že jsme se díky němu přestěhovali do většího bytu, máma začala nosit pěkné šaty a já měl svůj pokoj. Také začali s mámou jezdit na dovolené. Mě na tu dobu otčím odsunul do ozdravovny nebo na tábor.
Podle reálného příběhu Tibora Š. Příběhy vycházejí v pravidelné rubrice Den na periferii časopisu Romano voďi.
Nějaký ten pohlavek, nebo ránu do zad jsem vydržel, horší to bylo, když mi začal zakazovat jídlo, noční světlo nebo sprchu. Máma mu na to nikdy nic neřekla, jen se mlčky dívala do země, zatímco on mi ukazoval svou nadvládu.
Bylo mi asi dvanáct, když mě vystěhovali z pokoje a oznámili mi, že ho potřebují pro mého bratra, který se za měsíc narodí. Dostal jsem komoru bez okna. Místo tam bylo sotva na dětskou postel a malou skříňku. Ze stropu visela žárovka, kterou jsem si strachy nechal svítit celou noc. To se otčímovi nelíbilo a začal mi vypínat pojistky, abych nespotřeboval příliš elektřiny. Tmy jsem se bál ze všeho nejvíc, trpěl jsem nočními děsy a často se budil ze sna celý propocený. Ve škole ani příbuzným jsem nikdy nic neřekl, nechtěl jsem ublížit mámě. A protože k nám na návštěvu nikdo kvůli otčímovi nechodil, nevěděli, v jakých podmínkách žiju.
Pak mě začal trestat opaskem. Poprvé se mě matka zastala, ale pak už jen odcházela se sklopenou hlavou do obývacího pokoje. Důvody výprasku byly různé, příliš dlouhá sprcha, špatná známka nebo že jsem si vzal bez dovolení z lednice jogurt, prakticky cokoliv.
Někdy bylo důvodem už to, že jsem ráno vstal a posadil se do kuchyně, protože to otčímovi přišlo nepatřičné, měl jsem podle něj zůstat v kumbálu, dokud mě nezavolá. Jednou jsem to zkusil, ale nikdo mě ale nezavolal.
Když se bratr narodil, upnul jsem se na něj a chtěl jsem s ním být každou chvíli. Stal se světlem v mém temném životě. Jenže ani to se otčímovi nelíbilo, nadával mi, že bratrovi určitě něco udělám, protože jsem stejný kriminálník jako můj otec. Tehdy jsem se poprvé vzepřel. „Tak proč sis mě porodila, když mě tolik nenávidíš?“ křičel jsem na mámu. Mlčela.
V průběhu let jsem několikrát přemýšlel o sebevraždě. Stalo se ze mě podivínské a zamlklé dítě. To se změnilo, až když jsem nastoupil do učení. Vyrostl jsem, trochu zmužněl a otčím už si nedovolil mě fyzicky trestat tak jako dřív. O to víc mě začal ponižovat slovně. Vyžíval se v tom, když mi dával najevo, jak miluje své vlastní dítě a mě nenávidí. Snažil se k tomu přimět i bráchu, ale to se mu nepovedlo.
Můj mistr poznal, že na práci s dřevem mám talent, a zapojil mě proto i do jednoho školního projektu. Byl jsem rád, že nemusím být doma. Do dílny jsem docházel i o víkendu. A když jsme s mistrem po jedné šichtě osaměli, zeptal se mě, co se u nás doma děje. Ani nevím proč, řekl jsem mu všechno, co mě trápilo. Tenkrát mě mlčky poplácal po rameni, rozbalil bublaninu z domova a podal mi tři velké kusy.
Tři roky v učení utekly jako voda a já jsem byl vyznamenaný jako nejlepší student školy. Dostal jsem diplom a finanční odměnu. Práci mi už mistr zajistil v truhlářské dílně u svého známého. Byl jsem šťastný. Před koncem školního roku si mě vzal stranou. „Něco jsme s manželkou pro tebe vymysleli, sedej do auta,“ řekl mistr a já ho poslechl.
Přijeli jsme do lokality, o které jsem věděl, že tam bydlí převážně Romové. Vystoupili jsme a já netušil, proč tam jsme. Mistr mi pokynul rukou, ať vejdu do domu, od kterého zrovna otevíral vchodové dveře. Vyšli jsme po schodech do malé garsonky. „Tady od teď budeš bydlet, se ženou jsem se domluvil, že první tři měsíce nám platit nemusíš. Začneš, až se v nové práci zajedeš,“ řekl a dal mi ruku kolem ramen. Po tvářích se mi rozutekly slzy.
Článek vyšel v časopise Romano voďi – objednávejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.
