Ladislav Samek: Nálepky „ústavní dítě“ se špatně zbavuje

Do sokolovského kojeneckého ústavu putoval rovnou z porodnice, poté do péče pěstounů, kde v náhradní rodinné péči strávil devět let. Dnes Ladislav Samek studuje sociální činnost a vede pardubickou organizaci Děti v akci, která se snaží dlouhodobě podporovat děti v institucionální péči v jejich sportovních a zájmových činnostech.

„Založil jsem organizaci spolu s ostatními kolegy, protože jsme chtěli něco změnit,“ říká jednadvacetiletý Ladislav Samek, který považuje za výhodu, že problematiku dětských domovů a ústavní péče může hodnotit z obou stran – jak zevnitř, tak z venku. Své biologické rodiče nikdy nepoznal a v dětství si prošel šesti ústavními zařízeními včetně diagnostického ústavu a léčebny, kam byl umístěn kvůli sebepoškozování. Devět let totiž vyrůstal v ne zrovna láskyplném prostředí – pobyt v pěstounské rodině neměl zrovna jednoduchý.

„Nerad na to vzpomínám a dnes to období vnímám jako komplikované, protože pěstounská rodina nefungovala tak, jak by měla. A my jako děti, které měli tolik let v péči, jsme to neměly jak ventilovat nebo se třeba i někomu svěřit,“ vypráví Ladislav. Jeho náhradní rodina měla v péči ještě další čtyři romské děti z dětského domova a k tomu vychovávala i svou biologickou dceru.

„Po škole jsme měli striktně daný režim, který jsem nezažil ani v dětském domově nebo diagnostickém ústavu, kde jsem pobýval krátký čas po odebrání z pěstounské rodiny. Po vyučování jsme museli hned prvním autobusem domů, a pokud jsme se zpozdili, okamžitě přišel trest nebo povinnosti navíc. Až později jsme začali zjišťovat, že ostatní děti to mají v rodinách úplně jinak a s ničím podobným se nesetkávají,“ vypráví o svém dětství.

„Nikdy jsem to s nikým neřešil, protože si myslím, že by to nikomu z nás nepomohlo. Jsou bohužel věci, se kterými se člověk musí smířit a které už neovlivní, a tohle byla jedna z nich. V období puberty jsem pěstounům začal být nepohodlný, a tak se mě zbavili a skončil jsem v dětském domově. Po mě i další „sourozenci“, protože na pěstouny začalo chodit oznámení o zanedbání péče,“ objasňuje Ladislav. Organizaci Děti v akci založil před dvěma lety. Spolupracuje s několika desítkami dětských domovů a organizuje sportovní a charitativní projekty pro děti a dospívající, které v nich vyrůstají.

Hledá se talent

„Už čtvrtý rok po sobě organizujeme celostátní soutěž Hledá se talent, která dává možnost dětem z dětských domovů ukázat svá nadání. Do posledního ročníku se zapojilo více než dvě stě dětí. Některé z nich tančí, hrají na hudební nástroje, zpívají nebo si připraví číslo plné gymnastických prvků,“ prozrazuje o talentové soutěži. Podporu osobnostního a dovednostního rozvoje dětí považuje za důležitou věc. Ne vždy je totiž možné, aby právě děti z dětských domovů chodily na nejrůznější kroužky.

„Sám mám za sebou podobnou zkušenost. Když jsem v patnácti letech přišel za vychovatelem, že bych rád chodil někam na kroužek, řekl mi: ‚Hele, kdybych zaplatil kroužek tobě, tak za mnou přijde dalších čtyřicet dětí, že chtějí taky, a na to prostě nemám.‘ Proto se snažíme díky našim projektům podporovat konkrétní děti v jejich rozvoji,“ vysvětluje. „Podporujeme třeba holčičku, která se teď kvalifikovala na mistrovství České republiky v gymnastice. Nebo osmiletého chlapce, který je výborný parkurista, založil si svoji vlastní skupinu a jezdí na parkurové kempy,“ pochlubí se úspěchy dětí.

„Zapojení se do nějakého třeba sportovního klubu, kde poznají nové kamarády a jiné prostředí, je může pozitivně ovlivňovat. Přijde mi důležité, aby děti dělaly to, co je baví a posouvá vpřed,“ říká Ladislav.

Zůstat online

Během pandemie se Děti v akci zaměřily i na pomoc s výukou. Prostřednictvím petice zorganizovaly pomoc pedagogů s doučováním pro děti v institucionální péči. Přihlásilo se dvě stě dobrovolníků, a to nejen z řad pedagogů, ale třeba i zdravotních sester nebo studentů středních a vysokých škol.

„Dětem jsme přivezli také počítače a tablety, aby se mohly zapojit do distanční výuky. Bohužel se na ně trošku zapomnělo. Veřejné sbírky a jednotliví dárci poskytovali ve většině případů techniku sociálně slabým nebo samoživitelkám, které neměly na nákup techniky dostatek peněz. Jenže problém byl daleko hlubší. Pomohli nám nakonec velké firmy z Prahy a Brna, jednotliví dárci a naši patroni z řad známých osobností, se kterými dlouhodobě spolupracujeme. Bylo potřeba nejen pomáhat v dětských domovech, ale také v klokáncích, diagnostických ústavech a ve výchovných domovech,“ říká o období lockdownu a zavřených škol Ladislav. Kromě počítačů do domovů distribuovali i ochranné pomůcky.

Patroni se zapojují i do dalších projektů organizace. Během vánočních svátků pomohli splnit nejrůznější přání a společně s Dětmi v akci se stali Ježíškem pro více jak tři stovky dětí v dětských domovech napříč Českou republikou. Peníze získali z dražby desítky dresů českých vrcholových sportovců, převážně fotbalistů a hokejistů, kteří jsou zároveň patrony organizace a zapojují se pravidelně do charitativní činnosti. Ostatně veškeré projekty organizace jsou financované pouze ze sponzorských darů.

„Organizaci jsme zakládali s tím, že nechceme žádné státní a evropské dotace. Vše co děláme, máme založené na transparentním financování od lidí, kteří přispívají také svým srdcem. Pravidelně s námi na akce dětských domovů jezdí, někteří je už i sami začínají organizovat, protože vidí, že to má smysl,“ prozrazuje Ladislav.

V dětských domovech nejsou jen Romové

I díky své spolupráci s dětskými domovy se Děti v akci snaží odbourávat zažité předsudky a stereotypy, které jsou s institucionální péčí stále ještě úzce spjaty. „Řada lidí má představu, že v dětských domovech žijí pouze romské děti. Ale není tomu tak. Řekl bych, že je to vyrovnané. Samozřejmě se to liší v rámci krajů – jinak to bude například v Ústeckém a jinak v Pardubickém kraji,“ přibližuje s tím, že je potřeba posuzovat jednotlivá zařízení, protože v každém z nich to vypadá jinak.

„Zásadní problém je informovanost společnosti. To je velkým úkolem nejenom pro nás, ale i pro samotná zařízení. Představy o tom, jak to v ústavech funguje, jsou často zkreslené a stereotypní. Lidé mají pořád spoustu předsudků,“ říká Ladislav. „Když jsem studoval na střední škole, učitelka před celou třídou řekla, že pocházím z dětského domova. V tu chvíli jste měla vidět ten distanc ze strany spolužáků. Na jednu stranu vás neznají, nic o vás neví, ale stačí zamávat nálepkou ústavní dítě a okamžitě je to špatně. A všechny ty děti to neskutečně poškozuje. Proto se snažím dělat co největší osvětu, informovat a pomoci dětem, které nemohou za to, že jejich biologické rodiny nefungují tak, jak by měly,“ vysvětluje.

Podpora biologických rodin je důležitá

Z praxe však podle Ladislava vyplývá, že v Česku chybí podpora biologických rodin, kterým jsou děti odebírány na základě jejich nepříznivé socioekonomické situace. „Osobně jsem se například u romských dětí nesetkal s tím, že by byly týrané či zneužívané. Ty důvody byly skutečně socioekonomické. A je to podle mě jasný vzkaz a také další úkol státu zamyslet se nad důvody pro odebírání dětí. Pokud jich žije deset v jednom pokoji, není to standardní, ale je to skutečně důvod k odebrání dítěte od biologických rodičů? Stát by pro tyto případy měl připravit podporu rodin tak, aby v nich děti mohly zůstat,“ zdůrazňuje.

Ladislav dlouhodobě usiluje o zrušení kojeneckých ústavů. „Česká republika je jedna z mála zemí, kde stále ještě fungují kojenecké ústavy. To je obrovská ostuda! Narozené děti umisťujeme do ústavů a bohužel vládním představitelům to nevadí. Nebyly za tu dobu, co se na existenci kojeneckých ústavů upozorňuje, schopni vymyslet a uzákonit jiný systém. Přitom by se mohli inspirovat ze světa, kde už to nějakou dobu funguje,“ posteskne si. Podle Ladislava jsou první tři roky dítěte nejdůležitější pro jeho další vývoj.

„Byl bych radši, kdyby se novorozenci místo do kojeneckých ústavů umisťovali k pěstounům na přechodnou dobu. Ti by je mohli mít na tři roky, pokud do té doby nedojde k adopci. Další variantou jsou dětská centra, kde by děti mohly vyrůstat komunitně a nebylo by jich tam dohromady dvacet,“ navrhuje a dodává: „Sice vím, že to také není ideální, ale pokud vlastní rodiče nefungují nebo se o dítě postarat nemohou, jiná možnost prozatím není,“ říká Ladislav Samek.