Můžeme spolu: Byla jsem vychovávaná s tím, že je potřeba bojovat proti rasové nenávisti, říká Tamara Moyzes
Od ledna 2017 pravidelně přinášíme rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme hledali název rubriky, tak mě oslovilo motto letošního Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem.
Rozhovor s Tamarou Moyzes
Vystudovala AVU, dlouhodobě se věnuje aktivismu a umění. V pondělí otevřela právě v pražské Galerii AVU výstavu s názvem „Ministerstvo školství varuje: segregace škodí vám i všem ve vašem okolí, volume II.“ O den později se na stejném místě konala diskuze se všemi umělci. Výstava potrvá do 30.11.
Co je podle vás potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře? A co děláte vy?
Tak já jsem umělkyně i aktivistka, nazývám to artivistka. A já jsem si pro sebe našla tuhle cestu. Což samozřejmě nemusí být pro každého, ale pro mě je to cesta umění, aktivisticko-umělecké akce ve veřejném prostoru, ale i v galeriích. Snažím se tak poukázat na nějakou společnou cestu a využít k tomu i média. A řeším tímhle způsobem různé kauzy, které mě pálí a které mám pocit, že by se měly řešit. A které jsou nespravedlivé. Většina mých témat je proti utlačování, xenofobii obecně. Jedno z nejdůležitějších témat je romské téma, kterému se věnuji od roku 2006, kdy jsme začali spolupracovat s Davidem Tišerem a Věrkou Duždovou. V roce 2014 jsme dali dohromady skupinu Romane Kale Panthera, která se vlastně stále rozšiřuje. Celý nápad téhle skupiny je dát dohromady romské a ne-romské intelektuály, aktivisty, umělce a dělat takové akce ve veřejném prostoru a v galeriích, které poukazují na věci, které se nám nezdají v pořádku.
Samozřejmě takhle skupina nebo to jméno černí romští panteři pochází z afroamerického hnutí ze 70. let. A my jsme umělecká skupina a bojujeme pomocí umění. Celý nápad romských panterů vznikl v době, kdy začaly protiromské pochody a jezdili jsme tehdy často do Varnsdorfu a Duchcova a na další místa, a setkávali jsme se s romskými aktivisty, kteří už ale byli asimilovaní a žili s gadžema a řešili svoji romskou identitu. A tyhle pochody je nutily rozhodnout se, na které straně stojí, a mnoho z nich se pak stalo aktivisty. A na tenhle popud jsme cítili, že je potřeba vytvořit uměleckou skupinu, která to bude řešit. A je to otevřená skupina, když se dělá nějaká akce, tak se přidají i další lidé. I na vernisáži jsme dělali performance, kterých se zúčastnili všichni. Takže jsem ráda, že se děje to, co byla původní myšlenka, že Romane Kale Panthera může být každý.
Jak jste se k tomuhle všemu dostala?
Myslím, že to je i pro mě docela složité popsat. Jednak já jsem se narodila na Slovensku v židovsko-maďarské rodině, takže moji rodiče si vzali jeden druhého jako minoritu. A byla jsem vychovávaná s tím, že už jsem – stejně jako moji rodiče – měla silný pocit, že je potřeba bojovat proti rasové nenávisti. A moji rodiče byli každý z jiné kultury a museli řešit kulturní rozdíly mezi sebou, a museli se tolerovat. Moje matka byla filozofka, otec fotograf a on byl jeden z prvních fotografů, kteří chodili fotit do romských osad spolu s Tiborem Husárem. A oni spolu měli výstavy na romská témata. Já jsem jako dítě vyrůstala v jeho fotokmoře. A viděla jsem tam, jak se tam ty fotky z osad pomalu objevují, když je vyvolával. A tohle jsem si uvědomila až minulý rok, spíš jsem to měla celou dobu zasuté v podvědomí. A kromě toho sestra od matky mého otce žila v té době v Bratislavě. A když jsem byla malé dítě, tak mi řekla, že z té strany mám i nějakou romskou větev. V tom období jsem řešila hlavně svojí židovsko-maďarskou identitu. Ale v té době jsem žila s představou, že je i nějaká romská identita. Nikdy jsem to ale neřešila, nikdy jsem se o tom nebavila s rodiči. Ale už i ten pocit samotný stačil. Vždycky jsem byla jiná. Vždycky jsem vypadala jinak, od dětství se mě ptali, co jsem zač.
Jako dítě jsem zažila šikanu na téma, že jsem židovka. Když mi bylo devět, tak mi všichni spolužáci chtěli dát židovskou hvězdu, což pro mě bylo hodně traumatizující. A tím, že jsem se sama vypořádávala s několika kulturami. A nemůžu říct, že jsem stoprocentní „něco“, kromě toho, že jsem stoprocentní člověk, tak je to i moje životní téma. Najít porozumění mezi menšinami. Já se hodně věnuju i queer komunitě – já jsem heterosexuál, ale přišla jsem k tomu ze strany feminismu. Mám přehnanou senzitivitu k menšinám, protože zažívají stejný pocit., který s nimi osobně sdílím. Což je možná dáno i tím, že jsem žena. Sice jako ženy nejsme menšina, dokonce je nás prý víc, ale co se týká práv ve společnosti, např. stejný plat, to dodnes ženy nemají. To jsem zakusila i jako žena umělkyně v mužském světě umění. Když mě přijímali na uměleckou školu, tak se mě zeptali, jestli si uvědomuju, že beru místo mužům umělcům, protože jako žena budu stejně celý život někde zavřená vařit.
Ráda bych se vás zeptala stejně jako všech ostatních respondentů, jak vnímáte slova jako Rom, Čech, ne-Rom…, která tak často používáme?
Mně vadí i to, když Romové sami o sobě říkají, že jsou cigáni. Z romštiny je slovo Rom jasné a slovo cikán je uměle vytvořené a zneužité v době druhé světové války. Ale v poslední době mi na druhou stranu hodně vadí i politická korektnost, za kterou jsem před tím hodně bojovala. Teď mi to přijde, že to je jen klišé, pod kterým je často schovaná velká agresivita. Takže pár nekorektních vtipů může být taky někdy fajn.
A slovo gadžo – v hebrejštině máte stejné slovo goj pro ne-židy – to je to samé. A s těmi pojmy já mám problém, protože jsou hanlivé. A já jsem brutální demokrat, takže když je používám, tak jen sarkasticky. Ale mám s tím problém, protože jsem asi až přehnaně za to, abychom spolu všichni pěkně žili.
Máte nějaké sny? Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste vyčarovala?
Romanistan (smích). Ta myšlenka vznikla ve třicátých letech. Když se bavíme o romské menšině, tak si myslím, že ve výsledku by to velmi pomohlo hlavně romskému sebevědomí a identitě. Vlastně i většinové společnosti, aby si vážili Romů. I když vím ze zkušenosti z Izraele, že to je problematické, a často spojeno s okupačními aktivitami, ale myslím, že mít vlastní stát byl pro židovský národ důležitý proces. Což platí, i když kritizuji izraelskou politiku. My židé jsme si to po druhé světové válce vybojovali a Romové musí ještě stále bojovat za uznání katastrof a vyvražďování.
