Milan „Migel" Horvát: Byli jsme ti ďábelsky rychlí čerti. Legendární Bengas oslavili 20 let

Milane, na úvod klasická otázka: Jak kapela Bengas vznikla?

Kapela začala vznikat v době, kdy jsme žili v Belgii a Žabák (Vladimír Demeter) tam zpíval s mými bratry. Pak jsem se já i Vláďa vrátili do Čech a začali spolu hrát a zpívat ve dvou, většinou na nějakých soukromých oslavách nebo v hotelu, zkrátka různě. Mezitím obnovil činnost soubor Perumos, kde mimo jiné účinkovali i mí rodiče, a tak jsme se s Žabákem a akordeonistou Michalem Marcinem začali jako malá kapela doprovázet. 

O pár měsíců později se vrátil – pro změnu z Francie – Martin (Sivák), tak bylo jasné, že s námi začne hrát. To už začalo pomalinku jako kapela vypadat – dvě kytary a baskytara, všichni jsme zpívali. Pak už to šlo celkem rychle. Do kapely přibyl Franta Červeňák, a tak už to nějaký název chtělo. Začali jsme si tedy říkat Terne Benga (Mladí čerti), protože všichni říkali, že hrajeme ďábelsky rychle. I když mladý už jsme ani tenkrát nebyli (smích). Půl roku na to jsme vzali do kapely Milana Bingače Demetera, a byli jsme téměř kompletní. To se bavíme o letech 2001 a 2002.

Na hraní na Okoři pak Milan přivedl Šíšu (Miroslav Šisler), který hrál na perkuse. Byl to fajn neromský kluk, s kterým jsme si hned padli do noty, takže jsme ho do kapely přibrali. On nám potom hodně pomohl i s kontakty na zajímavé lidi a my i více hráli.

Šíšu si dobře pamatuju, byl to perkusák z naší kapely Álom, než mi ho Bingač ukradl (smích). Kromě perkusáka byl především skvělým výtvarníkem, vystudoval AVU a maloval krásně barevné velkoformátové obrazy. Ale pojďme k vám. Pak jste získali pravidelné hraní v Divadle Rubín, to byl asi další přelomový moment.

To rozhodně. Majiteli Rubínu jsme se zalíbili, slyšel nás na nějaké akci, a tak nám dal pravidelné hraní. Během nich jsme poznávali spoustu skvělých lidí, umělců, začali jsme se skutečně prosíťovávat s uměleckou scénu, nejdříve pražskou, pak i českou, a to nám skutečně pomohlo a naše kariéra šla strmě vzhůru. Skvělé bylo, že to přicházelo jen tak, nikam jsme se necpali. Vždycky jsme jen zaujali svým hraním někoho, kdo nás mohl posunout dál. 

A jak jste se stali z Terne benga „jenom“ Bengas?

Během natáčení reklamy na Mirindu, pozvali si nás, protože potřebovali Alibabu a 40 loupežníků, takže jsme pro ně byli ideální materiál (smích). Jak to u takových natáčení bývá, je tam hodně prostojů, takže není co dělat. Tak jsme kecali. Shodli jsme se na tom, že necháme jenom Benga, že to bude takové údernější. No a mě napadlo, že bychom mohli dát na konec „s“, jakože množné číslo v angličtině – to mívali anglofonní kapely, třeba Beatles. Klukům se to líbilo, tak jsme to tak nechali. 

Jak vznikal váš repertoár?

Ten vlastně vznikal ještě před existencí samotné kapely, ještě v Belgii. Začali jsme s Žabákem hrát lidové písničky, převážně ruských Romů a maďarských Romů – to byly většinou olašské. A sem tam jsme udělali nějakou autorskou píseň. Tak jsme natočili i naši první desku. Byly na ní různé lidovky, hlavně ty, co jsme hráli ještě v Belgii. 

Asi myslíš desku z roku 2003, který vyšla pod titulem „Dža“…

Ano, v roce 2005 pak vyšla naše druhá deska Amen phiras. 

Skvělou zkušeností pro nás pak bylo hraní ve Francii. Byla to taková hurá akce. Soubor Perumos měl hrát v Paříži, kde měl Šíša dva dobré kamarády, v jejichž bytě jsme mohli bydlet. Odjeli jsme s klukama do Francie o měsíc dřív a začali hrát na ulici. Později jsme začali hrát večer v tamních hospodách a barech a vydělávali hezké peníze. Začátky ale byly pro některé z nás krušné, obzvlášť pro Žabáka. Pak jsi i ty dorazil s Perumosem do Paříže, a ten koncert byl skvělý.  

Ale ten měsíc intenzivního mnohahodinového hraní na ulici nám dal možnost se pořádně sehrát, udělat repertoár, nové písně. To bychom v Čechách nenazkoušeli ani za rok.

Vy jste byli vždy kytarovou kapelou. Ve stejném složení bez nějakých melodických nástrojů tady snad byla už jen Věra Bílá s Kale, kteří už tehdy byli mezinárodními hvězdami. Byli pro vás inspirací?  

Jasně, že jo. Potkávali jsme se s nimi na různých festivalech, jejich muzika se nám líbila, určitě nás při tvorbě inspirovala. Hlavně nás jako náctileté žižkovské kluky, ve třinácti čtrnácti, ještě za komunistů, učil hrát na kytaru Deži (Desiderius Dužda, který později začal hrát s Idou Kelarovou, pozn. autora), to byl výborný muzikant! U tunelu na Vítkově nám hrál písničky od Stevieho Wondera – my tehdy neměli vůbec potuchy, kdo to Wonder je. Hrozně nás to bavilo a ovlivnilo. Na Věru Bílou, Dežiho a spol. jsme pak chodili na Chmelnici, kde občas hráli. 

To musel být zážitek…

To máš pravdu. Byli jsme fascinovaní hlavně jejich zpěvy. Ty harmonie! Jak skládali vokály, to bylo úžasné. Později jsme tyto zážitky zužitkovali, chtěli jsme také umět stavět čtyřhlasé vokály, a naučili jsme se to. Dnes už to děláme tak nějak automaticky.

Po dvou letech od oficiálního vzniku Bengas odešel z kapely Šíša…

Ano, odstěhoval z Prahy na Šumavu. Dlouho o tom přemýšlel a nakonec se rozhodl upřednostnit malování, je to akademický malíř. Ale i potom jsme zůstali v přátelském kontaktu, několikrát jsme hráli na festivalu, který pořádá na svoje narozeniny. Dodnes si voláme. Udělal toho pro nás opravdu hodně i po manažerské stránce. 

Jeho odchod jsme vyřešili jednoduše. Vzali jsme do kapely tehdy dvanáctiletého syna Martina Siváka, Radka. 

A dnes je to jeden z nejlepších perkusistů v republice…

Přesně tak. Šíša si u Martina nechával bonga, cajon a další perkuse. No a Radek se zavíral v pokoji a sám se začal učit. Ani Martin to pořádně nevěděl. No a jednou jsme přišli k Martinovi jen tak na pokec a z vedlejšího pokoje se ozýval zvuk perkusí. Byl to Radek. A bylo to pro všechny jasný. Radek bude hrát s námi.

Bengas prošlo několik dalších muzikantů, kdo podle tebe nejvíc ovlivnil vaši muziku?

Tím prvním byl určitě bubeník Lucas Troyan, který miloval latinsko-americkou a španělskou hudbu, což skvěle fungovalo s naší muzikou. Lucas nějaký čas žil ve Španělsku, takže měl tuhle muziku v krvi. Přijel se podívat na náš společný koncert s Gipsy Kings, později si s námi zajamoval a už s námi zůstal. Společně s Radkem Sivákem a baskytaristou Martinem Sivákem vytvořili skvělou rytmiku, která nám dodala ještě více energie a my jsme si mohli dovolit hrát prakticky cokoliv a v jakémkoliv tempu.

Určitě bych ještě jmenoval Roberta Marcina, mého bratrance, kamaráda a skvělého muzikanta, klavíristu a kytaristu. Ten nám pomáhal obohacovat harmonie, dělal aranže a je určitě významně podepsaný pod zvukem kapely na druhé desce Amen phiras. Dělal všechny aranže a udělal takovou hudební režii desky. 

A co manažeři? Za těch dvacet let jste jich měli několik…

To je pravda. Nebyli to jen manažeři, ale také kamarádi. Ať už to byl majitel klubu v Železné Petr Hrubeš, který nás také u sebe nechal pravidelně hrát, nebo Štefan Kozderka, který s námi začal pracovat hned od začátku. To byl ještě jako student VŠE. Štefan také stojí za tím památným koncertem v T-Mobile aréně s Gipsy Kings v roce 2004. Psal si přes jednu zahraniční agenturu s jejich manažerem a nakonec dokázal ten koncert dotáhnout až do realizace. Neuvěřitelné. Splnil se nám sen. Vždyť jsme některé jejich písně hráli. 

Na tomto koncertu jste ještě hráli se Žabákem. Následující rok ale s vámi už nehrál.

Je to tak. Vláďa (Žabák) tak nějak postupně odešel. Více méně musel, protože se u něj rozvinula fobie z cestování. Nebyl vůbec schopný jet autem 50 km, bylo mu fyzicky nevolno. Většinu koncertů jsme časem měli mimo Prahu, a tak jsme repertoár uzpůsobili tak, abychom bez něj mohli fungovat. Ale v Praze jsme v různých sestavách dál spolu hráli, na soukromých akcích, často i s Tebou. Jsem rád, že po letech těchto zdravotních obtíží je na tom dnes mnohem lépe a zase hraje a koncertuje i mimo Prahu. 

V čem podle Tebe spočíval váš úspěch? V čem jste byli jedineční?

Hráli jsme něco úplně jiného než ostatní. Samozřejmě, byli tady Kale… Ale my jsme byli ti čerti, ti ďábelsky rychlí. A taky jsme velmi brzy zařadili do repertoáru písně z Balkánu, ty největší hitovky, které zpívali třeba Šaban Bajramović nebo Džej. Balkán se stal nesmírně populárním po fenomenálních úspěších filmů Emira Kusturici a hudby, která v nich zazněla. Autorem muziky byl Goran Bregović, jenž často vzal romské lidové písničky a nějak zajímavě je upravil. Tím je zpopularizoval. Hráli jsme jako předkapela na jeho velkém koncertu na Colours of Ostrava. Byli jsme jedni z prvních, kteří tady v Čechách „Balkán“ hráli. 

Byl to takový boom romské muziky. Všichni chtěli hrát romskou hudbu. Třeba i hvězda Madonna, která si ke spolupráci přizvala Kolpakov trio a objela s nimi celý svět. Na Youtube jsou z tohoto turné videa.

Co ty osobně pokládáš za největší úspěchy Bengas?

To je těžké říct… Určitě byl nezapomenutelný koncert s Gipsy Kings a pak koncert v Kennedyho centru v New Yorku. To je takové jejich Národní divadlo. Sál byl na romskou kapelu z Čech plný, neuvěřitelné. Byl to krásný zážitek. Hráli jsme v různých zemích Evropy, například v Německu, Rakousku, Maďarsku, Finsku… Hráli jsme na velkých podiích, například na romském festivalu v Polsku pro 20 tisíc lidí. A pak samozřejmě turné po USA. 

Někdy v roce 2009 jste měli asi roční pauzu, proč?

Od roku 2007, 2008 začala další emigrační vlna Romů, Romové zkoušeli svoje štěstí v Beneluxu, Irsku, Francii a dalších zemích. Někteří z naší kapely se rozhodli také odejít. Já jel asi na rok do Irska, Martin na Kypr. Některý kluci, co zůstali, pak taky hrávali s Tebou. Po roce jsme se ale vrátili, přeci jen jsme se tu narodili… Po návratu jsem dostali nabídku od festivalu Khamoro všichni spolu zahrát. Bylo to na Václavském náměstí. To byl vlastně takový silný impuls Bengas obnovit a od té doby hrajeme vlastně až dodnes. 

Co si budeme povídat, Milane, nějaké roky i kilogramy vám přibyly (smích). Vaše muzika zůstává pořád stejná?

Jasně, že je to trochu jiné, jakoby klidnější. Ale protože jsem chlapi chytří, vzali jsme si mladou rytmiku. Respektive Radek hraje bicí a přibrali zeťáka Míšu na baskytaru, takže ti tvrdí muziku. Martin přešel na kytaru, a tak se na úkor mladých můžeme trochu ulejvat. (smích). To si samozřejmě dělám srandu. 

Ale zase, když člověk získá nad životem i hudbou nějaký nadhled, může dělat kvalitnější muziku…

S tím určitě souhlasím. Nejdeme do všeho po hlavě, u muziky a o muzice více přemýšlíme. Zužitkováváme zkušenosti nabité mnohaletým koncertováním. Taky se zase více věnujeme skládání nových písniček, děláme singly… Mícháme různé styly, latinu, starou romskou muziku… 

A chystáte nějaké nové CD?

Od takových snah jsme úplně upustili… Dneska je úplně jiná doba, nejlepší je udělat novou píseň, a když stojí za to, rovnou ji vypustit do světa jako singl, videoklip… Děláme to taky tak a vidíme, že to funguje. Písně už nevydáváte proto, abyste prodejem vydělali nějaké peníze. Dneska je uveřejnění písně nejlepší promo, které vede k tomu, že pak více hrajete… A o to jde především. 

Hudba pro nás už není o uživení se. Všichni máme občanská povolání. To nás naučila covidová doba. Spoléhat se na koncertování nelze. Hudbu tedy děláme především pro radost. Jinak to ani nemůže být. Muzika je součástí našeho života. Můžeme být bez spousty věcí, ale bez hudby ne. 

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Ještě do konce roku si ho můžete objednat pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.