Milan „Angelo“ Novák: Duší jsem klasik i jazzman

O teprve čtrnáctiletém Milanovi „Angelo“ Novákovi se v hudebních kruzích začíná mluvit jako o nadějném muzikantovi, který se vyznačuje precizní hrou na akustickou kytaru. Pochází z pražské hudebně a skladatelsky uznávané rodiny, jeho děda hrál v triu Vlasty Třešňáka a tatínek Petr zase například v rockové kapele Pusa Davida Kollera.

Přestože Milan chodí teprve do sedmé třídy, o své budoucnosti má jasno. Jednou by rád vystudoval konzervatoř a věnoval se kytaře profesionálně. „Chtěl bych učit na konzervatoři, to je jeden z mých snů,“ říká Milan. Poprvé začal hrát v pěti letech. „Zájem o hudební nástroje se u syna projevil už dříve. Prakticky od chvíle, co začal chodit, brnkal na veškeré nástroje, co jsem měl doma. Pak mě napadlo, že ho naučím šansonovou skladbu od Djanga Reinhardta, a za půl hodiny už ji Milan zahrál bez pomoci a já ho jenom doprovázel,“ vzpomíná na synovy začátky jeho otec Petr.

„Když jsem u Milana viděl, jak skvěle cítí rytmus a má hudební potenciál, přihlásil jsem ho okamžitě na studium kytary do Gymnázia a Hudební školy Hlavního města Prahy. Mohl jsem ho učit i já sám, to by nebyl problém, ale já chtěl, aby se naučil hrát z not a především začal s klasickou hudbou. Jsem proto rád, že si Milana vzal pod křídla profesor Martin Sauer, ke kterému syn už osm let dochází na hodiny a který má největší podíl na rozvíjení jeho talentu,“ říká Milanův otec a také muzikant pětačtyřicetiletý Petr Novák. „S panem profesorem jsme si sedli i lidsky, je to skvělý člověk a úžasný muzikant, který mimochodem jako jediný kytarista otevíral například Pražské jaro. Pokaždé se těším na naše hodiny, protože ta spolupráce je naprosto úžasná,“ nemůže si vynachválit svého učitele žák sedmé třídy Základní školy Lyčkovo náměstí, který by se jednou rád věnoval i hře na kontrabas.

„V něčem by to pro mě jako kytaristu bylo jednoduší, naučit se hrát na další hudební nástroj, ale třeba u basy je oproti kytaře jiný prstoklad v levé ruce, takže bych se musel učit hrát od začátku. Ale určitě to mám v plánu, jen teď není tolik času zařadit vedle kytary i další hudební nástroj,“ říká Milan. Dnes už hraje nejen na akustickou, ale i jazzovou a gypsy jazzovou kytaru. Cvičí každý den víc jak šest hodin nejen klasiku, ale i klasický jazz a gypsy jazz. Díky tomu, že jeho otec hraje na kontrabas i v cimbálové kapele, není mu cizí ani romská hudba.

„Hudba u nás hraje každý den, je součástí našich životů a tím, že táta má svou vlastní kapelu a vedle romské hudby hraje i francouzské šansony za doprovodu gypsy kytary, zná tak i spousty vynikajících muzikantů. Různým hudebním žánrům jsem otevřený a rád se nechávám ovlivnit hudbou z různých koutů světa,“ prozrazuje Milan. Sám se věnuje i vlastní tvorbě inspirované flamencem. Se skladbou El sueño vystoupil na nedávném koncertě Idy Kelarové a souboru Čhavorenge – Kamav tut, který živě z divadla La Fabrika přenášela Česká televize při příležitosti Mezinárodního dne Romů. A právě skladbu El sueño si vybral i Český svaz autorů, který ji plánoval letos představit v Rudolfinu. Kvůli pandemii se však koncert musel odložit na neurčito. Ze stejného důvodu musel Milan na listopad odložit i cestu do Belgie, kde měl vystoupit na Gypsy festivalu.

Volný čas ale využívá ke studiu kytary a zdokonalování techniky. „Distanční výuka mi vyhovovala, kytaře jsem se mohl věnovat víc než kdy jindy. Se školou nemám problémy a učím se dobře, takže se mi nestávalo, že bych školu odflinkl,“ prozrazuje Milan, který ve škole patří mezi premianty třídy. A jeho otec přikyvuje. „Vzdělání je to nejdůležitější, co může rodič svému dítěti dát. S manželkou dbáme na to, aby obě naše děti byly vystudované a mohly jsme jim dát do života to, co jsme sami mít nemohli. Ale určitě to není tak, že je do něčeho nutíme. Necháváme na nich, pro co se rozhodnou, a jen je v tom podporujeme,“ přibližuje Petr. „Táta mi dává svobodu se rozhodovat sám, ale zároveň mi je obrovskou podporou, protože i on sám je muzikant a ví, že hudba je nejen zábava, ale i dril,“ doplňuje pohotově Milan.

Na podiu jako doma

Milan začal vystupovat už v deseti letech, a to rovnou s legendární zpěvačkou Věrou Gondolánovou. Ke spolupráci došlo díky tomu, že táta Petr občas vystupuje se zpěvaččiným bratrem Františkem. „Věra Gondolánová si poslechla některé Milanovy nahrávky a zaujaly ji natolik, že si ho pozvala jako hosta na svůj koncert,“ vzpomíná Petr. „Věra byla úžasný člověk a geniální muzikant, spolupráce s takovým profesionálem je pokaždé čest. Moc mě to bavilo,“ vzpomíná na nedávno zesnulou zpěvačku mladý kytarista.

Na jednom podiu už vystupoval také se Zsoltem Varadym nebo vynikajícím pianistou Ondřejem Krajňákem a basistou Tomášem Barošem. Milan se stal také sólistou komorního orchestru Romale Camerata Ivana Heráka, který se před třemi lety představil na Světovém romském festivalu Khamoro. Kromě toho už tři roky vystupuje i se svou jazzovou kapelou Milan Angelo band. „Stejně jako miluju klasiku, miluju i gypsy jazz. Ani jeden z těchto stylů nepřevažuje nad tím druhým,“ říká rozhodně Milan. Jako většina hráčů gypsy jazzu se i on nechává ve své tvorbě ovlivňovat charakteristickým stylem Djanga Reinhardta, romského kytaristy, který si po ochrnutí dvou prstů levé ruky vyvinul vlastní techniku, díky které mohl i nadále mistrně ovládat své nástroje.

Šest kytar za stovky tisíc

„Hra na kytaru, pokud se jí chcete věnovat profesionálně, něco stojí. Milan má dvě ze šesti kytar postavené jemu na míru. Vlastní kytaru od mistra Richarda Hruše a ta vyjde i na sto tisíc korun. A protože je v hudební škole prominentní žák, škola mu zapůjčuje mistrovskou kytaru Kohno Sakurai a ta se pohybuje kolem dvou set tisíc korun,“ vysvětluje Milanův otec Petr a zdůrazňuje, že finance je potřeba investovat i do údržby kytar. Každé dva měsíce měníme struny a někdy je potřeba dělat na kytaře i další úpravy. Zvláště u těch určených na klasickou hudbu. Ale to k tomu neodmyslitelně patří,“ poodhaluje a dodává, že stejně jako jiné hudební nástroje i kytary prošly v posledních letech vývojem. Ty nejžádanější v sobě mají technologii Double top, tedy kevlarovou mřížku vloženou mezi dvě přední desky. Výsledkem je unikátní rezonance kytarového zvuku a nenapodobitelný hudební tón.

„To dřív nebývalo, ale dnes je po tom mezi kytaristy poptávka. Kytara s touhle technologií ale stojí i kolem milionu korun a pořadník je na ni klidně i pět let,“ zasvěcuje nás Milanův táta do trendů ve výrobě hudebních nástrojů. „Nejdůležitější pro muzikanta je, aby mu kytara padla takzvaně do ruky. To hráč zjistí během pěti minut, víc není potřeba,“ vysvětluje zkušeně Milan. Lásku k jazzu mu předal jeho dědeček. „Táta už v sedmdesátých letech hrál jazz a řadil se tak mezi hrstku muzikantů, kteří se tento styl nebáli hrát. Většina romských muzikantů hrála tradiční romskou hudbu. Tu táta taky miloval, ale duší byl opravdu jazzman,“ vypráví o svém otci Petr Novák. Skladby od Charlieho Parkera, Djanga Reinhardta nebo Milese Davise jim hrály doma od dětství.

„Táta působil jednu dobu v triu Vlasty Třešňáka. Pak se jejich hudební cesty musely rozejít, protože Vlasta byl v roce 1982 donucen odejít do exilu, neboť se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Táta měl mezi disidenty spoustu přátel a přes ně se k nám dostávaly nahrávky významných světových umělců,“ prozrazuje kus rodinné historie Milanův tatínek. „Ale vyrůstal jsem i mezi romskými umělci, jako je Zdeněk Lázok nebo Miška Gadžor, kteří se nebáli do romské hudby aplikovat i prvky popu, a dnes jejich hudbu a styl hrají další generace Romů,“ dodává Petr.

Nebojí se dát o sobě světu vědět

Nahrávky a videa své hry na kytaru uveřejňuje Milan na své facebookové stránce. Například video s Věrou Gondolánovou dosáhlo dvě stě šedesáti tisíc zhlédnutí a objevilo se pod ním tisíc pět set komentářů, které byly ryze pozitivní. „Psali mi muzikanti napříč žánry a z různých koutů světa. Moc mě jejich podpora potěšila. Mám radost, že se moje hudba líbí, a je to pro mě i motivace pokračovat ve svém úsilí a pouštět se i daleko víc do autorské tvorby. A třeba se mi jednou povede vystupovat v Carnegie Hall nebo v pařížské Olympii. Co bych si ale opravdu přál nejvíc, je zahrát si s Birélim Lagrènem, který je můj nejoblíbenější kytarista. Ale jak říkal táta, nikam nespěchám, všechno, co má přijít, přijde,“ uzavírá s pokorou sobě vlastní Milan Angelo Novák.

Článek vyšel v Romano voďi. Časopis si objednejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.