Jan Dužda: Snímek Romská píseň v proudu času představuje hudbu Romů napříč Českem a Slovenskem
V etnografickém snímku Romská píseň v proudu času autorů Zbyňka Andrše a Milana Durňaka nahlížíme nejen do hudební tvorby Romů, ale také do jejich kultury a jazyka, které se v romských písních zrcadlí.
Romské písně se v dokumentu prolínají s dalšími aspekty, jako je jazyk a kultura. Autoři filmu představují hudbu Romů napříč Českem a Slovenskem a zaměřují se na jednu jazykovou skupinu Romů (dialekt severocentrální romštiny). I tak předkládají pestrou paletu žánrů a písní, ze které vyvstává kontrast mezi „phurikane giľa“, tedy tradičními, a moderními písněmi, které bychom již dnes mohli zařadit do žánru rompopu. Použití tradičních (housle, harmonika, cimbál, kontrabas) a moderních hudebních nástrojů (kytara, klávesové nástroje) udává charakter a především zvuk interpretovaných písní.
To vede až k vytváření nových hudebních žánrů, jako jsou například pavlovce. Tyto písně jsou rozšířené v osadách na východním Slovensku, kde žánr vznikl, avšak dnes jsou už i v Čechách a ve Velké Británii, kam mnoho Romů emigrovalo v posledních dvou dekádách. Za velmi zajímavé a cenné pokládám zaznamenání halgatů (pomalých táhnoucích se písní o utrpení a bolestivém životě Romů), které jsou dnes již v úpadku, a řady Romů, které si je pamatují a zpívají, se rapidně tenčí. To jde ruku v ruce s úpadkem cimbálové muziky obecně a s pozvolným přechodem k jiným, modernějším nástrojům, a tedy i ke zvuku kapel jako celku, které jsou navíc ovlivněny moderní majoritní hudbou.
Pozvolný přechod v romské hudbě můžeme pozorovat již od devadesátých let. Romské písně a odkaz našich prarodičů je úzce spojen se vzpomínáním nejen na samotnou hudbu, ale i na interprety, od kterých se je respondenti naučili nebo je slýchávali. Vyvolává to otázky, na které se velmi těžko odpovídá. Je halgató udržitelné v rámci romské tradiční hudby potažmo romské kultury nebo jen prochází jakousi hudební evolucí, tak jak se to děje všude ve světě?
Autoři filmu nezapomněli na romský tradiční tanec, kterému sice není dán velký prostor, ale již z názvu filmu se dá vyvodit, že zde působí jako herec ve vedlejší roli. Poukazuje se tu na to, že mladí Romové, převážně mladí muži, se přestávají romskému tanci učit, což je myslím také námět na nějaký další etnografický dokument. Zastoupena je i romská literatura. V dokumentu vystupují současná romská spisovatelka Iveta Kokyová a spisovatelé Jan Horváth a Andrej Giňa, kteří už bohužel nejsou mezi námi. Ukázka ze čtení knihy Andreje Giňi – Paťiv: Ještě víme, co je úcta, na kterém jsem také byl přítomen, ve mně evokovala momenty rodinného setkání a vyprávění příběhů a historek, tak jak to bylo v romských rodinách běžné.
Romská hudba a romské písně plní také svou funkci v rámci přechodových rituálů jako svatba, křtiny či pohřeb. Ve filmu hudba doprovází i zvyky, jako je vybírání peněz pro miminko nebo „redova/o“ – přišpendlení bankovek na nevěstiny šaty za tanec s nevěstou. Romská hudba a píseň jsou součástí každodenního života Romů, kteří při různých příležitostech citlivě vybírají žánr.
Za třešničku na dortu považuji rozhovory s romskými hudebními veličinami Věrou Bílá, Gejzou Horváthem a již zmíněným Andrejem Giňou, který byl mimo jiné také hudebníkem. Právě tito lidé v dokumentu poukazují na stále větší absenci tradiční romské hudby, tedy zastoupení interpretů hrajících a zpívajících phurikane giľa v tradičním pojetí. Otevřít můžeme i diskusi o tom, že romská hudba se neodráží jen v romské kultuře, ale také v životním stylu. Otázkou však zůstává, co různí Romové považují za tradiční romskou píseň?
Za důležité považuji výpovědi všech respondentů – pokud se totiž zaměříme na to, co považují za romskou hudbu nebo jak by měla znít, ve své podstatě se všichni shodují na tom, že romská píseň má být předávána dalším generacím a má mít duši. Jak někteří z respondentů říkají, „ta pravá romská hudba“ je o životě, do kterého patří vše, co Romové znají. Radosti, lásky, přátelství, rodina, utrpení, bolest, hlad a smrt.
Snímek předkládá různé výpovědi, které zrcadlí, jak romskou hudbu a písně vnímají sami Romové, co pro ně znamenají a jakou mají funkci v různých obdobích jejich životů. Dostáváme se tedy hlouběji do světa Romů a skrze romskou píseň poznáváme, jak Romové žijí, s čím se potýkají, nasloucháme jim a na hodinu a půl vidíme jejich očima.
Při sledování jsem však nabyl dojmu, že pokud bych nebyl dostatečně obeznámen s prezentovanými prostředími a hudbou z různých koutů ČR a SR, působil by na mě film trochu chaoticky. Nejsem si jistý, zda se v něm diváci, kteří v romských osadách nikdy nebyli, zvládnou dobře orientovat. Směrem k divákům by také mohlo jasněji zaznít, co chtějí autoři filmem přesně sdělit. Viditelnější by mohl být i onen proud času – například datace u názvů vesnic či měst. Zajímavá a nosná perspektiva Zbyňka Andrše by mohla vystoupit více do popředí. Osobně bych také místy uvítal komentáře ve formě mluveného slova, například reflexe členů výzkumného týmu, které bychom mohli poslouchat zároveň s hudbou prezentovanou Romy.
V neposlední řadě bych však rád vyzdvihl roli etnografických výzkumů a dokumentů a jejich význam pro porozumění a pochopení světa, ve kterém žijeme. Stejně jako v životě je důležité vnímat sebe jako jednotlivce v rámci společnosti, ale i v rámci dalších komunit, jež chceme poznat a jimž chceme porozumět a sdílet jejich moudrost. A ta se při těchto výzkumech získává od lidí, kteří mají co nabídnout a co říct.
Článek vyšel v Romano voďi. Časopis si objednejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.
