Linda Sokačová: Řešením problému s bydlením nejsou ubytovny, nýbrž koncept veřejného bydlení
Podle Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) bude v České republice kvůli
nepříznivé ekonomické situaci vzrůstat počet těch, kteří si nemohou dovolit
standardní bydlení, jak si ho představujeme dnes – tedy vlastní nebo nájemní
bydlení. A jaký na to má ministerstvo podle nedávných slov náměstka pro územní a
bytovou politiku Miroslava Kalouse (ODS) recept? Dotační program na výstavbu
ubytoven městy a obcemi, s rozvinutými kontrolními mechanismy a povinnými
sociálními službami pro jejich obyvatele.
Kam až to může zajít?
Obviňovat z kritického stavu sociálního a dostupného bydlení pouze tuto vládu by
bylo nefér. Na současné situaci se podílela celá řada minulých vlád a počátek
můžeme hledat už na začátku devadesátých let v hurá privatizaci veřejně
vlastněných bytů a dalších nemovitostí, která v podstatě pokračuje dosud.
Československo a později i Česká republika si do svého erbu dala heslo
“soukromý majetek nade vše”. A to i v oblasti jednoho ze základních lidských
práv – bydlení. Plody tohoto přístupu jsme už začali sklízet. Nejsou prostory
pro zařízení, jako jsou mateřské školy, jesle nebo radnice. A především nejsou
obecní či státní, a tudíž finančně a prostorově dostupné byty pro ohrožené
skupiny obyvatel, ale i střední vrstvy, které nevlastní (či nechtějí) vlastnit
soukromé byty. Mnohdy pak lidé žijící v nájemních bytech s deregulovaným
nájemným platí i vyšší nájemné, než je cena toho tržního. Logicky si pak takový
luxus řada z nich nemůže dovolit nebo nebude moci dovolit v budoucnu díky
snižujícím se příjmům, rostoucím nákladům a nezaměstnanosti.
Vzhledem k současnému stavu v oblasti nájemního bydlení je velmi těžké mluvit
o veřejném bydlení, tedy bydlení, které je ve vlastnictví obcí či státu – ale
mělo by se s tím začít. Experiment s preferencí soukromě vlastněných bytů a
deregulací nájemného se nezdařil. Za zhoršující se postavení řady skupin v
oblasti bydlení tak nemůže pouze nepříznivá ekonomická situace, ale také
nefunkční bytová politika mnoha vlád a chování obecních politiků a političek,
kteří svorně vsadili na jednu kartu – omezování veřejných a sociálních bytů.
Současné Ministerstvo pro místní rozvoj v tom bohužel hodlá pokračovat a celý
problém tak ještě prohloubit. Podpora sociálního bydlení se podle jeho náměstka
M. Kalouse bude soustředit na tři základní oblasti: dotační program na výstavbu
ubytoven městy, doplatek na bydlení a rozvoj povinných sociálních služeb v
těchto ubytovacích zařízeních.
Dotování soukromého podnikání z veřejných zdrojů
Stručně řečeno, zaděláváme obyvatelům ubytoven i celé společnosti na pěkný
problém. Zároveň tímto systémem vynikajícím způsobem dotujeme z veřejných
rozpočtů soukromé podnikání. A to nejen majitelům ubytoven, ale i soukromým
vlastníkům z řad jednotlivců i podnikatelů. Jen v Ostravě získá Zdeněk Bakala a
jeho RPG byty ze státního příspěvku na bydlení desítky milionů ročně. RPG
zprivatizovala na čtyřicet tisíc bytů během privatizace důlní společnosti OKD v
Ostravě, Karviné, Frýdku-Místku a dalších městech. Nemohou si lidé dovolit
deregulované nájemné? Neodpovídá možnostem nájemníků? Nevadí, nemusí dojít k
jeho snižování, ale stát výpadek v soukromých příjmech vlastníků doplatí z
veřejných zdrojů.
Aby nedošlo k nedorozumění, tohle není volání po zrušení doplatku a příplatku
na bydlení, ale volání po radikální změně politiky bydlení v České republice a
přehodnocení deregulace nájemného, která se neosvědčila a zcela selhala. Podle
statistických údajů jsou výdaje na bydlení u lidí, kteří jsou příjemci doplatku
na bydlení, vyšší, než u těch, kteří tyto příspěvky nepobírají. Platí tak, že
čím chudší, tím vyšší náklady na bydlení.
Podle Českého statistického úřadu se průměrná výše vyplacených příspěvků na
bydlení od roku 2004 stále zvyšuje. Domácnosti pobírající příspěvek měly v
průměru o šest tisíc Kč za rok vyšší celkové výdaje na bydlení než domácnosti,
které příspěvky nepobíraly. Výdaje domácností na bydlení se podle Českého
statistického úřadu v roce 2011 meziročně mírně zvýšily, v průměru o 2 316 korun
na domácnost za rok, na zhruba 62,4 tis. korun. To představuje růst o necelá
čtyři procenta. Stejně tak vzrostl podíl příjmů, jež na bydlení domácnosti
vynakládaly – průměrně na 17,3 procent.
Ubytovny jako trest pro chudé
I když MMR přiznává, že za nárůst osob žijících na ubytovnách může ekonomická
situace, stále vychází z předpokladu, že ti, kdo nemají na úhradu nákladů na
bydlení, si za to mohou pouze sami. A za svou neschopnost tak musí být náležitě
potrestaní. Nechci tvrdit, že neexistují lidé, kteří si za to objektivně mohou
sami, ale za takto vysokým nárůstem a celkovým počtem takových osob stojí
především ekonomická situace a státní a obecní sociální a bytová politika.
Nepohodlí a často i nevyhovující hygienické a kvalitativní podmínky na většině
fungujících ubytoven tak mají být nejen sankcí, ale i motivačním prvkem k
opuštění ubytoven.
MMR, ale i další aktéři politik jako úřady veřejné správy či politická
reprezentace tak vycházejí z předpokladu, že lidé žijící na ubytovnách nemají
dostatek kapacity a schopností žít ve standardně kvalitním bydlení, a je nutné
je proto vystavovat intenzivní kontrole bezpečnostních kamer, přísných
ubytovacích řádů a sociálních pracovníků a pracovnic.
Jako negativní motivace ubytovaných v tomto typu zařízení jsou interpretovány
i nevyhovující hygienické a technické podmínky na ubytovnách. Velmi často se
argumentuje tím, že se neplatí nájemné, ale příspěvek na ubytování, který se
zvyšuje i poskytnutím kuchyňského vybavení nebo pračky. A navíc si přeci ten
ubytovací poplatek neplatí z vlastní kapsy, ale doplácí to stát. Proto jde o
falešnou starost a argumentaci. Že právě vysoký poplatek za bydlení v ubytovnách
či v dalších nevyhovujících a drahých bytech je součástí začarovaného kruhu
chudoby, některé zainteresované subjekty, mezi nimiž jsou bohužel i neziskové
organizace, nezajímá.
Sociální služby a disciplinace
Součástí ubytoven mají být podle MMR, ale i řady již dnes fungujících koncepcí
samospráv, i povinné sociální služby pro jejich obyvatele. Zatímco filozofií
neziskových organizací je dobrovolnost sociálních služeb, v představě MMR i
některých sociálních politik realizovaných městy jsou povinností, jejíž
nenaplnění ze strany ubytovaných může vést i ke ztrátě bydlení. Opět zde hraje
roli předpoklad, že lidé přišli o ubytování nikoli kvůli špatným ekonomickým
podmínkám, nezaměstnanosti, růstu nákladů na bydlení a veřejným politikám státu,
ale díky své vlastní neschopnosti. A proto se musí vychovat.
Tento fakt ještě posilují xenofobní a antiromské postoje české společnosti,
protože dnes se bydlení na ubytovnách z velké části týká právě Romů a romských
rodin, které byli a jsou prvními, jež zasáhla likvidace státu veřejných služeb.
Do budoucna je však mohou nasledovat dlouhodobě nezaměstnaní, senioři a rodiny
samoživitelek a další ohrožení lidé.
Závislost realizátorů sociálních služeb na městech a jejich požadavcích mění
vztah relativní rovnoprávnosti mezi poskytovatelem sociální služby a tzv.
“klientem” v nerovnoprávný a nucený. Dalším problémem dnešního modelu sociální
práce, který je zatížen právě už zmiňovanou finanční závislostí, je, že se
soustředí pouze na akutní a jednostrannou pomoc danému klientovi bez ohledu na
strukturální podmínky a příčiny sociálních problémů. Jen některé neziskové
organizace jsou ochotny vést případně i právní spory s městem či dalšími
veřejnými institucemi a autoritami, když jednají v rozporu se zájmem klienta.
Co je ale tím největším selháním současné sociální práce, je právě zaměření
se pouze na vztah sociální pracovnice/ pracovník – klient/ klientka a
individuální řešení problémů. Neříkám, že je to jenom špatně. Sociální práce je
prospěšná a má pozitivní dopady na životy těch, kteří různé sociální služby
využívají. Jenže v důsledku individualistického pojetí sociální práce je řada
problémů, které lidé zažívají, téměř neřešitelná, protože jejich kořeny jsou v
systému. Jsou to sociální – a ne individuální problémy.
Mezi tyto problémy patří i případ ubytoven. Je sice možné posunout
individuálně některé rodiny nebo jednotlivce, možná i desítky osob, někam do
běžného, standardního bydlení za lepších finančních podmínek. Ale jejich místa
brzo obsadí jiní. Bez systémového řešení není možné těmto problémům úspěšně
čelit. Pokud tu budou ubytovny i nadále, pokud nebude fungovat veřejné bydlení a
budou posilována úsporná opatření a rozpočtové škrty, tak budou narůstat počty
lidí, kteří nebudou mít přístup ke stabilnímu a kvalitnímu bydlení.
Existuje cesta ven?
Ubytovny nejsou vysněným bydlením téměř pro nikoho. A to i přesto, že je lepší,
než kdyby “ti lidé skončili na ulici”. Podle jiných jsou ubytovny pohodlným
bydlením, které v nich žijící lidé nakonec oceňují a jsou rádi, že nemají
odpovědnost za vlastní život. Podle mého jde ale o zcela liché představy. Při
výzkumu, který jsem na konci roku 2011 realizovala společně s Edit Szénássy na
Šluknovsku (Analýza migračních trendů na Šluknovsku je ke stažení ve spodní
části této webové stránky Agentury pro sociální začleňování), jsme se i lidí na
ubytovnách ptali, jestli jim toto bydlení vyhovuje. Jednoznačně odpověděli, že
ne. Lidé poukazovali na ty, kterým se podařilo městské ubytovny ve Varnsdorfu
opustit, jako na své vzory.
Obdobně se ke své budoucnosti vyjádřily i děti prostřednictvím svých kreseb,
které jsem viděla na výstavě organizované Člověkem v tísni v Ústí nad Labem. Na
obrázcích nebyla žádné ubytovny, ale rodinné domky, drahá auta, rap, babičky,
dědečkové a rodiče. Co těm, kterých jsme se ptali, chybělo, byly prostředky a
vůbec možnosti se někam jinam přestěhovat. S čím však souhlasím, že řadě lidí
chybí motivace a převládá beznaděj a objevuje se i rezignovanost.
Cesty ven pro ty, kteří dnes na ubytovnách bydlí, i těch, kteří tam možná
jednou bydlet budou muset, existují. Vyžadují však zásadní změny v systému
bytové a sociální politiky a změny v politickém uvažování obecně. Pokud se tak
nestane, bude se nás s problémem nekvalitního bydlení potýkat mnohem víc. A
nepůjde jen o tolik neprávem nenáviděné Romy.
Především bychom neměli mluvit jenom o sociálním bydlení, ale o veřejně či
kolektivně vlastněném bydlení obecně, které se bude vyznačovat dostatečnou
dostupností z hlediska prostorového, ale také finančního. Veřejné bydlení chápu
jako bydlení, které je ve vlastnictví státu nebo obcí a není v soukromých rukou
jednotlivců či firem. Je nesmyslné, když je v obecních bytech nájemné dražší než
na trhu s bydlením, a když se vyhledávají nájemníci do tohoto typu bydlení na
základě metody “kdo dá víc”. Principem by zde měla být ekonomická a sociální
potřebnost.
Přístup k veřejnému bydlení by měl být postaven i na filozofii preference
vybraných skupin obyvatel, které je vhodné podporovat: mladé rodiny s dětmi,
seniory, rodiny samoživitelů atd. Některé z forem tohoto bydlení mohou být i
časově omezené, např. i podle výše dosaženého příjmu či definice toho, kdo ještě
spadá mezi mladé rodiny. Sociální bydlení by pak mělo být pouze součástí tohoto
veřejně vlastněného bydlení a mělo by být prostorově rozptýlené. Rozhodně by
neměla vznikat nová ghetta, byť dobře vypadající, nově postavených a prostorově
segregovaných sociálních bytů. A ubytoven už vůbec ne. V případě takto
fungujícího systému bytové politiky by nebyly potřeba ani tolik využívané
doplatky na bydlení. Je jasné, že současný bytový fond ve veřejném vlastnictví
je zdecimovaný. Cestou k novým veřejným bytům ale může být jejich výstavba nebo
i deprivatizace, s kterou už některé obce mají zkušenosti.
Dalším a nezbytným krokem ke zlepšení situace je opuštění deregulace a
opětovné zavedení regulace v nájemních bytech vlastněných obcemi či státem.
Bydlení je základním lidským právem, a nikoli tržním statkem.
Dotační program na výstavbu nových ubytoven městy připravovaný MMR cestou z
problému není. Povede akorát k jeho zakonzervování a růstu zisků obcí z tohoto
zcela nevyhovujícího typu bydlení. Zrušit ale ubytovny v současné době bez
přemýšlení, kde se budou moci ubytovat na nich žijící lidé, není možné. Ani ve
jménu lidských práv. Stejně tak by mohlo být problematické zrušení doplatku a
příplatku na bydlení, o čemž se v některých kruzích také hovoří. Lidé, kteří
jsou na něm závislí, by skončili na ulici, nebo ve spirále zadlužení. A to je
nepřijatelné.
